Duben 2013

I see you, …snow

29. dubna 2013 v 13:00 | May Darrellová

I see you, …snow

Jack Frost/Jamie
Po dlouhé době sem něco přidávám, doufám, že se bude aspoň trochu líbit. Možná k tomu přidám volné pokračování, ale uvidíme... :D Je to na fandom Rise of the Guardians aneb Legendární parta. :)


Mladý, náctiletý chlapec, seděl na parapetě; nohy spuštěné volně dolů a ruce založené na hrudi důsledkem zimy. Tělo se mu třáslo chladem, možná to bylo tím, že měl na sobě pouhé černé kalhoty a mikinu anebo prostě jen tím, že bylo mínus několik stupňů a byla bláznivina tu sedět.
Tak či onak, bylo mu opravdu chladno, tváře měl zčervenalé a nos také. Hnědé vlasy mu padaly do obličeje a ofina i do očí, ale tím se nezabýval. Medový pohled směřoval do dáli. Hledal někoho, koho už několik let neviděl, naposledy, když byl malý.
Několikrát měl pocit, že jej pozoruje pár studených očí za oknem, venku, když byl s přáteli nebo když šel do školy. Chtěl ho znovu vidět, toužil po tom, ho znovu spatřit. Zavřel křečovitě oči až ho zabolely, vydechl do studeného večerního podnebí a poté je znovu otevřel. Pod oknem se najednou ocitl jeho kamarád. V jedné ruce držel sáňky a v druhé cigaretu.
Jamie se ušklíbl, jaká to kontrast. Chce být znovu dítětem a přitom si hrál na dospělého.
"Co tam děláš v té zimě? Pojď dolů!" ukázal rukou k sobě, ve které držel cigaretu a Jamie pokrčil rameny.
"Někoho vyhlížím," řekl prostě. Will se ušklíbl a arogantně přešlápl z nohy na nohu.
"Mě?" zamrkal na něj. "Tak jsem tady. Tak slez Julie z toho okna, ať tady nemrznu!"
"Je už večer a rodiče mě…"
"Ser na rodiče, před barák snad můžeš, ne? Je ti sedmnáct, tak si pohni!"
Jamie povolil. Slezl z okna, zavřel ho a vydal se z pokoje dolů do přízemí. Po cestě potkal svoji matku, jak něco hulákala do telefonu. Zjevně volala s otcem. "Kam jdeš?" zařvala i na svého syna, když viděla, že se chystal otevřít vchodové dveře.
"Ven?" nadhodil.
"Nikam. Nahoru a budeš se učit!" zpražila ho vzteklým pohledem.
"Jdu jen před barák…"
"S kým?!"
"S Willem…" A bylo to tu. Matka položila telefon bez rozloučení. Udělala jenom pár kroků ke svému synovi a výhružně zkřížila ruce na prsou. "Za ním nepůjdeš! Jasně jsem ti řekla, že se s ním nemáš vídat!"
"A já nechápu proč!" zvýšil i hnědovlásek hlas.
"Už jsme to řešili!" tváře jí zbrunátněly.
"Protože je na kluky? A co je na tom? Myslíš si, že to od něj chytnu? Tohle není nemoc… Je jednadvacáté století, na tohle se už neukazuje prstem!" Řval na ni a ani si nebyl vědom, jaký pravý důvod to mělo. Jestli to, že se zastával svého kamaráda anebo to, že si možná myslel, že i on je stejný jako Will a matka by ho za to odsoudila.
Otočil se a práskl dveřmi. Když došel až ke kamarádovi, který se ležérně opíral o jejich plot a viděl mu na tváři úšklebek, bylo mu jasné, že jeho přestřelku s matkou slyšel.
"Nic mi neříkej," pozvedl ruce Will.
"Ani nevím, co bych ti řekl. Moje matka je prostě…" vydechl pořád ještě naštvaně a zabořil ruce do kapes, jelikož byl stále oblečen jen tak prostě.
"Díky," řekl o něco tišeji Will a přešel k druhému chlapci. Když byl několik málo centimetrů od něj, zlehka ho políbil na zmrzlé rty. Jamie zatřepotal víčky a snažil ze sebe vydolovat nějakou smysluplnou větu.
"Z - za co?"
"Za to, že ses mě zastal a za to, že mě neodsuzuješ jako oni," pokýval hlavou směrem k Jamiemu baráku. Znovu se k němu sklonil a přitiskl k druhým rtům ty svoje a chvíli je tam nechal. Poté jakoby se rozmýšlel, jestli smí, mu je rozverně olízl jazykem.
Několik málo metrů od nich, spadla ze střechy hromada sněhu. Díky tomu, že byl všude klid a ticho, rozléhalo se to dunivě. Jakoby Jamiemu sevřela srdce neviditelná ruka. Odtrhl se od Willa a krok od něj ustoupil. "Tohle nemůžu, tohle nejsem já," řekl s pohledem stále upřeným tam, kde se sníh zřítil.
Will upustil sáňky a chytl Jamieho za ramena, ale jemně, nijak ho silně netiskl. "Líbilo se ti to, tak co se děje?"
"Já nevím," přiznal se Jamie. Ale pravda byla taková, že to věděl až moc dobře. Chtěl tu teď stát s úplně někým jiným, než byl jeho kamarád. Chtěl cítit ledové doteky, chladné oči a zmrzlý dech. Znovu ho obejmout, jako to udělal, když se s ním rozloučil. Stiskl oči a řekl: "Tohle opravdu nemůžu," vytrhl se Willovi a pelášil zpátky do domu, netuše, že ho pozoroval z okapů střechy bělovlasý mladík.
Když rozrazil dveře do pokoje, pohledem zalétl k oknu, za nímž padal sníh. Husté, velké sněhové vločky se snášely k zemi, jako by krajina chtěla vše pohřbít za živa anebo vše nechat uspat.
Jamie přiložil svoji dlaň ke studenému sklu okna a zadíval se do dáli. Připadalo mu to tak dávno, když byl malý a díval se na nebe, kde najednou uviděl přelétnout červené moderní saně, na nichž neseděl jen ruský Santa Claus, ale i Velikonoční Zajíc, víla Zuběnka, Sandman a… on.
Sundal dlaň z okna a přešel k posteli, do které si zalehl.
Za oknem, na té straně, kde byla větší zima, se k oknu přitiskla cizí ledová ruka bělovlasého chlapce. Chvíli pozoroval spícího mladíka, než si povzdychl. Mrazivý dech se opřel do skla a udělal na něm krásnou kresbu.

Tu noc bylo zamračeno. Sníh nepřestal padat ani ráno, kdy se Jamie chystal do školy. Pořádně se navlékl do teplého oblečení, na hlavu si nasadil chundelatou čepici, na ruky natáhl černé rukavice a kolem krku obmotal zelenou šálu.
"Jdu do školy," oznámil, když procházel kolem matky. Ta se na něj ani neotočila.
Před domem jej čekal Will, jak jinak. Opíral se o plot, v ruce držel cigaretu a v té druhé sáňky. Byl na něj pohled jako včera. Než k němu Jamie přišel, cigareta mu zhasla, Jamie netušil, jestli prudkým větrem, nebo tím, že si už dlouho nepopotáhl. Když k němu přišel, tak se už rozčiloval, odhodil cigaretu a s úsměvem se na Jamieho podíval.
"Ahoj," rozzářil se jako měsíček na hnoji.
"Ahoj," zamumlal o něco tišeji Jamie, netušil, jak se k němu měl nyní chovat.
"Někdo nám nadělil ještě před Vánoci. No není to úžasný?" porozhlédl se Will kolem a stále s úsměvem pozoroval zasněženou krajinu.
Jamie posmutněl ještě víc. Bylo to tu. Zase rok utekl a byla tu zima. Musel tu být, …musel tu být, jinak by sníh nenapadl a teplota by sama od sebe neklesla pod bod mrazu.
"Jamie, stalo se něco?" podíval se na něj starostlivě.
"Ne, …to jen ten sníh. Nemám ho rád," řekl nakonec a chtěl znít přesvědčivě, aby si zimu znepřátelil a s tím i jeho. Bylo to ale těžké, zimu miloval celý svůj život, byla mu nejbližší ze všech období. Krajina se chystala ke spánku a my jsme jen mohli s napětím čekat, kdy se opět probudí.
"Nemáš ho rád? Jamie, ty jsi sníh vždy miloval!" zasmál se kamarád a zakroutil hlavou.
"Teď ho nenávidím!" přitáhl si bundu více k tělu.
Sníh najednou, jak Jamie dořekl svá slova, přestal padat. Jako by zimu zarazila jeho slova, jakoby se přestala snažit dělat chlapci radost.
Will po chvíli promluvil: "Podívej, co jsem vzal. Včera jsme se k tomu nedostali. Mohli bychom se do školy svézt, co ty na to?" pokýval hlavou směrem k sáním, když Jamie zakroutil jen hlavou, tak přešel k němu.
"Z toho jsem vyrostl."
"Ale no tak, mě neobalamutíš! Pojď, sedni si!" přikázal mu a mírně do něj strčil. Jamie zavrávoral, ale ustál to. Nakonec jej tam Will násilím dostal, chtěl si sednout za něj, ale sáňky se začaly pomalu rozjíždět. Will po nich nestačil hmátnout a už byly tak na metr od něj.
"Wille?" pootočil hlavu Jamie na svého kamaráda, kterého viděl už mírně v dálce. "Co to…" nestačil ani doříct a sáňky jeli už daleko rychleji. Naštěstí pořád rovně, nabíraly na rychlosti. Jamie se chytnul madla a pořádně se držel.
Když dojel na konec ulice, tak si myslel, že vletí přímo do keřů, ale sáně to otočily vpravo tak prudce, že se chlapec málem držel. Jely dál, a dál… Hnědovlásek polkl. To není možný, aby jely sami od sebe.
Pak mu na mysl vytanula vzpomínka z dětství, kdy se vlastně s ním poprvé setkal, kdy mu udělal tu nejlepší vzpomínku z dětství, co kdo měl.
"Jack," zašeptal, drže se madla, oči vytřeštěné nejen tím, že se řítil vpřed, ale i poznáním, že tu nebyl sám, že se konečně dočkal. Přišlo mu to absurdní… po tolika letech, proč zrovna teď o sobě dal vědět?
Sáně nakonec přelétly přes hromadu sněhu, až dostály u sochy jako tenkrát. Zvedl se a zadýchaný adrenalinem, se oprášil. Poté zvedl pohled. Byl tam.
Dřepěl na soše, v dlaních svíral dřevěnou kouzelnou hůl, o kterou se opíral. Tmavě modrá mikina, na které jste mohli vidět pár sněhových vloček, měl volně na sobě. Zpod kapuci mu čučelo pár bílých vlasů. Jamie se neudržel a podíval se do modrých očí. Zářily radostí, hravostí, ale také smutkem, že ho dlouho neviděl.
Zapanovalo mezi nimi ticho, které nepřerušil ani jeden z nich. Jamie nedokázal říct, byť jen jediné slovo, měl strach, že Jack zmizne, že je jen pouhá iluze a on o ni přijde.
Pak se Jack pohnul, zvedl se a hůl vzal jen do jedné ruky. Jamie mohl vidět, jak holí přejel záblesk modro - bílé záře.
"Přišel jsi, …proč? Proč teď?" řekl najednou hnědovlásek. Už nevydržel mlčet. Chtěl odpovědi, chtěl si ho znovu připomenout, aby nezapomněl. Vždyť to bylo tolik let…
Jack se pousmál, jeho bílé zuby se odrazily od zářivého sluníčka, které stejně moc nehřálo. "Protože jsi mě volal."
"Já? Tebe? Že o tom nevím," odfrkl si Jamie. V duchu ho volal od té doby, co odešel i s ostatními strážci, ale nepřišel. Ani jednou se neukázal, a přesto věděl, že tu někde byl. Mohl alespoň přijít a pozdravit ho, promluvit si s ním…
Jack přešlápl z nohy na nohu, opřel se celou váhou do svojí hole. Poté sjel Jamieho hodnotícím pohledem. Změnil se, za ty roky dospěl a trochu i zmužněl. Pořád to bylo ale dítě. I když o tom Jamie nevěděl, sledoval ho po celý ty roky. Dával na něj pozor a tolik si přál, aby mu bylo umožněno, se s ním znovu vidět. A pak přišel měsíc.
Byl úplněk, když k němu promluvil. Nejdříve si myslel, že se mu to zdálo, pak přesně netušil, co po něm měsíc žádal a pak mu to došlo… Musel za Jamiem, něco se dělo. A nakonec slyšel Jamieho slova. Přestával v něj věřit.
"Nebyl bych tu jinak," pousmál se.
"No jistě, …jinak bys tu nebyl," pokýval hlavou, otočil se a chtěl se vydat do školy, když ho Jack zarazil.
"Jamie…" oslovil ho takovým tónem hlasu, že se chlapec musel prostě otočit, "vím, že se na mě zlobíš. Měl jsem sem přijít… za tebou, ale nemohl jsem."
"Proč? To jsi nemohl aspoň na minutu, dvě…"
"Jsem Jack Frost, Jamie," pousmál se smutně, jakoby to vysvětlovalo vše. "Mají na mě věřit děti. Ty už dítětem nejsi, Jamie, i když bych byl rád, kdybys jím byl. Jsi ale dítě, které před mnoha lety vybral měsíc, abys společně s námi zastavil Pitche, vzpomínáš? Proto nesmíš přestat věřit… a ty jsi přestával."
"J - já jsem…" zarazil se Jamie. Tváře se mu mírně zarděly, když Jack vyslovil pravou podstatu toho, co se v něm odehrávalo. Nebyl naštvaný na to, že tu nebyl (tedy samozřejmě i na to), ale také na to, že tu měl být, aby pořád věřil a aby nezapochyboval. "Promiň, omlouvám se, Jacku. Já jen - ty jsi tu nebyl tak dlouho a já," rozhodil rukama a zoufale se díval do smířlivých očí, "nevěděl, netušil… Prostě jsem zapochyboval. Bylo mi smutno, stýskalo se mi po tobě, tolik jsem tě chtěl znovu obejmout a…" v tu chvíli se zarazil. Možná tím, že si uvědomil, co zběsile blekotal, nebo tím, že ho Jack zničehonic obejmul. Sevřel jej v náručí a držel ho tak dlouho, než se Jamie uklidnil.
"Teď už je všechno v pořádku, Jamie, …jsem tady," zašeptal mu do ucha, až ho chladný dech zastudil. Přejížděl po chlapcových zádech a snažil se ho naplnit radostí.
"Stýskalo se mi," zašeptal Jamie. Zabořil obličej do záhybu krku a vydechl. Jack ucítil příjemné teplo, lidské teplo.
"Už ve mně věříš?" optal se jej Frost a Jamie pokýval hlavou.
"Nikdy jsem nechtěl přestat na tebe věřit, jen mi bylo zoufale smutno a chtěl jsem té bolesti nějak předejít, tak jsem si nalhával, že nejsi… Bolelo to ještě víc," objal Jacka silněji a nasával chladné aroma zimy.
Jack se odtáhl a zadíval se do medových očí. Tolik lidskosti, tolik lásky a smutku nikdy v životě u nikoho neviděl. Věděl, že musel znovu odejít, ale nechtěl ho opustit. Měl ho rád více, než cokoliv jiného. Nepatrně se sklonil k ústům, ale nepolíbil ho. Nechtěl jej vyděsit a ani sám sebe.
Jamie zlehka přivřel oči, myslel, že se stane to, po čem tolik toužil, ale když viděl, že se Jack k ničemu neměl, přitiskl svoje rty zničehonic na ty jeho. Oba vydechli do druhých úst.
Jamie byl v sedmém nebi, tolik po tomhle toužil a vůbec jej to nezklamalo. Bylo to něco nepopsatelného, jakoby k sobě patřili. Stvořeni jeden pro druhého.
A Jack to cítil úplně stejně. Bylo to poprvé, co někoho líbal, užíval si ten pocit, připadalo mu to tak kouzelné, jakoby byli požehnáni měsícem.
Po chvíli se od sebe odtrhli. Až teď si uvědomovali, že sněžilo. Velké, zářivé sněhové vločky dopadaly na zem a i na ně a sledovaly jejich sbližování.
"To ty?" díval se k nebi Jamie. V očích už neměl ten smutek, co předtím. Cítil se volný, naplněný láskou a mírem.
"Ne," zakroutil hlavou Jack. Podíval se na stranu, kam měsíc zalézal za kopec, aby ho vystřídalo slunce. "To on," kývnul hlavou k němu. Dával mu snad svolení, aby u něj zůstal a dával na něj pozor?
Jamie nenápadně (tedy si to alespoň myslel) přejel po hrudi, užíval si, že se ho mohl dotýkat, že byl tady. Jack jej chytil za ruku a propletl s ním prsty.
"Měl bys jít do školy."
"Nechce se mi," odpověděl Jamie. Bál se, že kdyby teď odešel, už by ho nikdy neuviděl.
Jack vycítil, na co myslel. Tentokrát se ho ale už nechtěl vzdát. Ochraňoval jej dlouho po tajmo, aby se to strážci, měsíc a ani Jamie nedozvěděl. Teď se to změní… Měsíc mu dal šanci, aby se vrátil, a on už neodejde… zůstane tu s chlapcem, který jako jediný věřil, když ostatní přestali.
"Už od tebe neodejdu," usmál se na něj a Jamie k němu překvapeně zvedl pohled. "Ne?"
"Ne, už nikdy," přejel svojí chladnou tváří po té teplé a naposledy ho objal. Poté, když Jamie otevřel oči, už tam Jack nebyl.
Sníh padal stále a vytrvale. Neviděl ani na kraj svého nosu. Zmateně se otočil kolem své osy, nikde nikdo. Byl tu sám - jen on a naražené sáně. Vzal je do ruky a pomalým tempem se vydal ke škole, kde odhadoval, že bude jeho kamarád.
Jack Frost stál na soše, opíraje se o svoji kouzelnou hůl. Modrýma, zářivýma očima Jamieho sledoval, jak odcházel. Vzhlédl ke skoro zapadajícímu měsíci. "Tentokrát se ho nevzdám."


A nakonec obrázek s Jackem a s Jamiem. Oba jsou tam rozkošní. :)
Našla jsem ho na googlu.