Červenec 2015

Pandemonium

27. července 2015 v 13:00 | May Darrellová

Pandemonium

Poznámka autora: Nová povídka, která je originální, ze světa, který známe, avšak oslazený o trochu nadpřirozena a temna. :) Dobrou chuť.
MD


"Moudrý má oči ve své hlavě, blázen však chodí ve tmě; a poznal jsem, že oba čeká stejný osud."



Tma najednou pronikla do všech koutů světa, vše se najednou zdálo tak temné a děsivé, že i ze sáčku poletujícího ulicí, jste dostali infarkt. Mračna se nakupila na sebe a nepustila ani jeden paprsek slunce. Vše bylo tak rychlé a agresivní, že mladý muž na ulici zmateně zavrávoral. Možná nedostatkem světla a možná tím děsem, co projel jeho tělem.
Hnědý pohled mu těkal ulicí, projížděl jednotlivé domy a poslouchal, co se bude dít. Až na neobvyklou změnu počasí, se nic nedělo. Bylo až neuvěřitelné ticho, které snad bylo horší, než kdejaký rámus.
Mladík sevřel jednou rukou kolo o něco silněji, až mu zbělaly klouby. On sám nic neviděl jistě, avšak periferní zrak ano. Mihotavý stín, který jako blesk projížděl kolem okolních domů, ale vždy jen projel před vstupními dveřmi a zase zmizel u jiného.
Položil chodidlo na šlapadlo a už se chystal pořádně do kola zapřít, když jej stín překvapil zepředu, opřel se do něj vší silou, až hnědovlasý upustil řídítka a sesunul se k zemi, avšak tlak ho odhodil od kola tři metry dál.
Poté vysvitlo slunce.

Do kanceláře FBI sotva prošel byť jen jediný paprsek slunce, na stole a na podlaze byly rozházené papíry. Prach se snášel všude okolo, ale skoro čtyřiadvacetiletému muži to vůbec nevadilo. Pochodoval v tom šeru ode zdi ke zdi, nervózně těkal očima kolem sebe, v ruce tisknouce mobil. Své narozeniny si opravdu představoval jinak, než uvnitř kanceláře, jenže to si to nemohl tak zavařit. Tunelovat účty šéfům a prachy si přeposílat na Kanárské ostrovy. To by nebylo tak děsné, přeci jen byly chvilky, kdy jej přepadla deprese a nervozita z toho, že ho nakonec chytnou. Což už bylo tady.
Spíše mu šlo o jediné: výdaje vlády na experimenty v Rochesteru. Nevěděl, co si pod tím představit, zda nějakou zbraň, nebo snad nějaké léky? Proč kvůli tomu vláda tolik tajila, co z toho měla…
"O co tu kurva jde?!" zaklel, když v tom se mu v dlani rozdrnčel mobil s hlavní písničkou od AC/DC Back in Black. Po stisknutí zeleného tlačítka, si přiložil telefon k uchu.
"Jamesi? Jamesi!" zařval na něj kdosi s mobilu. "Kde jsi?! Musíš se okamžitě spakovat a vypadnout, už jdou po tobě… mají zatykač."
Jmenovaný James sebou trhl, opět sprostě zaklel a pak mobil držel u ucha pouze ramenem. Snažil se naházet do cestovní tašky vše potřebné. Jak tajné dokumenty ohledně FBI, tak své věci z kanceláře.
"Kde jsou, Royi?" zařval na něj zpět do telefonu.
"Říkám, jsou na cestě. Vědí, že za tím jsi ty, našli stopy po převodu a ví, že jsi ze svého počítače z kanceláře tisknul tajné informace."
"Nemůžou mě zabásnout!"
"Nehodí tě do cely k vrahům, chtějí se tě zbavit jinak… tak, abys nebyl už škodný," uchechtl se hlas na druhé straně. Jamesi moc do smíchu nebylo, samým spěchem se mu potily ruky a tělo se mu třáslo nervozitou. V kanceláři udělal snad větší nepořádek než jaký tam byl, ale to mu zjevně nevadilo, stejně už to bylo jedno… nyní byl utečenec.
Konečně si tašku přehodil přes rameno a sotva udělal pár kroků ke dveřím, nedaleko za nimi uslyšel dupání těžkých bot, zuřivý šepot a nabíjení těžkých samopalů.
"A kurva," ujelo mu sprosté slovo z pusy, naposledy přiložil mobil k uchu a spěšně řekl: "Budu končit, Royi, jsou tady." Zavěsil. Jeho ruka se sesunula podél těla. V momentě jej napadlo, že by mohl vyskočit z okna, sice kancelář byla ve třetím patře, ale na straně okna byl žebřík, který končil necelý půl metr nad zemí.
Avšak jeho pochody vyrušilo nasazení rychlého komanda, rozrazili dveře do kanceláře Jamese Joa v čele s vrchním velitelem FBI.
"Jamesi Joe, zatýkáme vás pro zpronevěru, stahování státních dat a zjišťování tajných informací vlády FBI. Máte právo nevypovídat, vše, co řeknete, může být u soudu použito proti vám."

James seděl v menším nákladním voze, měl na zápěstích pouta říkající, že odteď už je jeho svoboda v nedohlednu. Nové šatstvo, které mu bylo následně poskytnuto, byly pouze modré plátěné (a vytáhlé) kalhoty, odkaď koukala povytažená bílá guma, která měla původně držet kalhoty v okolí pasu, bílé triko a modrou vytahanou košili.
Naproti němu seděli dva ozbrojení muži, jeden z nich nespouštěl Joea z dohledu a ten druhý dělal, že tam snad ani nebyl, zjevně ho jeho práce bavila. James trhl želízky a poté vztekle oplatil dozorci pohled. "Mobil nedostanu?"
"Mobil?" rozřehtal se dozorce. "To myslíš vážně?!" smál se dál a James vztekle stiskl ruce v pěst. Když pootočil hlavu na stranu, okénkem uviděl v dálce malý zámek, o kterém už slyšel, myslel si, že byl zavřený, ale to si opravdu jen myslel. Takže vláda ho chce poslat sem?
Když bílá dodávka vyjela kopeček k menšímu zámečku postaveného z červených, už však popraskaných cihel, minuli bílou velkou ceduli, na které bylo napsáno jediné a vše vystihující: Ústav pro osoby s psychickými problémy.
Blázinec, pomyslel si jediné James. Vláda ho chce strčit do blázince. Dodávka objela kruhový objezd a zastavila až před velkými prosklenými dveřmi, před kterými již čekali čtyři osoby. Tři byli oblečeni v bílém a poslední z nich v černém sáčku. Zjevně ředitel blázince.
Když zastavili, dozorci vytáhli Jamese ven, museli ho pevně držet, jelikož se muž vzdouval a snažil se je brzdit. Když stanuli před zaměstnanci ústavu, James na ně vrhnul opovržlivý pohled. Hnusili se mu jak oni, tak celá tahle situace.
"Vítejte v Rochesteru, pane Joe," usmál se asi pětatřicetiletý ředitel ústavu.

Kancelář ředitele Ústavu pro osoby s psychickými problémy, byla vyzdobena přepychově. Byla obložená dřevem a červenými cihly. Velký masivní stůl stál v čele kanceláře, za kterou stála kovová židle s červenou poduškou pod zadek. Na jedné straně stála skříň s dokumentací pacientů a na té druhé zase stolek s alkoholem, převážně s drahou whisky.
"Vidím, že vám vláda dala dostatek financí," porozhlédl se bývalý zaměstnanec FBI po kanceláři. Stál u dveří a čekal. Ředitel se mezitím posadil za stůl a nahlédl zběžně do dokumentace.
"Podle agenta Firhsowa máte problémy s časoprostorem. Jednáte impulsivně a agresivně. Podle ostatních zaměstnanců jste dost nestabilní, nedůvěřivý a… taktéž agresivní. Dokonce si stěžovali, že jste napadl svého kolegu Marryho," přešel Joeovu poznámku o své kanceláři.
James se uchechtl: "Vypadám snad jako mentál?"
"Myslím, že je to tu dost barvitě napsané, pane Joe," odložil papír a upřel na Jamese pohled, "tady je jedno, co jste byl v minulosti, jestli prodavač koberců nebo ředitel M&S. Jako agent FBI byste se měl poddat našemu léčení, je to jak ve vašem zájmu, tak v našem, pane Joe," postavil se a přešel ke stolku s alkoholem.
"Copak vám opravdu připadnu jako blázen?" rozhodil rukama James. "Nejsem blázen! Vláda si zjevně myslí, že mě s tímhle dokáže umlčet, ale to je na omylu - jak oni, tak vy!" ukázal na něj ukazováčkem. Ředitel se opřel o stolek a založil ruce na hrudi, s úsměvem, který říkal úplně všechno, sjel budoucího pacienta pohledem. James jasně věděl, že ředitel ústavu přesně věděl, o co tu šlo.
"Kolik vám zaplatili, hm? Padesát tisíc dolarů, sto?"
Když ředitel zakroutil hlavou, James překvapeně pozvedl obočí.
"Takže stojím víc? To jsou hajzli!"
"Nic mi nedali, pane Joe, patříte sem," řekl nakonec.
"Jasně," zachechtal se, "nejsem blázen!" zvýšil hlas, avšak byla otázka, jestli se snažil přesvědčit jeho nebo sebe. "O co tu doopravdy jde? Oba víme, proč tu jsem… našel jsem něco velkého, velkého, co se vláda snaží zatutlat a shodou okolností je to experiment Rochester - kde jsem skončil i já. Nezdá se vám tu moc náhod najednou?! Co tu děláte, snažíte se vymývat mozky pacientům, znásilňujete je nebo je rovnou vraždíte?!" přistoupil k řediteli blíž. Černý uhrančivý pohled ředitele, se vpil do jeho hnědozelených.
"To nezní vůbec špatně, …všechny případy, které jste řekl," usmál se na Jamese laškovně, "Rochester je zcela v pořádku, ujišťuji vás, že tady jste v bezpečí."
"Tak proč vláda připsala na konto Rochesteru takovou sumu peněz? Nevypadá to tu nějak nově, a co se týče toho zápachu…" ohrnul James ret.
Ředitel přišel blíže a nahodil úsměv, který tolik používal v médiích. "Mohu vás ujistit, že tady… v Rochesteru, je vše v pořádku, tady je váš nový domov. Myslím, že do Minneapolisu se už dlouho nepodíváte. Tak, …můžeme začít s léčením?"

Jediné, co stálo za tu krásu, byly jakž takž upravené parky okolo zámečku a kancelář pana ředitele. Jinak vše stálo za hovno, doslova. Chodby byly ponuré, vlhké a Jamesi připadaly jako z hororu. Vlastně všechno tu vypadalo jako z hororu; dveře od jednotlivých pokojů byly napůl zrezivělé, železné a masivní. Pacienti zjevně neměli jak se dostat ven. Pár jich však bylo venku, James potkal přinejmenším šest na chodbě. Jedna starší žena se upřeně dívala do zdi a občas trhla hlavou, další muž sebou škubal v rohu místnosti…
Opravdu, blázinec se nezapřel.
Když procházeli přes společenskou místnost, za stolem jich sedělo jen pár a pouze jedna dívka stála u okna a upřeně hleděla ven, jakoby čekala na pomoc nebo v dálce hledala svoji svobodu.
"Moc jich tu není, …myslím pacientů. To jsou jenom tihle?" promluvil James, až se dostali na schodiště a vydali se do dolního patra, které bylo ještě temnější než to přízemní.
"Nemusí vás zajímat, jaká je zde kapacita, pane Joe," odsekla nepříjemně zdravotní sestra.
"Jen jsem se zeptal," odsekl taktéž.
Když se sestra zastavila za jedněmi dveřmi a dvakrát silně zabušila, James pouze pozvedl obočí.
"Aby věděl, že jdeme dovnitř," zazubila se nepříjemně na nového pacienta.
"Kdo aby to věděl? Copak nebudu mít pokoj pro sebe?"
"Pro sebe? Ne," zasmála se posměšně a poté vytáhla klíček připevněný na šňůrce a vložila ho do zámku, dveře se se zavrzáním otevřely. Když bývalý agent přistoupil ke dveřím, sestra ho ještě zarazila, podala mu pilulku a čekala, dokud ji nespolkl. Poté za ním zabouchla dveře.
A z Jamese Joea zbyl pouze pacient číslo 0-6-6.







Sense8

11. července 2015 v 13:35 | May Darrellová
Sense8. Sci-fi a drama z USA.
Naprosto doporučuji!
Tento seriál, který má zatím jednu řadu, jsem si naprosto oblíbila.

Vše se točí kolem osmy lidí, kteří mají svůj život, ale přesto jsou ovlivňováni těmi druhými.
Jeden z Německa, druhý z Mexika, San Francisko, Island (a z části Londýn), Keňa, Tokio...
Tímto seriálem jsem naprosto okouzlena. :D Takže rozhodně doporučuji shlédout, o homosexuální scénky není nouze. :)

Pokud chcete vědět více: Tady