Srpen 2013

Iritován

28. srpna 2013 v 11:47 | May Darrellová

Iritován

Hannibal Lecter/Will Graham

Další jednorázovka na seriál Hannibal, doufám, že se bude líbit... :)





Will Graham si to štrádoval na oddělení FBI, kráčel chodbami a potkával plno známých lidí, které tu viděl dennodenně, ale přesto se s nimi nepozdravil. Neměl to zapotřebí, nic od nich nechtěl a oni nechtěli nic od něj. Jak prosté.
Jediná Alana Bloomová, kterou potkal před kanceláří Jacka Crawforda, se na něj pousmála a pohodila hnědými vlasy, které jí splývaly podél obličeje. Will si jich ale nevšiml, díval se do jejího oválného obličeje a hnědýma očima se snažil pochopit, o co tu šlo. Proč si ho Jack zavolal do kanceláře a proč tu byla i ona?
"Zdravím doktorko," přistoupil k ní Will. Bloomová mu pokynula hlavou, sjela ho pohledem od hlavy až k patě a poté odvrátila oči stranou. Graham netušil proč, stalo se snad něco vážného, že by nestál ani o její pohled?
"I já tě ráda vidím, Wille. Za jiných okolností…" pohlédla na dveře Jacka Crawforda.
"Za jiných okolností?" řekl tiše a nechápavě. "Za jakých okolností? Jack si mě sem zavolal a ani mi neřekl proč. Ty se tu tváříš jako…"
"Raději bychom měli jít dovnitř, bude to tak lepší," přerušila jej v jeho výlevu a otevřela dveře, nechala ho vstoupit a poté za nimi zavřela.
Když Will společně s Alanou vstoupil, pohled se mu naskytl na Jacka, který seděl za stolem a v ruce zrovna svíral bílý papíry, na kterých byly vytištěny fotky.
"Ah, Wille, konečně jsi tu," pokynul mu, aby se posadil. On ale odmítnul.
"Můžu - můžu vědět, co se tady děje? Proč mi voláš, když už je skoro navečer, proč - proč," zadrhl se, přejel pohledem po místnosti. Najednou, jakoby se mu zamotala hlava a on na vteřinu vypadl z reality. Sevřel zpocené ruky v pěst a modlil se, aby se opět neocitl na zcela jiném místě, než byl doposud.
"Wille," řekl klidně Jack, "přišli - přišli mi fotky, nad kterými bych se ani nepozastavoval, kdybys na nich nebyl ty a… doktor Lecter. Uvědom si, že to, co děláš ve svém volném čase je tvoje věc, ale tohle se dotýká nás všech. Doktor Lecter je tvůj psychiatr a…"
"Moment!" zastavil ho zcela nechápavě Will. Podíval se na Bloomovou, která stála vedle něj rozhodně, a bylo na ní vidět, že je tato situace brána zcela vážně. Pak se vrátil pohledem na Jacka. Stál naproti němu a v rukách svíral fotky, které Graham ještě neviděl a vůbec netušil, co by na nich mohlo být. "Tohle je žert? Myslíte to vážně?"
"Wille," snažil se ho uklidnit, ale Graham o krok přistoupil.
"Ukaž mi to," natáhl ruky a čekal, když na Jacka Alana kývla, podal mu je. Will si prohlížel jednu fotku za druhou, avšak nic tak hrozného tam nebylo. Na jedné fotce se drželi v objetí, zjevně, když se loučili. Na druhé měl Hannibal ruku kolem jeho ramen, na třetí seděli naproti sobě a Lecter mu svíral dlani. Pamatoval si na to, snažil se ho utěšit potom, co mu řekl o stavech, kdy se probral na zcela jiném místě.
"Nic tam není," řekl nakonec.
"Nic tam není?" opakoval po něm Jack. "I slepý by si všiml, že je mezi vámi něco víc, Wille. A tohle musí ihned skončit!"
"Ale ono nic není! Panebože," prohrábl si vlasy rukou, poté se podíval po Alaně, ke které vyslal prosbu o pomoc.
"Tyhle fotky došly společně s dopisem, ve kterém bylo popsáno, co jste dělali. Někdo si dal tu práci, aby vás sledoval až k Hannibalově bytu. Byl jsi tam někdy, Wille? V jeho domě?"
"Byl, ale to neznamená…"
"Byl jsi tam i včera?" zeptala se ho znovu.
Will se na sekundu zapřemýšlel. Byl tam, šel tam hned potom, co ztratil pojem o čase a kdy zcela vynervovaný došel k závěru, že by mu mohl pomoci pouze Hannibal Lecter. Jenže byla noc a jeho ordinační hodiny už promeškal, proto šel k němu domů.
"Byl jsem tam."
"Viděl vás, jak jste… se oddávali jiným věcem, než byla konverzace mezi psychiatrem a klientem."
"To není možné, tohle si vymyslel!" vykřikl o něco nahlas a pohlédl popuzeně na Jacka.
"Musíš to s ním ukončit," řekl Jack.
"Není co!" zasyčel naposledy Graham a i s fotkami odešel pryč.

Will držel v rukou několik fotek, kde byl jak on, tak zmiňovaný psychiatr. Stál zrovna před jeho bytem a roztěkaný pohled mu sjel vždy na fotky a poté na dřevěné dveře. Ani nezaťukal, už se dávno setmělo a on si začal sám sobě nadávat, proč tu vůbec byl.
Najednou se dveře otevřely a mezi nimi stanul Hannibal Lecter, když jeho netečný pohled padl na Grahama, nepatrně se pousmál. "Wille, netušil jsem, že přijdeš."
"To ani já ne," řekl na oplátku. Chvíli se přeměřovali pohledem, než Hannibal uhnul a pustil Willa dál. Když vešel dovnitř a přešel do moderně zařízené kuchyně, ucítil zrovna připravované jídlo. Na kuchyňském pultu stála naleštěná sklenice červeného vína a čekala, až jí její majitel dopije.
"Klidně se posaď."
"To je dobrý, postojím," porozhlédl se ještě jednou kolem a opřel se o linku, fotky si tiskaje k sobě.
Hannibal pokrčil rameny, upravil si kravatu a přešel ke své sklenici, která stála vedle Willa. Zvedl ji k ústům a labužnicky usrkl. "Dáš si? Je výtečné, víno Côtes du Rhône, má silnou kořeněnou vůni vyváženou s vůní aromatického ovoce," našpulil rty a Will od něj odtrhl upřený pohled.
"Ne, děkuju. Přišel jsem skrz něco jiného, Jack si mě dnes k sobě zavolal skrz tohle," sjel pohledem zpět na fotky a Hannibal se na něj upřeně podíval. "Myslí si… tedy, někdo mu napsal dopis s tím, že - ehm…" podal mu je a Lecter je zběžně prohlédl. Poté se podíval na Grahama.
"Pěkné."
"Pěkné? Jack si teď myslí, že mezi námi něco je a Alana taky. Poslali mě sem, abychom to ukončili."
"Oni tě sem poslali? Nepřišel jsi sem sám?" jeho rty se roztáhly do úsměvu a Will se zadrhl.
"Vlastně - vlastně ano. Přišel, ale to nic neznamená…"
"Přišel jsi sem a možná nás teď někdo sleduje," hodil fotky na linku, a aby se neřeklo, podíval se z kuchyňského okna ven.
Will trhl hlavou k oknu. "To mě nenapadlo. Měl bych možná jít, aby - aby nás někdo zase nevyfotil…"
"Nepřipadá ti to kruté? Někdo nás vyfotí a ani mezi námi nic není, kdyby mezi námi alespoň něco bylo…" mrkl na něj a ležérně se opřel. Will se zakuckal, sebral fotky z linky a přitiskl si je k hrudi.
"Nechci přijít o svoji práci u FBI, uvědom si, že mi to dává pocit, že jsem aspoň k něčemu užitečný. Možná bys už neměl být můj psychiatr, Hannibale."
"Neměl bych být tvůj psychiatr?"
"Pochop to, pomáháš mi jako nikdo jiný. Ale tahle práce je pro mě důležitá," naléhal na něj. Hannibal se na něj díval stále netečným výrazem v obličeji, jakoby si nic nepřipouštěl. Pak mu zasvítilo v očích a on po krátké odmlce řekl: "Nemusíš vyměňovat psychiatra, …Jackovi jsem to poslal já."
Will vytřeštil oči, bylo na něm poznat, že tohle opravdu nečekal. Nechápavě se na něj podíval. "Proč jsi - proč jsi to udělal? Uvědomuješ si, co to pro mě znamená?! Jack mě chce vyhodit, Alana si myslí, že mezi námi něco je!" zvyšoval hlas, až na Lectera řval. Co si o sobě myslel, proč to vůbec udělal?
Nechal se ovládnout svými emocemi a drcnul prsty do pevné hrudi, Hannibal sotva zavrávoral.
"Mám tě chuť… zabít!" zakřičel na něj opět, tvář se mu zkřivila vztekem a před očima viděl rudě. Chytnul Hannibala jednou rukou za sako a přitáhl si ho k sobě, Lecter sebou ale nenechal manipulovat, chtěl Grahama nějak zchladit, a tak mu prostě jednu vrazil. Rána o Willovu tvář se rozezněla kuchyní a muž si přiložil dlaň ke tváři. Šokovaně si ji držel, zatímco se podíval na Hannibala. "Ty jsi mě praštil!"
"Já vím."
"Ty jsi mě praštil! Proč jsi to…" mumlal si dál.
"Pořád mluvíš o doktorce Bloomové, nepřipadá ti, že ti nestojí ani za pohled? Jsi výjimečný, Wille, to proto jsi mě zaujal už napoprvé, když jsem tě spatřil," přistoupil k němu, až se jejich těla dotkla, Graham pocítil Hannibalovu blízkost, cítil teplo a horký dech na své tváři.
"Jack neví, koho má ve svých řadách. Netuší, čeho bys byl schopný, …netuší, že si hřeje na prsou hada. Řekni, Wille, co cítíš, když se ocitneš na místě činu, když vidíš ty krásy, co lidé vytvořili."
Willovi se hlavou prohnaly ohavnosti, kterých byl během několika měsíců svědkem; lidští andělé zavěšení nad postelí, postavěný kůl z lidí nebo dívka nabodnutá na jelení paroží.
"Zhnusení. Cítím zhnusení," řekl tiše.
"Ne, Wille," podmanivě šeptal. Graham přivřel oči a poslouchal vábný hlas. "Cítíš uspokojení, cítíš obdiv k těm, kteří udělali to, co ty ne."
Graham ucítil na své tváři letmý dotek rtů, poté se začaly přesouvat k ústům, až jemně stiskly dolní ret. Opatrnost však dlouho nevydržela, Hannibal nebral v úvahu jeho city a přidal na intenzitě, až ho kousl. Will se zděšeně odtrhl, chvíli se na něj díval, než si jej přitáhl pro další polibek. Cítil Hannibalovy ruce všude na svém těle, koleno se mu třelo o Willův rozkrok a tělo se začalo vzrušovat. Chtěl po něm víc, víc doteků a vášně, ale dál už to nešlo. Líbali se divoce a vášnivě a jemu připadalo, že mu z toho jde hlava kolem. Najednou ho Lecter nadzvedl a posadil na kuchyňskou linku, víno za jeho zády se rozlilo a purpurová barva tekutiny začala stékat na zem. Tomu ale muži nevěnovali pozornost, Lecter nebral ohledy na nic, na Willa a ani na své červené víno.
Will zarýval nehty do jeho zad a kroutil se chtíčem pod chtivými doteky a polibky. Najednou se jeho přemýšlení zastavilo a jakoby ho někdo praštil kladivem do hlavy, prudký náraz Grahama přinutilo znovu racionálně myslet. Odtrhnul se od Lectera a s rukama před sebou v sebeobraně, seskočil dolů na zem.
"Co to děláš?" řekl poněkud nelibně Hannibal. Vůbec nepočítal s tím, že by se Will chtěl sebrat a odejít, připadalo mu, že ho měl plně ve své moci. A že on to tady vede.
"Tohle je špatně," řekl poněkud roztěkaně Will, tváře měl červené od vzrušení a vlasy rozcuchané. "Měli bychom to okamžitě zarazit."
"To ti ta práce stojí tolik za to?"
"Je to jediné, co mám. A nikdy jsem ti nedal možnost, aby sis myslel, že se mi líbíš…"
"Ale já se ti líbím, to už si dokázal," poukázal na to, co se zrovna mezi nimi událo.
"Musím jít," obešel ho a nechal Lectera stát v kuchyni samotného.

Proto, jak byl ospalý, snad ani neviděl na cestu. V noci spal snad jen hodinu a jeho mozek se nezastavoval, neustále přemýšlel nad svým psychiatrem. Nakonec došel k závěru, že na vše zapomene, bude to tak lepší.
Bylo půl šesté ráno a Will už stepoval před kanceláří Jacka Crawforda, volal mu, ať se k němu ihned dostaví. Jelikož si byl Will jist, že je vše s Hannibalem urovnané, nepočítal, že se předešlá situace bude opakovat. Když vešel dovnitř kanceláře, Jack vstal a rovnou mu předal nové fotky, které mu anonym poslal.
Když si je Will prohlížel, nevěřícně pootevřel pusu. V mysli mu stanula pouze jediná věta: zpropadený Hannibal Lecter. Na fotkách bylo vyfocený to, co se stalo předešlou noc v Hannibalově domě a tentokrát bylo zcela jisté, co bylo mezi nimi. Tentokrát Will nemusel ani nic říkat, nemělo by to cenu. "Vyřídím to," řekl pouze, sebral fotky a vydal se za tím, kdo to měl na svědomí.
Když dorazil do Lecterova domu, zachytil ho zrovna, jak byl v předsíni a chystal se do své pracovny. V rukou držel koženou brašnu a zrovna si upravoval v rychlosti kravatu. Will vlítl otevřenými dveřmi dovnitř a přitiskl ho ke stěně.
"Myslel jsem, že jsme si to včera vyříkali!" zasoptil Graham. Hannibal si teatrálně povzdychl.
"Pokud si pamatuju, tak jsme včera moc nemluvili."
"Nedělej ze mě idiota!" zavrčel na něj. "Myslel jsem, že je to mezi námi vyřešené, že na to zapomeneme."
"Co když nechci zapomenout, Wille?" naklonil hlavu na stranu. "Ty fotky jsem poslal jenom jako varování. Uvědomuješ si, že jen díky těmto fotografiím můžeš přijít o svoji práci u FBI a o Alanu? Co kdyby se Jack také dověděl o tvé nemoci a o tom, co děláš, když nejsi při sobě?"
Will ho pustil, díval se na něj s nevěřícím pohledem. "O čem to mluvíš?"
"Jsi nemocný, Wille. Tvoje vědomí si ještě neuvědomuje, co spáchalo. Co když za těmi vraždami stojíš ty? Měl jsi přístup ke všemu, …vždy, když dorazíš na místo činu, víš, co se odehrálo."
"Protože vidím do mysli vraha!"
"Ne, …protože vidíš sám do sebe. To ty jsi je zabil," řekl klidně, jakoby identifikoval nový druh hmyzu.
Will splašeně zakroutil hlavou, přimhouřil oči, jak ho znenadání začala bolet hlava. Ustoupil o pár kroků vzad, ale Hannibal si ho přitáhl k sobě. Sevřel mu bradu ukazováčkem a palcem a do tváře mu tiše řekl: "Budu mlčet, Jack se ode mě nic nedoví, pokud budeš dělat to, co chci."
Will mlčel, v hlavě mu to šrotovalo o sto šest a nedalo mu, aby nezrekapituloval, co mu Lecter pověděl. Proč si byl Hannibal jist, že za těmi vraždami stál on, proč se ho snažil zahnat do kouta, proč…
"To ty jsi to udělal," řekl nakonec Graham, "to ty jsi je zabil… a chceš to hodit na…" jeho ústa byla lapena Hannibalovými, a tak Will nedořekl, co chtěl. Bylo už pozdě, Lecter jej vtáhl do své hry o přežití a Graham neměl na vybranou.


Nemohla jsem si odpustit tento obrázek, vlastně jsem se jím tak trochu inspirovala, však můžete vidět v jednorázovce. ;)

Victorie

26. srpna 2013 v 11:00 | May Darrellová

Victorie

Edward Cullen/Jacob Black

Zdravím, další jednorázovka na fandom Twilight. Je to takové... hm, sice je tam pár Ed/Jac, ale roli tam hraje i vedlejší, který vám nebudu samozřejmě říkat. :D
K této jednorázovce by mělo být pokračování právě s vedlejším párem. :)





Dlouhé, zrzavé vlasy, které se v loknách stáčely po úzkých zádech až k pasu, ji divoce vlály kolem bledého obličeje. Pružné tělo se vyhýbalo tvrdým kmenům stromů, ale i kdyby narazila, nic by se jí nestalo.
Jacob utíkal, co mu nohy stačily; tedy vlastně tlapy - a všechny čtyři. Srst se mu v záři slunci leskla, mohutné tlapy dopadaly na zemi a nechávaly otisky.
Jacob měl před sebou pouze jediný cíl a to - ulovit Victorii. Společně s Edwardem a s Jasperem ji naháněli už půl hodiny, uběhli už přes několik set mil a ona byla stále vytrvalá. Když si už myslel, že ji doháněl, zrychlila a zakličkovala a opět byla o několik metrů dál. Pootočil hlavu na stranu, a když uviděl o pár metrů dál běžet Edwarda, tragicky si povzdechl. Raději pohled přesměroval zpět na Viktorii, která utíkala mezi stromy jako laňka, její šat na ní vlál a vlasy kolem ní jen poletovaly. Najednou se na něho otočila, její rty se roztáhly ve zlém, rozumějícím úsměvu.
Co ta může vědět o tom, co se ve mně děje, odfrkl si Jacob a potřásl obrovskou vlčí hlavou. Neměl by uvažovat nad takovými věcmi, myslel na něco, co se nikdy nevyplní a jen se zbytečně trápil.
Pronásledoval Viktorii společně s ostatními další půl hodinu, než doběhli k velkému útesů, která zrzavá žena přeskočila a zůstala stát na druhé straně, zatímco dva upíři stáli nedaleko od sebe na druhé straně a Jacob byl pár metrů opodál. Když se přiblížil k útesu a kamení se pod ním probořilo, ustoupil vzad.
"Jacobe, nech ji být," oslovil jej Edward. Nemělo smysl se za ní již dál honit, byla na druhé straně, a tak se o ni postarají jejich upíří přátelé ze severu. Jacob změnil svoji podobu na lidskou, hruď se mu zvedala od dlouhého běhu, v hnědých očích mu zle blýskalo. Bylo na něm vidět, že byl nahněvaný, chtěl Viktorii lapit, už kvůli Belle.
Hnědovlasý vlčí chlapec si odfrknul, jakoby někdy někoho poslouchal a zvlášť upíry. "Ty ji nechceš dostat? Je jen na druhé straně," kývnul hlavou na Viktorii, které se na tváři usadil tajemný úsměv, když oba dva pozorovala. Nic však zatím neříkala.
Jacob si zprvu myslel, že si z něj Cullen dělal legraci, nechat ji takhle utéct, ale když se podíval do jeho tváře, bylo mu jasné, že to myslel vážně. Opravdu ji chtěl přenechat jiným upírům.
"Tohle už není naše zóna a taky se už musíme vrátit, naši přátelé se o to postarají."
Jacobova zloba v očích nepatrně ustoupila, když si Edward myslel, že to takhle bude lepší… Sám by ji neulovil, a když ti dva odmítali pokračovat, tak co mu jiného zbývalo.
"Poslechneš ho?" ozval se tichým lesem její smyslně pronikavý hlásek. "Opravdu uděláš, co ti řekne? Ale ovšem, že uděláš, že? Co bys pro něj neudělal?" upravené obočí se jí zvedlo v otázce.
Jacob na ni vrhnul nevěřícně pohled, nechápavě se na ni díval a zatímco jí studoval rysy tváře, Edward spočinul medovým pohledem na vlkovi.
Ona přeci nemohla vědět, co posledních pár týdnů k Edwardovi cítil, nebo ano? Ovšem, že ne! Jak by to zjistila, dával si pozor; příliš na Cullenovi nevisel pohledem, stranil se mu a hlavně kolem sebe všem vykládal, jak jej nenáviděl. Tak jak to mohla poznat. Nervozitou přešlápl z nohy na nohu a svěsil ramena.
"Jak jsi k tomu proboha došla?" řekl nakonec, když Jasper s Edwardem nic neříkali.
"Jak?" zasmála se krátce, její smích nebyl tak příjemný, Jacob na ní viděl, že věděla všechno a dokonale si užívala tuhle situaci. "Jsem žena, Blacku, všímám si. Nejde přehlédnout ty tvé zamilované pohledy a nenápadné doteky, opravdu by ses měl více snažit."
Jacob chvíli mlčel, pak otočil hlavou směrem ke Cullenům. "Tak to není, to mi můžeš věřit, vážně jsem se do tebe nezabouchl," načež se znovu otočil k Viktorii. Žena přišla ke kraji útesů, aby byla k nim co nejblíž.
"A jak to tedy je? Edwarde, drahý," otočila se na upířího chlapce, který stál nedaleko Jacoba a který s ledovým klidem zůstával na místě. "Ty víš, že si nevymýšlím, že? Celou dobu mi kontroluješ myšlenky, a tak by byla ode mě hloupost, abych lhala. Můžeš se přesvědčit sám!" až teatrálně vykřikla a otevřela mu tak svoji mysl, Edward se tak mohl podívat na hromadu jejích vzpomínek. Ukazovala mu vše, čeho by si nikdo jiný nevšiml. Bylo zjevné, že se do něj zřejmě Jacob zamiloval.
"Přeci bys jí nevěřil, Cullene," snažil se ještě Jacob zachránit situaci, která už byla nyní tak rozeběhlá, že to ani nešlo zastavit. Jacob se pln zoufalosti díval do Edwardových očí, kde najednou uviděl pravdu, kterou mu Viktorie prozradila. Chtělo se mu odsud utéct, chtěl být doma, ve své posteli a už nikdy nevylézt. Proč to udělala, proč mu to řekla? Aby mu překopala život vzhůru nohama, aby změnila nejen jeho život, ale i Edwardův, Bellin, jeho otce a dalších lidí?
Otočil zlostný hnědý pohled na zrzavou ženu. Byl tak rozzlobený, chtělo se mu začít křičet, řvát na ni z plných plic, co si to dovolila. Bylo to přeci jeho tajemství a soukromí. Aniž by se nadál, přeměnil se zpět na vlka, obrovskými zadními tlapami, se odrazil od země a letěl vzduchem, než mu let překazil právě Jasper. Odhodil jej zpět na stranu, kde stáli, Jacob narazil zády o strom, kde zůstal několik málo vteřin ležet, než se vzpamatoval. Jeho podoba se vrátila zpět a on si nyní držel ruku u stehna, ze kterého tekla proudem krev.
Viktorie už dávno zmizela, vycítila z Jacoba nebezpečí, a tak když zaútočil, utekla pryč. Jasper přistoupil k zraněnému, podepřel ho a pomohl mu na nohy. Jacob se opřel o strom.
"Tohle jsi nemusel," ucedil poraženě vlk směrem k Jasperovi.
Hale mu roztrhnul kalhoty v místě, kde byla rána a zaškrtil ji, aby se krev zastavila. "Musíme hned za Carlislem, na tohle nestačím, vezmeš ho?" potočil hlavu k Edwardovi, který k nim přišel.
"Ani náhodou!" vyprskl Jacob nakvašeně. Jasper si povzdychl.
"Jacobe, po svých jít nemůžeš…"
"Tak mě vezmi ty," nadhodil sklesle a díval se z jednoho na druhého. Tedy na Edwarda se raději moc nedíval. Nakonec jej Hale opravdu sevřel v náručí a společně se vydali na cestu zpět.

Když všichni tři dorazili k Jacobovi domů, už od lesa mladý vlk zjistil, že na něj čekal otec na verandě. Billy se mračil, když viděl, že byl jeho syn zraněn a že jej nese zrovna jeden z upírů.
"Co se stalo, Jacobe?" popojel s vozíkem ke schodkům. Jasper pouze kývnul hlavou na pozdrav a obešel i s Jacobem v náručí Billyho, Edward se zastavil naproti starému muži.
"Jacob s námi pronásledoval Viktorii."
"A?"
"Utekla, naši přátelé se o ni postarají."
Jacob se mezitím nechal položit na pohovku, a zatímco čekali na Carlisle, Billy se snažil zdvořile zachovat konverzaci.
O pár hodin později, co Carlisle ošetřil Jacobovu nohu a vlk se tak v klidu mohl uložit do postele, se po pár minutách propadl do spánku. Spal tvrdě a nezdál se mu zrovna moc příjemný sen. Zdálo se mu o zrzavé ženě, která se na něj dívala posměšně a s drzým úsměvem se mu vysmívala.
Jacob se o pár hodin později probudil s oroseným čelem a propoceným trikem, který si hned sundal. S kulháním se vydal do kuchyně, jeho hrdlo prahlo po ledové vodě. Když si čepoval studenou vodu s kohoutku, na záda se mu kdosi natiskl, tělo se mu natisklo na linku a on byl tak uvězněn. Ruku, ve které držel sklenici, překvapeně položil na kuchyňskou linku a tu druhou svěsil podél těla.
"Cullene," řekl překvapeně Jacob, ucítil specifickou vůni, kterou měli pouze upíři.
"Chtěl jsem u tebe zůstat, ale Billy mě vyhodil," zašeptal Edward, ruce položil na linku, vedle těch Jacobových. Obličej přitiskl k odhalenému krku a rty mu vtiskl polibek. Jacob se prudce nadechnul, když jedna Edwardova ruka opustila své místo a přejela po holé hrudi až k poklopci, po kterém přejela a tělo se mu napnulo.
"Je příjemné se tě dotýkat a vědět, že ti nijak neublížím," řekl smyslně upír a rty se zakousl do krku, avšak ne nějak tvrdě, pouze hravě. Jeho prsty rozepnuly zip a vyndaly penis, který začínal nabírat na velikosti. Přejel po délce a poslouchal, jak Jacob poprvé zasténal, přímo labužnicky přivřel oči a užíval si pocit, že se ho může dotýkat, tak jak chtěl.
Své tempo zrychlil, vlk se opíral do jeho klína a chtivě se mu kroutil v náručí, přirážel do jeho ruky a steny, kterých bylo daleko víc, se snažil tišit.
"Edwarde," zamumlal vzrušeně a krátce vykřikl, když ho přemohl orgasmus, tělo se mu napnulo. Po chvíli se uvolnil a ochable se opřel o tvrdá prsa.
"Měl bys jít, otec by se mohl vrátit a - nevím, jak bych to vysvětlil," zašeptal Jacob, stále ještě vzrušen.
"Přijdu později," vtiskl mu zezadu na tvář polibek, a když se vlk otočil, aby na něj pohlédl, byl pryč. S povzdechem do sebe vyklopil obsah sklenky a rozešel se směrem, kde byla koupelna.
Druhý den měl Jacob s Edwardem sraz. Vlk si to potřeboval ujasnit, potřeboval hlavně od upíra vědět, jak se k této situaci stavěl a jak to mezi nimi bude.
Když dorazil na mýtinku, kde měli sraz, Edward tam nebyl, místo něj tam byl Jasper, který měl ruce založený v kapsách, a do bledé tváře mu spadalo pár blond pramenů.
"Kde je Edward?" zeptal se zpříma, ani jej nijak nepozdravil.
"Nemohl přijít… problémy s Viktorií," upřel na něj svoje medový oči a sjel ho pohledem.
"Co se stalo?"
"Musel opustit Forks a společně s Bellou utéct do hor, kde nějaký čas pobudou. Vše pro Isabellino dobro," sledoval, jak se Jacob jemně zakabonil.
"Do hor? Spolu? Proč mi nic neřekli, proč mi neřekli, že je Viktorie zpět?" zvýšil na něj hlas.
"Nechtěli, aby ses do toho míchal."
"To je teda dobrý," uchechtnul se Jacob, "tak proč jsi tady, proč mi vůbec říkáš?"
"Protože mi na tobě záleží, možná víc, než Edwardovi. Proto jsem tady, protože vím, že máš Edwarda rád, ale on tebe tolik ne a možná ti to chci tím vynahradit."
"Co to… blábolíš?" udělal krok vzad a zatvářil se jako malé dítě, které něco nechápe, nebo spíše nechce pochopit. "T - ty… to je blbost! Muselo ti přeskočit. Mě na něj nezáleží a jemu nezáleží na mně a tobě může být úplně jedno, komu…"
Jasper udělal krok vpřed, snažil se svojí mocí Jacoba přimět, aby se uklidnil a aby poslouchal, ale bylo pozdě. Vlk když uviděl, že se přibližoval, začal couvat, až utekl. A jemu bylo jasné kam. Do hor.

Implementace

24. srpna 2013 v 11:00 | May Darrellová

Implementace

Hannibal Lecter/Will Graham

Ták, ...další jednorázovka na seriál Hannibal, avšak je opravdu krátká a... zdá se mi taková nedokončená (možná). Však posuďte sami. :)





Will Graham, speciální detektiv FBI, seděl na své verandě ve Wolf Trap a kolem něho polehávalo několik psů. Nikdy by nevěřil, že jeho život bude tak důležitý pro ostatní; zvlášť pro Jacka Crawforda, pro kterého pracoval u FBI a bez kterého by se Jack neobešel. Pro Willa to byla jakási šance, při níž mohl pomoci hned několika lidem; jak nevinným, tak sobě. A zvlášť sobě. Díky práci u FBI měl pocit zadostiučinění.
Po pár měsících mu však práce začínala lézt na mozek, všiml si toho jak Jack, tak i Willův psychiatr, doktor Lecter. V noci měl děsivé noční můry a přes den míval dost živé halucinace. Přitáhl si toulavého psa, kterého měl uvázaného na červeném provazu k sobě a postavil se. Seběhl pár schodků a sotva vyšel, z dálky uviděl přijíždět auto svého psychiatra. Volal mu už ráno, že se na dnešní setkání nedostaví a Lecter se ho na nic neptal, zjevně mu to ale nedalo a musel přijet.
Will zastavil a psa si přitáhl k noze. Když Hannibal vystoupil z auta, Grahama zaplavil jeho šarm a půvab, doktor sem do přírody, kde Will žil, rozhodně nezapadal; měl šedé kvádro s kalhotami, nalakované boty a černou kravatou uvázanou kolem krku. Na tváři se mu rýsoval drobný úsměv, když Willa uviděl.
"Nemusel jsi sem jezdit," neobtěžoval se Will s pozdravem.
"Také tě rád vidím, Wille. Říkal jsem si, že se zastavím. V telefonu jsi ráno zněl dost… nestabilně, tak jsem si říkal…" přišel k němu.
"Jsem v pořádku," odpověděl Graham a podíval se na svého psa, který začal očuchávat Hannibalovy boty, když si ho Will přitáhl, nereagoval.
"Opravdu? Nevypadáš na to. Jak dlouho jsi pořádně nespal, …měsíc?"
"Já ani pořádně nevím. Neustále mívám noční můry a… Jack přemýšlí, že by mi dal volno."
"Tak si ho vezmi. Prospělo by ti to."
"Nemůžu. Musím něco dělat, když jsem doma a nemám co na práci, zhoršuje se to," podíval se do druhých očí a zcela zapomněl na pejska, který je začal nenápadně obcházet a tím oba muže uvazoval červeným provazem. "Přes den dokonce nevím, co jsem dělal, jako bych ztratil několik hodin svého života. Něco se mnou je, Hannibale."
"Zatím to necháme, uvidíme, jestli se to neustálí, potom bych ti doporučil mého přítele. Je specialista a pomohl by ti."
Will se pousmál. "Děkuju."
Najednou pes popošel vřed a provaz se napnul, jelikož byl obtočen kolem Willa a Hannibala, mladší z nich zavrávoral. Naštěstí ho druhý zachytil. "Jsi v pořádku, Wille?"
Když Graham vzhlédl a uviděl jeho tvář zblízka, došlo mu, že byli na sobě nalepení, jejich těla se k sobě tiskla a Will mohl cítit Hannibalovo bušící srdce.
Lecter si až moc uvědomoval mužovu blízkost, cítil bušící srdce a tep v zápěstí, když ho svíral. Díval se do hnědých očí a viděl celou jeho osobnost. Grahamova ústa byla tak blízko; měl je pootevřené a jejich narůžovělá barva ho tolik lákala. Najednou podlehl, aniž by tohle nutkání někdy měl, nyní ho ucítil a musel ochutnat. Vpil se do horkých úst a rozhodně to nebyl žádný jemný a srdcervoucí polibek, naopak - byl dravý a plný divoké touhy. Will se zapíral o Hannibalovu hruď a pod doteky svých prstů, cítil vypracované svaly. Když se mohl na sekundu odtrhnout, zalapal prudce po kyslíku, ale Lecter mu to nedovoloval, i když to byl pouze polibek, tak to bylo pro ně jako všechno…
Najednou Graham procitl a odlepil se od rtů, podíval se na něj letmo a před očima mu stanul obraz Hannibalovy mysli. Nebylo to však nic příjemného… Viděl ho, jak se skláněl nad tělem, vlastně nad hromadou těl a každému tomu člověku, chyběl jeden kus vnitřnosti. Bylo to ohavné a zvrácené.
Jako kdyby dostal šok, rychle ze sebe sundal červený provaz, smotal si ho a i s psem odešel pryč. Na Hannibala vrhnul pouze jeden pohled, který Lecter pochopil dost dobře. Věděl, že se něco stalo, viděl na Willovi, že ho to sebralo a nemusel zrovna dvakrát hádat, co. Znal Willovu schopnost vcítit se do druhých (a zvlášť do psychopatů).

Na druhý den měl jít Will za Hannibalem do jeho pracovny. Měl si jít "popovídat" jako vždy o svých pocitech a o sobě. Jenže se mu nedalo divit, že se mu tam vůbec nechtělo, potom, co sám od sebe zjistil, co byl Lecter zač, se mu chtěl vyhýbat jako čert kříži. Jenže to nešlo a Will nakonec stál před dveřmi a nervózně přešlapoval.
Neměl jsem sem chodit, pomyslil si Graham. Proč jen nezavolal Jackovi, proč? Protože jsem idiot!
Najednou se dveře otevřely a v nich stál jako vždy kouzelně elegantní doktor Lecter, usmál se na Willa, jakoby se nic nestalo, jako kdyby se nikdy nepolíbili a jakoby Lecter nevěděl nic o tom, že Will zjistil, kdo byl. Pozval jej dál a Graham si ani nesedl na pohodlné křesílko, prostě stál před ním a z nervozity si mnul ruce.
"Nejsi tu, abys tu mluvil o sobě, že?" začal Hannibal a sledoval Willovu tvář. Muž se na něj podíval.
"Ne, chci mluvit o tobě. To, co se stalo včera, byla nehoda, můj pes… můj pes prostě - chápeš. A - a taky jsem… zjistil, co jsi zač."
"Opravdu, …Wille?" udělal tři kroky dopředu, ale Graham se nezalekl. Stál stále na místě, možná se i dalo říct, že si ho nevšiml.
"To ty jsi za těmi vraždami, to ty jsi varoval Garretta Jacoba Hobbse, to ty jsi… jim bral jejich orgány. Jsi psychopat," řekl tiše a možná i nevěřícně. Jak mu to mohlo uniknout, jak mu mohl tak snadno uvěřit a Jack také? Proč podlehl jeho kouzlu, proč tu vlastně byl i teď? Proč mu to říkal, proč rovnou nezavolal Crawforda a proč jde Hannibal k němu?
"Psychopat," převalil to slovo v ústech, "neřekl bys to do mě, viď?" naklonil hlavu na stranu, a když zastavil těsně před Grahamem, pousmál se.
"Přiznáváš se," zkonstatoval Will.
"Tobě, …ale ostatním…?" nechal větu vyznít do ztracena. "Uvědom si, Wille, že tě mám v hrsti, nemůžeš jít s pravdou ven, nebudou ti věřit. Můžeš leda mlčet," v jeho rukou se objevila červená páska, podobná té, kterou měl Will pro svého psa. Obtočil si ji v dlani a poté ji obtáhl kolem Grahamova krku.
"Jsi můj, Wille, pokud bys měl náhodou nutkání něco říct, automaticky si Jack a ostatní budou myslet, že ses zbláznil, že ty stojíš za těmi vraždami."
"Cože?" zamrkal překvapeně, sevřel pásku v ruce a natáhl ji od svého krku pryč, jelikož ji Hannibal až moc utahoval. "Co to povídáš?"
"Věř mi," přistoupil k němu, až se jejich těla opět dotýkala, mohli cítit teplo toho druhého. Páska se začala znovu natahovat, a když ji Graham pustil, zaryla se do krku. Chtěl mu ji vytrhnout a tím i Hannibala odrazit, ale on mu v tom zabránil. Šikovně mu podrazil nohy a Will se tak skácel na pohodlnou pohovku.
"Jestli mě chceš zabít, tak ti to neudělám jednoduchý!" zavrčel na něj a chytl ho za sako, aby si ho přitáhnul pro tvrdou ránu. Lecter byl ale v útocích lepší, a tak ruku zarazil ještě v letu a vrazil mu do tváře on sám. Will pouze zasténal a chytil si rozražený ret do dlaně.
Chytil provaz a utáhnul, Willův krk se sevřel, až mladý muž zachrčel. Když už si opravdu myslel, že ho Hannibal chce dostat na druhý břeh, začal se bránit. On jeho ruce chytl a přirazil nad hlavu, poté mu rty přiložil ke tváři. Chvíli tak setrvali, jakoby se čas zastavil, pak se Hannibalovy rty otřely o Willovy a opět mezi nimi projel blesk touhy. To, co mezi nimi bylo, se nedalo srovnávat s láskou nebo porozuměním, bylo to zcela něco jiného.
Hannibal netušil, co se v Grahamovi odehrávalo, i když věděl, jak přemýšlel a co od něj očekával, zcela mu neviděl do jeho duše. Proti emocím byl labilní.
Avšak jedno naplnění tu mezi nimi bylo, jejich společná vášeň a touha, která je hnala dál. Tedy z Hannibalovy strany to byla spíše vražedná (a zvířecí) touha, stahoval Willa s sebou do propasti a on se nechal. Hrubě ho políbil a bral si pohmožděné rty a vše, co mu stačil poskytnout. Bral si pochroumanou duši a dokonce i srdce, bral si jeho rozum a racionální přemýšlení, …až si oba muži začínali myslet, že je to pouze iluze.

Obrázek jsem našla na Tumbler od jedné holčiny a moc se mi líbil. :)

Latentní

21. srpna 2013 v 11:00 | May Darrellová

Latentní

Hannibal Lecter/Will Graham
Jednorázovka na seriál Hannibal. Je poněkud kratší, ale doufám, že i tak potěší. Pěkné čtení.

Pokud si myslíte, že rozeznáte psychopaty od jiných lidí, je to možné. Nemůžete se ale dívat na jejich tvář nebo styl jejich hlasu, vše je jen v jejich činech. Mají povrchní šarm, grandiózní sebehodnocení, jsou manipulativní a podvádějící a nemají výčitky svědomí či pocit viny.
A to je můj návrh.


Will si připadal jako na houpačce, v jedné chvíli stál na místě činu vedle Jacka Crawforda a dedukoval svoji teorii o několikanásobné vraždě a v druhé chvíli stál na prázdné silnici, kde neprojelo ani auto. Stál, ruce svěšený podél těla a roztěkaný pohled za brýlemi, třeštil kamsi do dáli. Hruď se mu divoce vzdouvala, jakoby uběhl maratón. Když v tu chvíli nedaleko od něj cosi zašustilo, podíval se směrem, odkud to přicházelo, ale nic neviděl.
A pak zase to ticho, které mu zatemňovalo mysl. Nemohl pořádně přemýšlet, chtělo se mu řvát strachy a beznadějí, ale nemohl. Nezmohl se vůbec na nic.
Pak z keřů hustých, že by se tam snad ani člověk neprodral, vyšel mohutný statný jelen, který měl na hlavě silné a dost nebezpečné paroží. Velkýma lesklýma očima, se díval do Willových očí. Udělal pár kroků, najednou Grahamovi zabušilo až nesnesitelně v hlavě a jelen zmizel, místo něj viděl Garretta Jacoba Hobbse. Měl natažené ruky směrem k němu a Will mohl vidět, že je měl celé od krve, nemusel zrovna dvakrát hádat, čí to byla krev.
Garrett k němu vykročil, když byl u něj, dlaně sevřel kolem jeho krku a pevně stiskl. V ten moment se Will celý zadýchaný probudil ve své posteli. Těkal očima po pokoji a ujišťoval se, že bylo vše tak, jak mělo být. Na posteli mu ležel jeden z jeho toulavých psů, na podlaze vedle postele leželi ostatní. Will spěšně pohladil pejska vedle sebe a shodil ze sebe mokré triko.
Přešel do koupelny, kde si opláchl studenou vodou obličej. Podíval se na sebe do zrcadla, připadal si strhaněji, než kdy dřív. Tyhle časové úseky, kdy zcela netušil, co dělal, jej unavovaly víc a víc. Netušil, co s ním bylo, netušil, jak je to možné, že si nepamatoval několik hodin ze svého dne. Jedno věděl ale jistě, zatím nikomu neublížil a mohl jen doufat, že to tak bude i nadále.
Když se vrátil zpět do pokoje, na nočním stolku mu zavibroval telefon, jen letmým pohledem zjistil, že už bylo půl osmé ráno. Zvedl hovor a přiložil si přístroj k uchu.
"Will Graham," představil se.
"Wille, kde jsi, měl jsi být už dávno na pitevně."
"Na pitevně?" podivil se Will.
"Ty těla, co jsme včera našli, víme výsledky, tak se tu laskavě zastav."
"No ovšem," řekl. Na druhém konci telefonu někdo nečekal ani na rozloučení a hovor ukončil.
Cesta na FBI byla dost zvláštní, Will čekal každou vteřinu, kdy se opět ocitne na jiném místě, zatím se ale nic nedělo. Vstoupil na pitevnu a pozdravil.

Párkrát zamrkal, jeho hnědý pohled se zabodl do dřevěně nalakovaných dveří, a když se konečně probral z letargie, sjel pohledem na cedulku vedle dveří. Dr. Hannibal Lecter, psychiatr.
Zcela dezorientovaně přistoupil ke dveřím, a aniž by zaťukal, otevřeli se sami. Ve dveřích stál jako vždy úhledně upravený Lecter. Willa jako vždy zachvátil jeho šarm a elegantnost, jak pro styl oblékání, tak pro pohyby. Zato on měl na sobě zešedlou bundu, která měla kdysi zřejmě zelenou barvu a pod ní zelenou košili, která byla dosti pomačkaná. Vlasy měl rozcuchaný a na očích bylo znát, že špatně spal.
"Wille, měl jsi přijít až za hodinu," uvítal ho Hannibal, ale muže pustil dál do své kanceláře. Když Graham vstoupil, nikdo tam nebyl.
"Já jsem - neměl jsem sem cestu, vlastně jsem se tu ocitl najednou jenom tak."
"Pořád se ti to stává?" posadil se do křesílka a pokynul svému klientovi, aby se posadil naproti němu. Když si Will sednul, spojil ruce v klíně.
"Skoro každý den. Včera jsem byl na místě činu a najednou jsem se probudil doma v posteli. Dnes jsem byl na pitevně a… byl jsem tady," rozhodil nakonec rukama. Bylo na něm dost znát, že ho to děsilo. "Co se to se mnou děje, Hannibale?"
"Přemýšlel jsem o tom a došel jsem k závěru, že bys mohl mít něco na mozku, ale… dá se to těžko říct," koutek jeho úst se vysunul nahoru a Hannibal se nepatrně pousmál.
"Šílím z toho, čekám, kdy se zase objevím někde úplně jinde. A nejhorší na tom je, že nevím, co se se mnou děje, co kdybych někomu ublížil?" rozhněvaně vstal a přešel k žebříku, který se opíral o Hannibalovu knihovnu. Opřel se o něj a zhluboka se nadechl, cítil, jak se mu tep zrychloval a kyslík, který mu byl dopřáván, mu nestačil. Že by to tu bylo znovu? Teď se objeví na zcela jiném místě a opět nebude vědět, co dělal?
Hannibal k němu přešel, chvíli se na něj díval s (možná) lhostejným výrazem, než zvedl ruku a sevřel jeho bradu, poté mu zvedl hlavu a podíval se mu do očí. Will nejevil známky přítomnosti. Sjel pohledem na jeho roztřesené rty, které měl Graham pootevřený, načež se vrátil k zahaleným očím.
Najednou Will procitl, před očima se mu zablesklo a už, už se připravoval na jiné prostředí. Když se rozkoukal, byl stále v Lecterově pracovně, Hannibal stál těsně u něj a svíral ho za bradu, sledoval jej jako pokusného králíka.
"C - co se stalo?" vykoktal ze sebe nakonec, když byl schopen mluvit.
"Ztratil jsi kontakt s okolím," sundal z něj svoji ruku a Will se unaveně opřel o dřevěný žebřík. Nohy mu však vypověděly službu a svezl se psychiatrovi do náruče. Hannibal ho podepřel, a když viděl, že může zase sám stát…
Aniž by to Will čekal, Hannibalovy rty se přitiskly na ty jeho, zprvu ho líbal jemně, jakoby ochutnával nový chod jídla a nevěděl, jakou přísadu přidat, aby jídlo dochutil. Willovo tělo ztuhlo, byl okouzlen jeho tělem, připadal si jako v bezpečném objetí. Polibek začal nabírat na intenzitě, Hannibal ho prudce, skoro až hrubě a majetnicky opřel o žebřík a vjel mu chtivě rukama pod košili s bundou. Chtěl Willa přinutit, aby se cítil tak, jak se zrovna on cítil, chtěl v něm vyvolat touhu, zvířecí touhu, kterou tak dlouho postrádal, nuda jej užírala den ode dne a on až teď pochopil, co mu chybělo.
Aniž by si to Will připustil, začal s Hannibalem hrát hru, na kterou nikdy nemělo dojít, aniž by tušil, koho si to pouštěl k tělu (a to doslovně), nechal se jím majetnicky hladit na hrudi a přitom líbat. Lecter mu vrazil nohu mezi nohy a začal ho dráždit. Poslouchal mužovy vzdechy, které patřily jen jemu, a náležitě si to užíval, patřily přeci jemu… Byla to jako píseň rajské zahrady, cítil, jak kolovaly žilami a jak se z nich nasycoval. Tahle hra patřila pouze jemu, to on určoval pravidla, to on říkal, co měl Will dělat.
Roztrhl mu košili a úzké rty, roztažené do úšklebku, přesunul na krk, kde muže nenásilně kousl. Z Willova krku vyteklo pár kapek krve, které Lecter v okamžiku slízl. Hannibal věděl, že se může Will vzepřít, ale také věděl, že byli dost daleko na to, aby to už neudělal, přistoupil na jeho psychopatickou hru o svádění a jedna otázka byla stále otevřená; zda si Will uvědomoval, jestli byl Hannibalova oběť nebo protivník.
Will cítil, že už to dlouho nevydrží, jeho tělo prahlo čím dál víc po dotecích a hnědovlasého to začalo pomalu, ale jistě děsit. Netušil, co to s ním Lecter prováděl, tedy věděl, ale raději nechtěl vědět. Proto ho chytil za ruce a odtáhl mu je.
"Hannibale," řekl tiše, "tohle ne."
Hannibal se mu vytrhl a rty přemístil k uchu. "To ty jsi to chtěl, vzpomínáš?" olízl mu lalůček a sledoval, jak se Willova tvář zkřivila slastí. Cítil, že byl Graham už dávno vzrušený, teď před očima viděl pouze jedno a chtěl to dostat.
Graham se od něj odlepil a odstoupil o několik kroků stranou. "Tohle nemůžeme, …měl bych raději jít."
"Kam?" upřel na něj tvrdý pohled, nijak nereagoval na Willovi pocity, vlastně si jich ani nevšiml. Byly mu vcelku jedno, chtěl jeho tělo, duši, …srdce.
"Domů, kam asi."
"Měl bys zůstat raději tady," popošel k němu, docílil ale pouze toho, že Will opravdu začal couvat, ruce držel před sebou v obraně. Všiml si Lecterova výrazu už dříve, jakoby ho hodnotil už delší dobu a snažil se ho zařadit. Všechny ty pohledy a postoj…
Musel odsud vypadnout.

O pár měsíců později, kdy Hannibal převezl jak Willa, tak i Jacka Crowforda, skončil Graham v nemocnici pro duševně choré zločince v Baltimoru.
Will seděl na nepohodlné posteli a podupával si nohou o podlahu, v mysli mu neustále přebíhaly vzpomínky na Hannibala a na jejich setkání, které ho s ním sblížilo víc, než kterékoliv jiné. Zrovna se chtěl opřít o stěnu, když uviděl u mříže své cely toho, na kterého tolik myslel. S netečným výrazem vstal a pln hněvu, který skrýval v sobě, přešel k mřížím.
Hannibal stál klidně a jako vždy z něj vyzařovalo jeho osobní kouzlo psychopata. Na tváři se mu usadil jemný úsměv, když uviděl Willa. Prohlídl si ho od hlavy až k patě a poté zakotvil na naštvané tváři.
"Jak se ti tu daří, …Wille?"
Graham se natiskl na mříže, prsty obtočil kolem tyčí a vražedně se na něj díval. "Jack brzy zjistí pravdu, …o tobě. A já se odsud dostanu a pak tě…"
"Co mě, Wille? Zabiješ? Dovol, abych ti řekl, že jen díky mě jsi stále naživu," pousmál se ještě víc.
"Díky tobě? Nepřišel jsem ti dost zralý k snědku, nebo co?" vyprskl na něj tiše.
"Nebral jsem tě jako oběť, Wille," přišel Hannibal blíž, až jejich obličeje byly u sebe, "bral jsem tě jako protivníka, to proto stále dýcháš."
"Až se odsud dostanu…" chtěl opět pokračovat.
"Až se odsud dostaneš, tak si vezmu to, cos mi slíbil."
"Já jsem ti nic neslíbil!" zaprskal na něj. Udělalo se mu špatně, dost dobře věděl, že on neměl proti němu šanci, i kdyby se poprali, Willovi bylo jasné, že by tento boj nevyhrál. Sice byl už dospělý chlap, ale na doktora Lectera neměl.
"Ale ano, Wille," šeptal i Hannibal, "rozehráli jsme spolu hru, pamatuješ? A ty jsi utekl… Až se uvidíme, pokud se ještě vůbec uvidíme, dokončíme ji. Pamatuj, tohle jsou moje pravidla."

Captain

12. srpna 2013 v 11:00 | May Darrellová

Captain

Sean Renard/Nick Burkhardt

Máme tu další a zároveň zatím poslední jednorázovku na seriál Grimm. Doufám, že se vám bude alespoň trošku líbit a zanecháte komentář. :)





Nick vždy tušil, že náš svět není tím, jakým se zdál být. Už jako malý chlapec si prohlížel pohádkové knihy se zvláštním výrazem na tváři; knihy k němu promlouvaly, jakoby mu němě chtěly něco naznačit. Pohádkové bytosti, jako například vlkodlaci, zlé čarodějnice ho vtahovali do děje takovým způsobem, až ho to udivovalo.
Byl jiný, než ostatní děti.
V dospělosti, kdy se stal policejním detektivem na oddělení vražd v Portlandu, ho dětské představy opustily a on zcela zapomněl na pohádky. Až když k němu přijela teta Marie a pověděla mu pravdu, opět si vzpomněl.
Vzpomněl si na dobu, kdy mu jako dítěti četli pohádky a kdy bral pohádkové postavy jinak, než ostatní.
Nick odhodil štos papírů na roh stolu a ležérně se opřel na nepohodlné opěradlo kancelářské židle. Ruce si dal za hlavu, aby změnil svoji polohu a zavřel oči. V práci byl už od rána, jeho kolega Hank Griffin, měl denní dovolenou, a tak Nick na chvíli mohl také vypnout a konečně roztřídit papíry s vraždami, které dále posílal kolegyni, aby je uložila.
Bylo něco kolem půl šesté, venku se již pomalu začalo stmívat, ale on nikam nespěchal. Měl času dost, Juliette díky kočce, která ji napadla, zůstávala v domě, zatímco Nick přespával (a také na chvíli bydlel) u svého kamaráda Monroa. Najednou vzadu, v místech, kde má kancelář kapitán Sean Renard, se ozvalo bouchnutí. Nikoliv však střelná rána, pouze zaklapnutí dveří. Nick se jen mírně otočil, aby viděl na svého šéfa. "Myslel jsem, že jsem tu sám."
"Chtěl jsem jen něco dodělat," prohrábl si vlasy a poté se mírně pousmál. "Zprvu jsem si myslel, že se nezdržím tak dlouho. Neměl jsi být taky už dávno pryč?"
Nick si povzdechl při představě, že opravdu měl. Měl být doma s Juliette a užívat si jejich společných chvil. Avšak tomu bylo jinak. "Musel jsem se odstěhovat z domu. Juliette mi jasně naznačila, že potřebuje dostatek času, aby si… na mě vzpomněla. Osobně si myslím, že to bude déle."
"Máš kde… bydlet?" přistoupil k Nickovi a opřel se vedle něj o stůl. Dobře věděl, co se mezi Nickem a Juliette dělo, přeci to měla na svědomí Adalind a on sám Nickovu přítelkyni navštívil a dostal ji z kómatu. Nijak z toho nadšen rozhodně nebyl, s Juliette prožívali až vražedně milující období, které samozřejmě Nick nevěděl. Problém v tom byl, to ano, ale další problém, který Sean měl, byl ten, že se chtěl této touhy zbavit. Byl v obchodu pro bytosti, kde jste mohli sehnat různé ingredience, jedy či omamné lektvary a výtažky. Monroe, chlápek, který byl zrovna v obchodu, mu podal lektvar, po kterém se touha, kterou cítil k Juliette, přesunula nepatrně na Nicka. A tohle mělo být nějaké zlepšení?
Jasně řekl, že se touhy potřebuje zbavit a on mu… on mu dal tohle, při němž nemohl setrvávat v Nickově blízkosti. Popravdě nechápal reakci lektvaru, ale Burkhardt měl ke své ženě blízko, takže možná proto?
"Jo," utrousil Nick, "bydlím u kamaráda." Najednou zívl. Měl by už jít, práci nechat na zítra a konečně ulehnout do postele. Pro dnešek toho bylo dost.
"Dobře," narovnal se Sean, přejel dlaní po saku, aby ho narovnal, a když procházel kolem svého podřízeného, aniž by si to uvědomil, nasál jeho vůni. Hrdlo se mu stáhlo, srdce mu třikrát zabušilo rychleji a musel odvrátit obličej na druhou stranu.
"Zatím dobrou noc, Nicku," rozloučil se a nechal Burkhardta samotného. Nick dlouho nezůstal, sbalil si věci a také šel domů. Tedy přesněji do Monroeova příbytku.

Cesta v autě mu vůbec neubíhala, oči se mu klížily a ruce sotva držel na volantu. Když přijížděl před Monroeův dům, nedaleko od něj stálo tmavé auto. Nick zamžoural. Poté, co zastavil u domu, vystoupil a pomalým krokem se rozešel ke známému autu, odkud zrovna vycházel jeho šéf.
"Co tady děláte?" podivil se Nick. Neměl být už doma?
Sean se podíval po okolí, jakoby se ujišťoval, kde byl. "Projížděl jsem tudy."
"Tudy?" zapochyboval Grimm. "Bydlíte ale na druhé straně."
"Prostě," vyjel o něco zostra, "…prostě jsem se chtěl projet. Před spánkem."
"A zastavil jste tady?" pootočil hlavu k domu, kde bydlel Monroe.
"Náhoda?" popošel Sean o něco blíž k Nickovi a pozvedl obočí. Ruce měl zabořené v kapsách, a tak si Nick nemohl všimnout, že je měl zaťaté v pěst. Jakoby Renard bojoval sám se sebou.
"Jen jsem se chtěl projet a skončil jsem tady, …jak jsem měl vědět, že tady budeš?" ošil sebou. Nick přimhouřil oči. Nebylo mu něco? Choval se zvláštně, jakoby nebyl sám sebou. Když byl Sean krok od Nicka, detektiv se chystal odstoupit, tahle blízkost mu nebyla moc příjemná. Sean mu to nedovolil, chytl ho za paže a zničehonic si jej přitáhnul k sobě.
"Co to…" stačil Nick říct, než ho Seanovy rty uvěznily. Kapitán ho políbil zprvu jen krátce, podruhé, kdy byl Nick stále ještě v šoku, jej lapil dlouze. Jejich rty se opět spojily a Nickovi v hlavě přeběhla pouze jediná myšlenka, co to proboha dělal?
Šéf skousl Nickův horní ret možná až moc vášnivě, jelikož Nick syknul nečekanou bolestí, kdy ho kousl. Konečně našel odvahu a sílu se vzepřít, odtrhl od sebe druhé ruce a s odporem udělal pár kroků vzad, chůze byla vratká a nejistá. Díval se na něj s překvapením a s jistým zhnusením. K němu a možná také k sobě.
"Proč jsi - proč jsi to kruci udělal?!" s neuvěřením si otřel horní ret, na kterém se mu objevily kapičky krve.
"Já - já…" polkl Sean. Tohle bylo špatné, věděl, že sem neměl jezdit, že tohle skončí špatně. A také věděl, že když vylézal z auta, neskončí to s Nickem jen u rozhovoru. Lektvar, co mu chlap v obchodě dal, byl špatně namíchaný nebo prošlý. Jedno z toho určitě. Tohle se nemělo dít. Zoufale se podíval kolem, jakoby mu někdo mohl pomoct.
"Tohle jsem nechtěl, netušil jsem…" mlel jedno za druhým, co měl na mysli. Ruce dal před sebe, jakoby chtěl uklidnit jak sebe, tak Nicka. "Omlouvám se."
Nick se za ním díval, jak odjížděl. S neuvěřením tam stál ještě pár sekund, než se obrátil k domu. Když otevřel vchodové dveře, sotva vešel dovnitř, Monroe byl u něj. "Nicku, nechtěl jsem tě pozorovat, ale…" nedokončil větu a hlavou kývnul směrem ven, odkud Grimm přišel. Monroe moc dobře věděl, kdo to byl. Už ho jednou viděl.
V obchodu, zhruba před dvěma dny. Přišel si pro dávku lektvaru, při němž měl zapomenout na touhu, kterou cítil k jisté ženě. Když mu Rosalee poradila, aby přišla i ona a on se tak dověděl, že žena je Nickova přítelkyně, utekla. Lektvar se ale podařil a on ho dal kapitánovi, avšak se zdálo, že něco spletl. Lektvar nefungoval tak, jak měl, Sean by přeci neměl prahnout po detektivovi.
"Zbláznil se, dočista se zbláznil," odložil pásek, na kterém měl přidělanou zbraň na stůl a rozčarovaně si prohrábl vlasy.
"No," ošil se Monroe a v duchu přemýšlel, jak vše Nickovi povědět, "možná, že to není až tak jeho chyba." Zrakem spočinul na Nickovi, který se na něj zmateně podíval.
"Toho chlapa jsem už viděl," ukázal prstem do míst, kde stálo Seanovo auto, "byl u mě v obchodě. Jelikož je Rosalee u své matky (byla u matky? Už si to moc nepamatuju), musel jsem mu namíchat lektvar, při kterém by zapomněl na ženu, do které se zamiloval. Tedy, trochu vražedně se do ní zamiloval."
"Do které, proboha?"
"Do Juliette," kuňkl nejistě Monroe a stočil pohled jinam, jakoby se bál vidět Nickovu reakci.
"Do Juliette?! On - se zamiloval - do Juliette?!" zařval pln zlosti Nick, pěst nenávistně sevřel.
"To, co se Juliette stalo, …musel být do toho zapleten i on. Jinak by se neukázal v obchodě. Rosalee bude vědět víc."
Burkhardt chňapl po pásku s pistolí a zamířil si to zpět k domovním dveřím.
"Doufám, že nejdeš udělat nějakou pitomost," zakřičel na něj Monroe.
"Samozřejmě, že ne," ozvalo se ironicky ode dveří.

Ulicí, kde klid narušoval pouze šelest stromů, se hnalo auto. Jeho kvílení bylo slyšet až na konec ulice.
Nick jel jako o závod, jeho adrenalin stoupl o několik stupňů výše. Prudce zastavil u chodníku Seanového bytu.
Schody bral po dvou, když dorazil k jeho bytu, neobtěžoval se ťukáním, rovnou zabušil na dveře. Stačilo pár sekund a dveře se otevřely. Sean překvapeně pozvedl obočí.
"Nicku, co tu děláš?" nechal detektiva vejít dál. Burkhardt nakvašeně vešel do vně bytu, ani se kolem sebe neohlížel a vytáhl pistoli. V Seanové tváři se objevil zmatek.
"Nicku!" dal ruce před sebe v sebeobraně. "Co to děláš?"
"Mluv pravdu, …máš něco společného se stavem Juliette?!" zakřičel Nick.
V Seanové tváři se objevil šok. "Ovšem, že ne!"
"Tak proč jsi byl u Monroea?"
"Monroe… to je ten…" zarazil se. Monroe, chlápek, který mu prodal lektvar. Nick ho znal?
Sean si rukou prohrábl vlasy. "Nech mě to vysvětlit, Nicku. Nechtěl jsem ti nijak ublížit, prostě… prostě jsem chtěl zachránit tvoji přítelkyni."
"Zachránit? Děláš si ze mě prdel?!"
"Nejsem člověk, Nicku. Nejsem člověk!" zvýšil i on hlas a Nickovi překvapením klesla ruka se zbraní. Kapitánova polovina tváře se změnila. To není pravda, celou tu dobu jsem pracoval pod Hexenbiest, pomyslel si zděšeně Nick.
"Monroe ti prodal… lektvar. Byl jsi v obchodě s… Celou tu dobu…" běžely Nickovi nahlas vzpomínky.
"Adalind, to ona. Otrávila Juliette a já byl jediná možnost, jak ji z toho dostat. Jenže se to zvrtlo, tak jsem šel za tvým přítelem, aby mi pomohl, jenže i tohle mělo špatný vedlejší účinky. Zřejmě musel něco splést," vysvětloval šéf portlandské policie.
"Co spletl?"
Sean chvíli stál na místě, přemýšlel, zda má Nickovi říct pravdu, nebo ne. Nakonec přešel vzdálenost mezi nimi, naklonil hlavu a letmo ho políbil. Podruhé za tuto noc.
V několika sekundách, kdy Nick jen stál na nohou a snažil se pochopit, co se mu kapitán snažil naznačit, se k němu druhý muž natiskl. Jejich těla se dotýkala, kapitánovy ruce bloudily po Nickových zádech a přejížděly tam a zpět. Nyní ho líbal o něco prudce, jakoby ho chtěl přesvědčit, zatlačil na něj, a tak Nick začal couvat. Narazil až na pohodlnou pohovku, na kterou si sedl. Sean přestal. "Líbí se ti to."
Nick ztěžka dýchal. Tep měl zrychlený a cítil, jak se mu vařila krev. Oči upíral na Seana, který si před ním poklekl a držel jej za stehna.
"Za tohle může lektvar," řekl udýchaně Nick.
"Možná," řekl nepřesvědčivě Sean. Nick ho přitahoval už dávno před lektvarem, byl mu dost sympatický. Miloval jeho povahu, miloval grimmovy oči, tělo a také jeho naivitu. Měl být Grimm, měl být tvrdý a neústupný, kdežto on byl laskavý a snažil se být spravedlivý. Tohle před ním žádný Grimm neudělal.
"Měl bych jít," zajel pistolí do pouzdra a zvedl se, tím kapitánovy ruce sklouzly z druhých stehen.
"Zrovna jsme uprostřed něčeho…" nadhodil a stoupl si také.
"Na tohle nejsem, je mi líto, ale ne. Miluji svoji přítelkyni, miluji Juliette a nechci…"
"Miluješ ji, i když se může stát, že si na tebe nikdy nevzpomene?" pozvedl obočí.
"Miluji ji," řekl, jakoby to vysvětlovalo vše.
Renard se na něj chvíli díval, Nick to myslel zcela vážně. Natáhl ruku k rozloučení a Burkhardt ji přijal, v ten moment, kdy se jejich ruky sevřely, si ho přitáhl opět k sobě a náruživě jej políbil. V mžiku mu zajel jednou rukou pod triko. Druhou rukou mu přejížděl v oblasti podbřišku a nevědomky (?) se dostal až k Nickově rozkroku, po kterém přejel přes džíny. Nick prudce vzdechl, načež se zapřel o Seanovu hruď a odstrčil ho od sebe. "Řekl jsem, že miluju Juliette."
"A kdyby tady nebyla?" přejel rty po zrůžovělém líčku.
Nick se otočil ke dveřím.
"Zatím," rozloučil se mimo odpovědi, kterou si nechal pro sebe.

Když Nick dorazil k Monroeovu (pozn. hrozné skloňování) domu, vešel do obývacího pokoje. Ztěžka se posadil na pohovku. Nohy měl ještě teď jako z olova a to nemluvě o rtech, na kterých stále cítil ty kapitánovy. V hlavě mu neustále naskakoval obraz jeho tváře. "Co mi to udělal?" postěžoval si sám pro sebe. Opřel se a z kapsy vytáhl mobil, najel do kontaktů a až našel číslo Juliette, chvíli se na něj díval, načež ho vytočil.
Mobil začal vytáčet, ale Nick ho nepřiložil k uchu. Po chvíli se v telefonu ozvalo milé, avšak nejisté: "Ano?"
Nick mlčel, druhou rukou, ve které nedržel mobil, si protřel obličej.
"Nicku, jsi to ty? Jsi tam?" ozvalo se opět z telefonu.
Burkhardt ho zbaběle položil. Hodil mobilem na stůl a roztáhl se na pohovce. Co to dělal? Proč jí volal, když stejně nic neřekl? Co by jí ale povídal, že po něm vyjel kapitán, který běhal i za Juliette? Povzdechl si, tohle se už nemůže opakovat, zítra, až půjde do práce, bude dělat, jakože nic a Renarda bude ignorovat.
Už nyní ale věděl, že to bude těžké.
Monroe ho opřený o dveře ustaraně pozoroval. Tušil, co se Nickovi honilo hlavou, viděl na něm, jak se tvářil, když přicházel do domu. Možná ten lektvar za nic nemohl, možná je to jen Seanova a Nickova věc.

Police celebration

5. srpna 2013 v 11:00 | May Darrellová

Police celebration

Sean Renard/Nick Burkhardt

Jednorázovka na film Grimm, je to takové nijaké, přesto doufám, že se bude líbit. :)





Tři roky.
Nick Burkhardt slavil u portlandské policie již tři roky, sám nechápal, jak tu tak dlouho mohl vydržet. Nejen, že chytal zločince, přesněji řečeno lidské zločince, ale dokonce i ty, které viděl jenom on sám. Jako Grimm a detektiv měl plno práce, a tak se nedalo divit, že vždy, když přišel domů, padl do postele a hned spal.
Juliette, která byla dlouhý čas v bezvědomí, díky Adalindiné kočce, která ji škrábla a poté si na Nicka nevzpomínala, se již uzdravila. Avšak jejich vztah nebyl tak ideální; Juliette nebyla skoro doma, a když byla, toužila po Nickovi, ale ten se od ní začal postupně odcizovat. Jeho láska k ní začala uvadat a chudák Juliette netušila, že je to i její vina.
Nick trávil dost času s Monroem a s jeho přítelkyní Rosalee, společně chytali nadpřirozené bytosti, Nick se také dověděl pravdu o Renardovi, jeho šéfovi. Věděl, že patřil do královské rodiny, avšak ne tak docela. Dokonce věděl, že byl z poloviny Hexenbiest a také věděl, že mu pomáhal s ochranou klíče, který mu zanechala teta Marie.
Nick si však stále nebyl jistý, zda mu věřit nebo ne.
Zrovna dojel svým osobním autem k policejní stanici, před pár minutami se chystal už spát, když mu volal kolega, Hank Griffin, aby dojel do práce. Netušil, proč teď večer. Zaparkoval a s klíčky od auta, které si schoval do kapsy od džínů, vešel na stanici. Procházel chodbami, až došel do velké haly, kde se konaly schůze. Všude byl klid a ticho, Nick slyšel pouze své kroky a dech. Že by se Hank spletl? Ale před chvíli jasně říkal, aby došel na policii, tak proč tu nikdo nebyl?
Otevřel velké dvoukřídlé dveře a vstoupil dovnitř. V místnosti byla obrovská tma, Nick neviděl ani na špičku svého nosu. Chvíli stál na místě a rozhlížel se, načež se chtěl otočit a odejít, když v tu ránu se všechna světla v místnosti rozsvítila a odevšad vykřiklo plno lidí. Nick se udiveně díval na všechny své přátele z práce, dokonce i na Monroea a Rosalee. Pouze Juliette nikde neviděl. Znenadání se u něj objevil Hank s úsměvem od ucha k uchu. Bylo dost zřejmé, že už toho měl dost popito. "Nicku, konečně jsi tu," zářil jako sluníčko, "s kolegy jsme si říkali, že ti uděláme oslavu."
"Oslavu?" řekl překvapeně Nick. "Na co?"
"Jsi tu tři roky a to zaslouží přeci oslavu. Kapitán souhlasil, viďte kapitáne Renarde?" obrátil se na vysokého a urostlého muže, který k nim přišel.
"Proč ne," pousmál se na pořád překvapeného Nicka. "Doufám, že to tu ráno bude pořád stát."
"A proč by nemělo?" ohradil se Hank.
"Protože si nejsem jist, jestli to tvůj alkoholický nápor vydrží, Hanku," díval se, jak se Griffin nafoukl. Poté podal Nickovi velký panák vodky, a když si s ním přiťukl, oba obsah skleničky vypili.
Zábava pokračovala dál, při níž se Nick pobavil skoro se všemi svými kolegy, zatancoval si a poté už jen seděl na baru, který sem Hank dotáhl bůhví odkud. Zrovna do sebe kopl už několikátý panák vodky, když se mírně zakolísal na barové židličce. Viděl už dvojmo, hlava se mu pekelně motala a věděl zcela jistě, že kdyby vstal, nohy by ho neudržely.
"Říkám ti, aby sis to s Juliette vyříkal. Rosalee se mi neustále stěžuje, jak jí otravuje a nedá jí chvilku klidu. Vážně kamaráde, nechci ti radit, ale…" nechal Monroe větu vyznít do ztracena.
Nick škytl, něco zamumlal, což vypadalo jako souhlas a poté zavolal na barmana, aby mu dodal další skleničku naplněnou vodky. Monroe se zamračil.
"Neměl bys tolik pít, Nicku. Škodí ti to."
"Hank mě - Hank mě sem zavolal, tak jsem tady. A užiju si to tu, …kde - kde vůbec je?" porozhlídl se kolem dokola. Mnoho lidí už jen někde posedávalo, pár párů se k sobě dost mělo a někteří skončili dokonce na podlaze. Hanka ale vůbec nikde neviděl.
"Měl - měl bych ho najít. A taky bych měl jít na záchod," zamumlal a pokusil se zvednout, nohy ho ale zradily a on padl na Monroea.
"Nicku, neměl bys nikam chodit. Spíš bych tě měl zavést domů." Zapochyboval.
"Musím jít aspoň na záchod, Monroe," řekl znovu Nick.
"Jen ho nech, pak ho odvezeš," připojila se k nim Rosalee a sedla si z druhé strany Monroea. "Přeci se ti v autě nepočůrá," popohnala Nicka, aby si pospíšil.
Ten se zvedl a s přidržování a s vrážením do všech ostatních lidí, se rozešel hledat záchod. Když ho po čtvrt hodině našel, už před dveřmi si začal rozepínat poklopec, ramenem vrazil do dveří a tím je otevřel. Když Grimm vešel neohrabaně dovnitř, zarazil se.
U umyvadel stál jeho nadřízený Renard, měl na sobě pouze kalhoty, tričko mu chybělo. Držel ho v ruce a zrovna ho namáčel do vody, aby si poté umyl obličej. Nick sjel pohledem druhé tělo, svaly se mu napínaly a hruď se mu vzdouvala, zrakem hypnotizoval každou část dokonalého obrazu.
Bylo to snad alkoholem, nebo… Nick cítil, jak se mu dech začal zrychlovat, ruce, které mu rozepínaly poklopec už přede dveřmi, zkameněly a Nick nějak nevěděl, co měl dělat. Cítil v hlavě alkohol a dost se motal, sotva stál na nohou… možná jej napadaly tyhle zvrhlé myšlenky kvůli chlastu a možná kvůli frustraci. Už tak dlouho nikoho neměl, nikoho… Jediné, co jej dost překvapovalo, bylo to, že by se mu líbil muž a zrovna Sean.
Renard se na něj najednou otočil, pohledem ho přejel, a když si ho pozorně prohlédl, zvlášť jeho ruce, kde dřímaly, vrátil se k očím.
"J - já…" začal Nick, "nechtěl to - to - chtěl jsem jen jít na záchod a ty jsi byl tady, teda vy jste byl tady. A skoro nahý," breptal jedno za druhým. Sean se začal usmívat, jeho úsměv se rozšiřoval stále více a více, jak Nick mluvil.
"Asi jsem toho dost vypil," řekl nakonec Nick, "jdu raději na ten záchod," ukázal prstem na kabinky a vydal se k nim, zaplul do jedné z nich a ulevil si. Když vycházel ven, mátožně otevíral dvířka, kapitán ho ale přirazil zpět. Nyní byl natlačen na jedné ze stěn kabinky, tričko mu v dlani svíral Sean, jejich obličeje byly pár centimetrů od sebe.
"Nevěděl jsem, že jsem objekt tvého zájmu," řekl tajemně Sean a natlačil se svým tělem ještě více na to jeho, koleno vrazil mezi grimmovy nohy a začal ho dráždit.
Nick hlavu opřel o stěnu kabinky a nic neříkal, byl rád, že se držel na nohou, natož, aby racionálně uvažoval. Najednou mu myslí proběhla směs představ, co by mu Sean mohl udělat a nic hrozného to opravdu nebylo. Jeho dech se zrychlil a v rozkroku mu zaškubalo.
Sean přiložil poprvé svoje ústa k Nickovému krku a zlehka ho políbil, poté jazykem přejel po krční tepně. Nick se napjal, tělo mu začalo reagovat na příjemné doteky a on poprvé vzdechl.
"Opravdu se ti to libí, viď?" zasmál se krátce Sean. "Vím, že i někteří tví předkové byli na stejné pohlaví, ale jaké je pro mě překvapení, že i ty, …Grimme," skousl jeho spodní ret, poté ho náruživě políbil. Nick pouze něco zamumlal.
Seanova holá hruď začala stoupat o něco rychleji, i on se vzrušoval, pohled na Nicka, jak toužil po dalších dotecích, ho dráždil. Přejížděl dlaněmi po Grimmově triku, mačkal jej mezi prsty, až to nevydržel a vysvlékl mu ho. Sklonil se a jazykem oblíznul bradavku, kterou poté sevřel mezi zuby. Začal ji dráždit a laskat.
Nick vzdechl podruhé, byl vzrušený na maximum. "Seane," zasténal jeho jméno, když mu muž stáhl kalhoty s boxerkami a poté ho natisknul k sobě, třeli se vzájemně svými údy a oba tiše vzdychali.
"Nicku," skousl mu lalůček, "nevydržím to. Chci tě," šeptal mu do ucha, zatímco se Grimm v alkoholovém opojení opíral o stěnu a uspokojoval se Seanovým tělem.
"Chci… Grimma," zašeptal mu naposledy, než se jeho tvář proměnila na tvář, která patřila Hexenbiest. Nick zamžoural, zprvu netušil, co před sebou viděl, až poté mu docvaklo, že se změnil.
"Kapitáne," zvedl neohrabaně ruce a položil mu je na ramena, "měli bychom přestat. Tohle je špatné."
"Říkej mi Seane, v této chvíli je to lepší," ušklíbl se, než lapil horká ústa.
V tuhle chvíli na dveře zaťukal někdo další, oba muži nic neslyšeli, jelikož byli zabráni do svých záležitostí, a tak na záchodky vešel nic netušící Monroe. Přejel záchodky pohledem a zastavil se až u jedné kabinky.
"Nicku, jsi tam?" popošel dál, uvnitř uviděl Nicka; opřeného a vzrušeného a k němu nalepeného šéfa portlandské policie.
"Co - co…" zakoktal se, nějak nevěděl, co na to říct.
Sean si ho na rozdíl od opilého Nicka všiml, otočil k němu pohled a nepatrně se pousmál. "On si začal," myslel Grimma.
Nick slastně vydechl, hlava mu padla na Seanovo rameno. "Seane."
"Ehm," zatvářil se zahanbeně Monroe, že tohoto musel být svědkem, "omlouvám se, ale jak vidíte, Nick není - hm - ve své kůži. Odvezl bych ho domů."
"Odvezu ho," nabídl se Sean.
"Myslím, že tohle není dobrý nápad. Ráno toho bude Nick litovat," narážel na to, co by se večer mezi nimi stalo. Sean to pochopil, plánoval, že Nicka odveze, ale k němu a ne ke grimmovi.
"Takže, pokud dovolíte," přešel k nim a Seana, kterému nezbývalo nic jiného, odstrčil. V rychlosti na Nicka natáhnul kalhoty a triko a podepřel ho.

Ráno bylo poněkud krušné. Zpěv ptáků před Monroeovým domem nadělal v Nickově hlavě paseku. Zničeně se převalil na bok a rozkoukával se. Po pár sekundách konečně poznal, že nebyl u sebe doma, ale u Monroea.
Postavil se na nohy, a tak, jak včera byl oblečený, vstal z postele a rozešel se do kuchyně, odkud cítil snídani.
"Dobré ráno," zablekotal Nick a posadil se ke stolu. Bylo mu blbě, neměl toho včera tolik pít.
"Á, Nicku… konečně jsi vzhůru. Tedy, nechtěl bych tě vyhazovat, ale za chvíli má přijet Rosalee," usmál se na něj vševědoucně. "Tady máš kafe," popostrčil mu velký hrnek s horkou kávou.
Nick ji vděčně přijal, a zatímco upíjel, Monroe jej častoval nenápadnými pohledy. Netušil, kolik si toho Nick pamatoval ze včerejší oslavy.
"Monroe, co se děje?" povzdechl si Nick, když na něj jeho přítel opět pohlédl.
"Já jen…" opřel se naproti němu o stůl, "jestli si něco pamatuješ ze včerejší noci?"
"Ze včerejší noci?" zapřemýšlel se. V hlavě mu naskakovaly myšlenky, avšak nic nebylo tak hrozné. Pamatoval si, že se bavil se svými kolegy, soutěžil s Hankem, kdo toho nejvíc vypije. S Monroem vedl dlouhý rozhovor, při kterém mluvil jen on a pak šel na záchod. No a pak…
Nick polkl. No to snad ne, jeho tvář nepatrně nabrala červený odstín, když si konečně vzpomenul na menší zálet s kapitánem. Co jsem to proboha udělal? Jak se teď měl vrátit do práce, jak se teď měl podívat Seanovi do očí, a co na to on? Pokud si to dobře pamatoval, to Sean ho začal svádět a chtěl po něm víc. Vlastně, kdyby se tam neobjevil Monroe…
"Vzpomínáš si?" pozoroval ho Monroe.
Nick si nervózně prohrábl vlasy. "Jo," utrousil, dopil kávu a vstal. "Měl bych jít, Juliette mě už bude určitě hledat."
"Ta už ti několikrát volala na mobil, raději jsem ti ho nezvedal. Odhadoval bych, že je pěkně naštvaná, chtěla s tebou zřejmě hrozně mluvit," vyprovodil ho ke dveřím, kde se rozloučili a Nick vyšel ven.
Po cestě k silnici vytáhl mobil a vytočil její číslo. "Juliette, chtěla jsi se mnou…"
"Kde jsi kruci byl? Celou noc tě naháním, volal mi tvůj šéf!"
Nick se zadrhl, zůstal stát na místě a ani nedutal.
"…chtěl s tebou mluvit, když se ti nemohl dovolat na tvůj telefon, tak volal mně," odmlčela se krátce, poté dodala: "Nevíš, co ti chtěl?"
"Jak to mám vědět?" zalhal Nick.
Chvíli mezi nimi bylo ticho, oba si dobře uvědomovali, že jejich vztah už nebyl tím, čím dřív. Chyběla v něm důvěra a hlavně láska. Grimm přešlápl z nohy na nohu, byl snad tohle konec? Co se to s ním sakra dělo, stačila mu jedna noc, kdy se opil a už málem skončil s někým jiným… a k tomu s mužem. Proč se to muselo dít zrovna jemu?
Juliette po chvíli mlčení pokračovala. "Nicku, měli bychom si o našem vztahu promluvit, takhle to dál nejde. Každý jdeme za něčím jiným a… ubíjí mě to. Dívat se na nás, jak trávíme raději čas s někým jiným."
Nick ji zklamaně poslouchal. Měla pravdu, tohle už nebyl vztah, už neměli žádný pokračování.
Najednou před mužem u silnice zastavilo nablýskané auto, když se stáhlo okénko, Nick poznal svého kapitána. Polknul, …co tu proboha chtěl?
"Nicku, nastup," pokynul mu Sean směrem k autu.
Grimm chvíli přemýšlel, než se nakonec se svojí bývalou přítelkyní rozloučil a přistoupil k oknu, sklonil hlavu, aby na druhého muže viděl: "Co tu děláš?"
"Snažím se rozvíjet náš vztah, tak si prosím nastup," opřel se rukou o opěradlo sedadla spolujezdce.
Nick po pár sekundách opravdu otevřel dveře auta a nastoupil, raději se ani nedíval, jak se na Seanově tváři usadil spokojený úsměv.
"Co bude teď?" řekl nejistě mladší z nich.
"Nejprve tohle," naklonil se celým svým tělem a dlouze ho políbil, rukou mu přejel po oholené tváři. "A pak tohle," nastartoval a společně odjeli pryč od Monroeova domu, který je za oknem pozoroval.
"Doufám, že aspoň jedeme k tobě. S Juliette to mám teď tak trochu těžké."
Sean se na něj zle pousmál a Nickovi bylo jasné, že jedou do kapitánova pohodlného bytu, kde budou mít oba dva dostatek volného prostoru.






Z tohoto obrázku prostě nemůžu. :D :3