Listopad 2013

Jericho I.

9. listopadu 2013 v 11:00 | May Darrellová

Jericho

Historicky první povídka po dlouhé době. Jak jste si všimli, děj neprozradím, i když by se možná dalo očekávat, jak se bude příběh odehrávat.
Doufám, že se bude povídka líbit, nad tímto tématem jsem přemýšlela už dlouho a nakonec jsem se ho odhodlala napsat.
Teď už nebudu zdržovat a vzhůru do čtení. :)




Nevěřím v žádnou náboženskou víru. Podle mého mínění je to vše jen pouhá manipulace s lidmi, která vede k vlastnímu prospěchu zejména ve věci peněz a majetku.


Mladý, jednadvacetiletý mladík, vystoupil z oprášeného taxíku, které mělo nejspíš být červené, ale pod tunou prachu mělo odstín světle šedé. Cedule s nápisem Taxi poblikávalo, a když mladík dostal ze zadního sedadla svůj objemný kufr, světlo začalo svítit úplně, aby dalo najevo ostatním lidem, že je volný a připravený pro dalšího hosta, který bude chtít svést.
"Jericho, proč zrovna Jericho?" naklonil se taxikář na mladíka, který se pouze pousmál. Zvedl ruku a poodhrnul límec od černého kabátu, na muže tak vykoukl talár.
"Studium."
"Sem byla špatná volba jezdit. Raději bych se být vámi otočil a pelášil odtud, až tam, kam to půjde."
Mladík pozvedl obočí. Na jeho překvapený výraz muž pokračoval. "Je tu vysoká kriminalita a nikdo s tím nic nedělá. Sice jsme město lunárních božstev, ale někdy mi to přijde jako… město zatracených démonů," nahnul se ještě blíže a poslední slova zašeptal. Mladík se pousmál, avšak na to nic neřekl. Taxikář odjel a on zůstal sám stát na chodníku, jen se svým kufrem.
Jericho, zvládl to, byl opravdu tady. Zhluboka se nadechl, jakoby chtěl pozřít najednou větší množství zdejšího kyslíku. Tohle město sice nebylo pro žádné turisty, ale i tací se našli, kteří se sem rádi podívali a prohlédli si město, které se nacházelo na západním břehu Jordánu. Bylo tu krásně, slunce dopadalo na písek a na prostě postavené domy a kostely. On měl však nyní jediný cíl, dostat se na školu vymítání.

Škola byla majestátem (kromě chrámů) města, vytvářely se zde houfy lidí; jak staršího věku, tak mladšího. Každý měl možnost se přihlásit a rozšířit své vzdělání v oblasti exorcismu. A tato škola, která byla v jádru města s kontinuálním osídlením, byla prestižní a byli tu lidé z různých koutů světa.
Univerzita stála před velkým parkem, které protínala cesta z červených cihel, budova sama o sobě byla monumentem, i když byla našedlá a postrádala novoty, byla ohromující, ba přímo uchvacující. Skládala se z několika částí; knihovny, jídelny, velké počítačové učebny, vyučovacích učeben a přednášecích a prezentačních sálů.
Mladík uchopil svůj kufr a rozešel se vpřed, vystoupil pár desítek schodů a vešel hlavním vchodem. Obklopila jej podivná aura, ale přesto věděl, že tu byl správně. Chvíli stál na místě a pozoroval dění okolo, prohlížel si zašedlé stěny univerzity, lidi a nástěnky, kde byly všelijaké letáky. Tohle bylo to, co chtěl. Konečně mohl žít svůj život a neohlížet se na ostatní. Připadalo mu, že jediné, co mu v jeho životě vyšlo, bylo tohle.
"A vy jste…" ozval se za ním příjemný hlas. Když se otočil, uviděl před sebou staršího muže, který byl o něco menší než on, měl na sobě talár a v náručí svíral knihy.
"Phillip Walrow, pane," odpověděl a nenápadně koukl na knihy, které svíral.
"Jste tu nový, ještě jsem vás tu neviděl. Budete chodit na…"
"Exorcismus, pane."
"Ano. Těžké povolání, hodně štěstí. Uvidíme se zítra na hodině," starý obličej zalil úsměv a stiskl mladíkovi ruku, poté se rozešel pryč. Phillip sevřel svůj kufr a rozešel se k části, kde se nacházely koleje. Prošel přes půlku univerzity, až dorazil ke svému cíli. Našel pokoj tři sta jedenáct a vešel dovnitř. Místnost vypadala už zabydleně, někdo tu již byl. V pokoji byly dvě postele naproti sobě, velký dva psací stoly a dvě skříně, z čehož byla už jedna skříň otevřená a Phillip tak v ní mohl vidět bordel. Oblečení bylo zpřeházené, jako kdyby majitele zaplavil amok.
"Salut, kamaráde. Slyšel jsem, že budu mít spolubydlícího, ale nečekal jsem ho tak brzy," vešel do místnosti o něco starší muž, než byl Walrow. "Rád tě poznávám, Nicolas Loud," potřásl si s novým mladíkem rukou a usmál se od ucha k uchu.
"Phillip, Phillip Walrow. Hádám, že moje postel bude ta napravo, že?" zhodnotil ustlanou postel od té druhé, která byla nepřehlédnutelně pomuchlaná. Nicolas se zasmál.
"Oui, musíš omluvit můj nepořádek, moje špatná vlastnost, kterou jsem zrovna nechtěl podědit," sednul si na svoji stranu postele a sledoval Phillipa, jak se rozhlížel po pokoji. "Exorcismus, že?"
"Prosím?"
"Voyons, neobalamutíš mě. Jde to na tobě poznat, …v tvých očích," zasmál se a Phillip se pousmál. Francouz každým coulem, netušil, jak a ani to nechtěl vědět, ale tento kluk jej dostal hned od první chvíle. Jakoby ho měl přečteného, avšak ne celého. Ještě to by mu scházelo.
"Jo," řekl nakonec, "exorcismus."
"Fíha, nezávidím. To bude chtít pěkný nervy, proč ses to rozhodl studovat?"
"Nechci o tom mluvit," jeho oči potemněly a Nicolas věděl, že se něco v jeho životě stalo, co jej poznamenalo. Něco, co mu jen tak Phillip neřekne a možná se to nikdy nedozví. Rozhodně na něj nechtěl ale tlačit, byla to jeho věc a on to chápal.
"Omlouvám se. Já studuji spiritismus a přemýšlím, že si přidělám i katolické náboženství, jejich historie mě okouzluje. Uvidíš, že se ti tu bude líbit, sice pár profesorů má krutý smysl pro humor, ale za to tě připraví do života. Tady učí ti nejlepší z nejlepších. Však je to Jericho, no ne?" zasmál se.
"Ano, Jericho," pousmál se Phillip.
"Až budeš chtít, provedu tě tady. Je to tu dost velké a pomoc by se ti mohla hodit, zvlášť když hodiny budeš mít na různých místech univerzity."
"Určitě, děkuju."

Večer téhož dne, kdy si Phillip konečně vybalil, se převlékl do vhodnějšího oblečení. Vzal si volnější triko a na to zcela volnou mikinu hnědé barvy, za kalhoty si vybral tmavě modré, které na něm tak trochu plandaly.
"Vypadáš hrozně," zkonstatoval Nicolas, když přišel do pokoje a viděl, jak se Phillip zrovna dooblékl. "Nemáš vůbec vkus, opravdu chceš takhle vyjít z pokoje ven?"
"Nemám na drahé oblečení a myslím si, že mi to sluší. Tedy jsem si aspoň nikdy nevšiml, že bych vypadal tak hrozně," řekl popravdě.
"Vážně? Viděl ses v zrcadle?" dovedl Phillipa před nástěnné zrcadlo, ve kterém se viděl jen do půlky stehen. Když se na sebe Walrow podíval, neviděl nic strašného, Francouzi vždy přeháněli.
"Jak jsem řekl, vypadám normálně," řekl nakonec nahlas a podíval se na sebe ještě jednou. Trochu delší špinavě blond vlasy, které měl sestříhané, mu padaly do očí a připadalo to, jakoby měl na hlavě vrabčí hnízdo. Světle modrozelené oči se na něj dívaly a nechápaly, o co se tu Nicolas snažil. I když by vypadal hrozně, nijak nechtěl svůj šatník měnit. Pro to tu nebyl.
"Jak myslíš," pokrčil rameny hnědovlasý mladík a přešel ke dveřím. "Tak pojď, ukážu ti to tady a poté zajdeme na večeři."
Univerzita připadala Phillipovi nádherná, avšak tajemná a plná podivné aury, kterou nemohl rozpoznat. S Nicolasem se podívali do různých učeben a sálů, rozlehlé knihovny a nakonec jejich cesta skončila v jídelně. U výdejního okénka dostal tác, na kterém byla teplá večeře, a společně se poté posadili ke stolu. Chvíli mezi nimi panovalo ticho, kdy oba mladíci jedli, až je vyrušila dvojice, která za nimi přišla.
"Zdravím, Nicolasi, vidím, že máš nového kamaráda," posadil se vedle něj stejně starý mladík, jako byl Phillipův spolubydlící. Vedle něj samotného se posadila drobná černovlasá dívka, která se na něj pouze letmo podívala. Natáhla k němu ruku, ale oční kontakt už nenavázala. "Rhiannon Welshová, ráda tě poznávám," její hlas byl slabý a tichý.
"Phillip," řekl na oplátku a poté se podíval po druhém muži, který si k nim přisedl.
"Gerardo Rose," opět promluvil a jeho hlas prozradil, že pocházel ze Španělska.
"Můj nový spolubydlící," řekl Nicolas, aby objasnil, odkud Phillipa znal.

Phillip se unaveně posadil na posteli, a když si natáhl nohy, oddychl si. První den byl za ním, připadal si, jakoby z něj univerzita brala jeho životní energii. Připadal si tak vyčerpaně.
"Co říkáš na Rhiannon?" zeptal se jej Nicolas, když si svlékl modrou košili a lehl si na postel, podepřel si však hlavu, aby viděl na Phillipa.
"Zvláštní dívka."
"To jo, …řekl bys, že studuje exorcismus jako ty?" uchechtl se.
"Ne, myslel jsem, že je na něčem jiném," zatvářil se překvapeně. "Nevypadá na to."
"To teda ne. Potom, co se stalo v její rodině, se to ale dalo možná i čekat."
"Co se stalo?"
"Její rodinu postihla tragédie, když byla menší, umřela ji matka a otec o tři roky později. Zůstala pouze se sestrou, která je o pět let starší než ona. Nikdy se nepřišlo na to, co se tam tehdy stalo, ale to, jak federální policie našla její matku, bylo otřesné. Celý pokoj byl od krve a její tělo bylo tak znetvořené, jakoby se na ní někdo vyřádil."
"Žádný otisky, …nic?"
"Ne. Rhiannon mi sama říkala, že si je jista, že to byl démon. Její matka byla posedlá a otec to věděl, ale nic neudělal. Pouze se odstěhoval, avšak si našel i jeho."
"Ty ji věříš?"
"Nevím," pokrčil rameny. "Je pravda, že na světě je možné všechno, buď byla její matka psychicky narušená, paranoidní nebo v tom měl prsty někdo jiný."
"A Gerardo? Nepřijde mi jako někdo, kdo se chce zasvětit víře."
"Máš pravdu," zasmál se, "nevěří, ale dal se na to, co ty. Přál bych mu, aby potkal posedlého démonem, to by ho naučilo věřit."