Září 2013

Staré (mladé) otcovy časy

23. září 2013 v 11:00 | May Darrellová

Staré (mladé) otcovy časy

James Potter/Harry Potter

Přidávám jednorázovku na Harryho Pottera, ale nejsem si zcela jista, zda se mi povedla. Zdá se mi dost odfláklá, rychle se tam všechno odehrává... nu, v hlavě se mi tento nápad líbil víc. :D





Poprvé

16. září 2013 v 11:00 | May Darrellová

Poprvé

Marcus Flint/Oliver Wood

Jednorázovka na fandom Harry Potter. Doufám, že se bude líbit, pěkné čtení...



Prsten

9. září 2013 v 11:00 | May Darrellová


Prsten

Tom Riddle sr./Harry Potter

Jednorázovka na fandom Harry Potter. Předem upozorňuji, že se nejedná o Toma Raddle (Voldemorta), ale o jeho otce. Harrymu ještě Brumbál neukázal Voldemortovu rodinu prostřednictvím vzpomínek, a tak o nich nic nevěděl.
Doufám, že se vám bude jednorázovka líbit a zanecháte komentář. :)




V jednom pokoji, pod jednou postelí

2. září 2013 v 11:00 | May Darrellová

V jednom pokoji, pod jednou postelí

Pitch Black/Jack Frost

Jednorázovka na fandom ROTG, doufám, že se bude líbit a zanecháte nějaký ten komentář. :)
Také vám přeji plno úspěchů do nového školního roku, jelikož jsem ve čtvrťáku, tak doufám, že vše půjde jako po másle... :)




Jack věděl od začátku, že se vydal špatným směrem. Také věděl, že se měl obrátit hned, jak si to uvědomil. On musel být vždy ale nebojácný a do všeho se hned vrhat. A tak byl teď tady…
Už několik mil odsud vycítil, že v tomhle domě, před kterým teď zrovna stál, nebylo něco v pořádku. Byl prosáklý skrz naskrz bolestí a strachem. Vymizela z něj všechna radost, hrátky a dovádění. Překvapilo ho, že by v tomhle domě nikdo necítil radost a štěstí, proto se obrátil a hodlal to prověřit.
Stál před tmavým, vcelku strašidelným domem, kde střecha byla zapadlá sněhem a na malé zahrádce nebyly žádné stopy od lidí a ani zvířat. Nízká, rezavá branka byla pootevřená, takže se Jack pouze protáhl dovnitř zasněžené zahrady. Jasnýma, modrýma očima zamžoural na ceduli, která byla vražená do země nedaleko něj, písmo nemohl pořádně přečíst; bylo ošoupané a dokonce nějaká písmenka chyběla.
Pokrčil rameny a vydal se po zasněžené cestičce směrem k domovním dveřím. Najednou se v okně, asi tak ve druhém patře, rozsvítilo. Překvapeného Jacka tak ozářilo světlo a on o krok couvl.
"Že by tu opravdu někdo žil?" řekl si sám pro sebe a nohy se mu odlepily od země, přelétl k oknu, které jen co Jack dolétl k němu, zhaslo. Zmateně položil bílou dlaň na okenní tabuli a s obličejem nalepeným se díval dovnitř. Všude byla tma, nerozeznával ani nábytek, ani postel, na které by spalo dítě.
Mávl kouzelnou holí, která mu dřímala v druhé ruce a okno se otevřelo dokořán, studený vzduch tak zamířil do zatuchlého pokoje. Tady snad nikdo nemůže bydlet, pomyslel si zaraženě Jack. Vlétl dovnitř oknem a až když stál uprostřed temného a děsivého pokoje, porozhlédl se kolem. V pokoji byla pouze jedna postel, sice byla ustlaná, ale zaprášená a prožraná od molů. Vedle ní stál malý stoleček se židličkou, naproti obrovská skříň a vedle skříně zrcadlo. Když se do něj Jack pozorněji podíval, uviděl cosi černého, co se až nebezpečně plazilo pod postelí. Přistoupil k zrcadlu, aby se podíval zblízka, ale zmizelo to. Proto se otočil čelem k posteli a s pomalými kroky se vydal k ní.
Hůl svíral pevně, až mu zbělaly klouby, pokud to bylo ještě možné. Její konec opíral o zem a táhl ji za sebou.
Když byl na tři kroky od postele, zastavil se. Najednou mu to přišlo jako špatný nápad, nechápal, o co se tu pokoušel. Pokud tam opravdu něco bylo, nebylo moudré, aby tomu čelil sám.
Moc přemýšlet ale nemohl, cosi nehmatatelného a černého mu sevřelo kotník a trhlo s ním pod postel. Jack s překvapením upustil hůl a sklouzl pod zaprášenou, dřevěnou postel.
Když se sevření z kotníku neztrácelo, ba co víc, začalo se plazit podél nohy výš, zakřičel. Rukama se snažil setřást ze sebe tu věc, co na sobě měl, ale nevedlo se. Postupovalo to stále dál, až to měl u pasu a pokračovalo to výš k hrudi, k pažím…
Jack modrýma očima skenoval spodek postele, díval se okolo sebe, co to šlo, ale nic neviděl, jakoby oslepl.
"Měl jsi poslechnout strážce, když ti říkali, abys nechodil nikam sám," ozval se po pokoji temný, výsměšný hlas, který Jack hned poznal. Komu jinému by patřil, než bubákovi, který strašil děti. Myslel si, že ho zničili, že ho vlastní přízrakové dostali.
Ale on byl tady, …a živý. Teda dost živý, vrtalo Jackovi splašeně myslí. Pootočil hlavu tam, kde mu ležela kouzelná hůl. Bez ní byl bezmocný a on ji hlupák upustil a nechal jen tak ležet. Možná, kdyby se natáhl… To černé svinstvo, co na něj určitě poslal Pitch, mu v tom bránilo. Chytlo mu to tvrdě ruce a přirazilo nad hlavu, Jack zaskučel bolestí, když mu ruce narazily na tvrdou podlahu.
"Co ode mě chceš?!" zařval nepříčetně Jack. "Proč jsi mě sem nalákal?"
"Nalákal?" ozval se po pokoji smích; byl všude, Frost nemohl odhadnout, odkud vycházel.
"Nedělej ze mě idiota, schválně jsi obsadil tento dům, abych si ho všiml, a ty jsi věděl, že si ho všimnu! Tolik strachu, tolik beznaděje a hlavně temnoty… Tak proč jsi mě tu chtěl?!"
Před Frostem se z černých přízraků začala vytvářet postava. Nejprve Jack poznal zlé žluté oči, černé pichlavé vlasy, bledou až zsinalou tvář a úzké tvrdé rty.
"Poznal jsi, že jsem to já ještě dřív, než jsi sem vkročil. Proč jsi tedy pokračoval, …Jacku?" jméno mu převalil na ústech, jakoby byl rád, že ho mohl vyslovit.
"Nevěděl jsem, že jsi to ty, zničili jsme tě! Tak proč jsi tady?!" vyprskl mu do obličeje.
"Nezničili, pouze zapudili. Strach je tu pořád," odlepil od svého těla ruku a ukazováčkem přejel po chladné Jackové mikině. Pár sněžných vloček spadlo na zem. "A cítím ho i z tebe."
"Nesmysl! Nemám z tebe strach!" odporoval.
"Opravdu?" naklonil hlavu na stranu, úsměv se mu rozšířil, když sledoval chlapcův výraz. "Ne, nebojíš se mě, ale bojíš se toho, co udělám, viď? Je hrozné žít s pocitem beznaděje, co na tebe chystám. Čeho jsem schopen."
"Ty už nejsi schopen ničeho, je z tebe jen troska. Schováváš se pod postelemi a čekáš, až chudák nějaké dítě se zohne a ty jej budeš moct vyděsit. Jsi jen ubožák!"
Pitchovy oči se zúžily, přes obličej mu přejela vlna zlosti. Přirazil Jacka tělem k dřevěné podlaze a obličej sklonil těsně k jeho, jejich nosy se skoro dotýkaly, Jack cítil horký dech na svých rtech.
"Jsi tu bez své kouzelné hole, …to ty jsi zcela bezmocný. Bez ní jsi ubožák, ani se neumíš ubránit! Tak udělej něco, Jacku!" řekl posměšně.
Frost mlčel, zlostně se díval do žlutých očí, ve kterých viděl pouze nenávist a touhu si hrát. "Nudil ses, proto jsi mě sem zavolal," prohodil nakonec Jack.
"Tseh," odfrkl si, "možná a možná taky ne. Za to, co jsi mi udělal…"
"…co sis udělal," opravil jej Frost. "Kdybys nebyl tím, čím seš…"
"A čím mám být? Ty sis snad mohl vybrat? Přišel za tebou měsíc, zda si přeješ být strážcem nebo chceš dál žít se svou mrňavou, usmrkanou sestřičkou?"
"Takhle o ní nemluv!" naježil se chlapec. "Na tohle nemáš právo!"
"A vy jste měli právo vzít mi to, na čem mi záleželo?!"
"Ty jsi chtěl ovládnout svět! Proboha," protočil očima, "tohle přeci nemůžeš srovnávat!"
Pitch se uchechtnul. Sledoval Jackův nevěřící obličej a tolik si přál, aby mu porozuměl. On nemohl jen tak vyjít na světlo, nemohl dělat to, co on. On neměl možnost. Musel dělat to, k čemu byl předurčen. Vlastně měl ten kluk pravdu, přilákal ho sem, protože se nudil… a dost se nudil. Zprvu se chtěl pomstít, chtěl mu dát okusit to, co strážci připravili jemu, ale když ho tady měl… přišpendleného tělem k zemi a díval se do modrých očí, ve kterých vlastně ani neviděl zlobu, omrzelo ho to. On už okusil svůj pád, dostal se na dno - a ne jednou.
Najednou si v duchu zanadával, rychle opustil od svého prvotního plánu pomstít se, co se to s ním stalo? Musel se probrat, byl stín a museli se ho všichni bát. Musel to zkoušet dál a dál… a třeba jednou…
"Nemůžeš mě tu držet dlouho, budou mě hledat, Pitchi," prohodil po dlouhé odmlce Jack, když se mu díval do tváře. Samozřejmě, že si všiml, jak si jej prohlížel, kdo by si toho nevšiml. Z části mu to lichotilo, že si vysloužil jeho zájem, přeci to byl jen bubák, který byl neodmyslitelným článkem tohoto světa. Lidi by se měli z části bát, strach je zdravý.
Jack se vyděsil, na co to proboha myslel, že strach má tady místo? Samozřejmě, že neměl. Díval se do žlutých očí a mohl jenom hádat, co se mu honilo hlavou. Pitchova hlava byla pár centimetrů od té jeho, cítil horký dech na své kůži a jeho oči byly daleko blíž, než jindy. Cítil pevné tělo na svém, a když zjistil, že mu tyhle doteky vůbec nevadily, podivil se nad sebou samým.
Pitch vycítil změnu jeho chování, Jackovo tělo nebylo napjaté a troufal by si snad i říct, že si užíval blízkost, kterou mu dopřával - a to ho zarazilo.
"Nemám to ani v úmyslu, snad jen… kdybys to chtěl ty," rty roztáhl do širokého úsměvu. Jack se zakabonil, směr této konverzace se mu přestával líbit.
"Kdybys chtěl moji přítomnost, mohli bychom to nějak zařídit," sklonil tvář níže, že ho rty skoro lechtal. Povolil sevření rukou a prsty sjel od zápěstí až k ramenům. Rukou přejel po hrudi a sevřel část modré mikiny. Aniž by se Jacka prosil o dovolení nebo jej nějak na to připravil, tak ho políbil. Přisál se na mladíkovy rty tvrdě, až to Frosta překvapilo. Zornice se mu rozšířily a dech se mu na těch pár sekund, co byli spojeni, zastavil. Když se od něj Pitch odtáhl, avšak jen na pár nepostřehnutelných milimetrů, tiše a vášnivě řekl: "Chceš mě, chceš být u mě, jinak bys sem nepřišel. Je to tak, že ano?"
Jack vydechl, až z jeho úst vyšel mrazík, sledoval Pitche a nedokázal ze sebe nic vyloudit. Nakonec se mu však rty rozpohybovaly. "Myslel jsem, že je tu dítě, které potřebuje moji pomoc."
"Ale no tak," uchechtl se Black, "takový idiot ani být nemůžeš. Přiznej si to, tušil jsi, že jsem to já, a tak si sem přišel… Budu hádat, ostatním strážcům si nic neřekl."
"Ne," mírně se začervenal. Ani pořádně netušil proč, snad studem, že měl Pitch naprostou pravdu ve všem, co o něm řekl. Aniž by si to sám přiznal nebo o tom byť jen přemýšlel, tak po něm samovolně toužil. Když ho zničili, připadal si jako vítěz, ale ve svém nitru pocítil najednou chlad a prázdno. Už tu neměl člověka tolik podobnému sobě. Ano, v jistém slova smyslu si byli opravdu podobní.
A to, že nic strážcům neřekl, bylo prosté; kdyby jen cekl, okamžitě by mu to zatrhli a vydali by se sem sami. Pitche by dorazili a to on nemohl dopustit, chtěl si to s ním vyříkat sám, …chtěl tu být s ním sám.
"Tak vidíš," na mužově tváři se objevil triumfální úsměv, chtěl to, o co se pokoušel už od začátku a nejen to. Měl Jackovo porozumění… a dokonce i jeho duši.
Jeho černé představy, které svíraly Jackovy údy, se daly do pohybu. Třely mu kůži, plazily se po chladné a ničím nedotknuté pokožce, dostaly se dokonce i pod mikinu, kterou mu roztrhly napůl. Jedno chapadlo se začalo plazit i po bříšku dolů, k podbřišku až k poklopci. Jack ležel na zemi, modré oči se vpíjely do těch žlutých a nijak nereagoval. Ruce mu držely Pitchovy představy nad hlavou a nohy měl od sebe, nemohl se nijak hýbat. Pitch ladnými pohyby rozepnul poklopec a když ho nadzvedl, serval z něj jak kalhoty, tak trenýrky. Sevřenou dlaní přejížděl po vzrůstajícím přirození; zprvu pomalu, aby si Jack zvykl, že se ho někdo dotýkal. Potom Pitch zrychlil, posunul se výš a podruhé za tuto noc ho políbil. Dravě a vášnivě, pln touhy mu skousnul dolní ret. Když se od sebe odlepili, jen připomínkou, že se líbali, byla pouze dlouhá slina, táhnoucí se mezi nimi. Pitch byl opravdu jako bubák, díky jeho nadpřirozeným silám, mohl být všude, Jack byl sotva namačkaný pod postelí, sice tam bylo místo ještě pro jednoho člověka, ale ne, aby se tam odehrávaly tyto věci.
Najednou Jack ucítil na svém konečníku prudký nápor, usykl a tvář se mu zkřivila do bolesti a Pitch poznal, o co se jednalo. Černá hmota, která se plazila okolo jejich těla, se dostala i do Frostového zadního otvoru, kde díky tomu mohl Pitch lehko vklouznout. Chvíli setrval, avšak ne nijak dlouho, hnala ho touha, kterou tak dlouho nepocítil a vášeň v něm kolovala jako vír, když se pohnul, Jack poprvé zasténal. Dlouze a nahlas. Prohnul se v zádech jako luk a na čele mu vyrašily kapičky potu. Muž přitisknul rty k mladíkově uchu a zašeptal: "Abys mi tu neroztál, …Jacku."
Chlapcova tvář byla červená, což nebylo u něj normální, vlasy měl zpocené, rty rozkošně pootevřené v slastném sténání Pitchova jména a modré oči mu vášní jen blýskaly. Tohle Jack zažíval poprvé ve svém novém (i vlastně starém) životě, nikdy nezažil tolik vášně naráz jako nyní, nikdy ji ani nevyhledával… A teď ji měl tolik a naráz, že mu šla z toho hlava kolem.
Přirážel proti mužovým bokům a nehty zatínal do dřevěné podlahy, tělo se mu vlnilo pod nárazy Pitchového údu do jeho nitra, cítil, že už to nevydrží. Ta slast byla stále větší, hromadila se v něm a on už to nedokázal držet.
Vybuchl, smetla jej vlna orgasmu, po které na pár sekund přestal dýchat, jeho tělo se napnulo a konečník se smrskl, tím dosáhl Pitch orgasmu také. Padl na udýchaného Jacka celou svoji váhou a hlavu zabořil do záhybu krku. Jejich zpocená těla ležela pod postelí a vydýchávala se, zatímco venku začalo sněžit. I když byl srpen.

Jack se mátožně vracel na severní pól, svoji hůl měl ledabyle položenou na rameni. S myšlenkami na Pitche a jejich noc, kdy se nemohl posadit na židli bez toho, aby nesykl bolestí, vkročil na základnu.
V místnosti už stáli všichni strážci, zatímco ruský Santa vehementně ukazoval na velký glóbus, velikonoční Zajíc a víla Zuběnka stáli za ním a tiše se mu smáli.
Jacka si nikdo nevšiml, stál u dveří a díval se na své přátele, když v tom mu někdo zaťukal na bok. Když se podíval dolů, uviděl zlatého Sandmana. Netvářil se kdovíjak šťastně, spíše naopak, byl mu v tváři vidět smutek. Nad jeho hlavou se z písku utvořil otazníček, na který jen Jack pokrčil rameny.
"Byl jsem se podívat po okolí a zaletěl jsem dál, než jsem měl v plánu," odpověděl mladík.
"Jasně… a můžeš mi říct, proč v srpnu padá sníh?" otočil se k němu čelem Zajda a založil si ruce v bok. "Není přeci normální, aby v srpnu sněžilo. Ti hráblo, Jacku, nebo ses zamiloval?!" uchechtl se.
Zuběnka se na zajíce zamračila. "Nemluv takhle s ním. Stalo se něco, Jacku?" podívala se na bělovlasého mladíka.
Jack pokrčil rameny. "Prostě jsem se rozrušil," zamyslel se nad svými slovy a pár sekund mlčel. Rozrušil, to bylo pěkné rozrušení, když si ještě ani ne před hodinou užíval s Pitchem. "Bylo to omylem, ne naschvál," omluvil se.
Santa pokrčil rameny. "Dobře, dobře… Měl bys to ale zastavit, slyším po celém světě údiv a zmatek."
"Dobře."
"A mimoto," otočil se Claus zpět ke glóbusu, "tady tento dům nevypadá zrovna pěkně. Je tam plno smutku, možná bychom se na to měli podívat."
Když se Jack podíval Santovi přes rameno, ztuhnul. Měl na mysli Pitchův dům, který zrovna obýval.
"Tam nic není, zrovna jsem se odtamtud vrátil, …taky mě to zarazilo."
"A nic?" otočil se na něj.
"Ne. Nic, co by stálo za naši pozornost."

A samozřejmě vás neochudím oobrázek s těma dvěma. :3