Srpen 2015

Pandemonium III.

17. srpna 2015 v 13:00 | May Darrellová

Pandemonium III.

Pozn. aut.: Další díl. Doufám, že se bude líbit, přeji příjemné čtení.




"Jsme-li v životě obklopeni smrtí, pak při zdravém rozumu zase šílenstvím."



Netušil, jak dlouho tu už byl; zda hodinu, den nebo týden.
Přišlo mu, že tu byl až moc dlouho, dlouho na zachování rozumu a zdravého úsudku. Holé, bílé zdi, jedna kovová postel s tenkou dekou - toť vše. Zprvu jenom ležel a vydýchával rány na svém těle, poté procitl a začal se vztekat, křičet, bušit do dveří a do zdí, až si ublížil na rukou. Když ho nikdo nepřišel vysvobodit, začal prosit, ale jen krátce, jakoby ho nechtěla ještě opustit hrdost, kterou měl, …nebo už i tu začal postrádat?
A potom začal stávkovat, ignoroval, hluše seděl na posteli se skloněnou hlavou a očima zavřenýma. Byl tu sám. Tak dlouho… Jak dlouho může být člověk sám bez jakékoliv konverzace, úsměvu, smíchu, pláče, radosti, objetí… Jen mu tu vždy hodili za dveře kus chleba s máslem a vodu, která se s poloviny vždy vylila. Do vody mu přimíchávaly prášky proti bolesti, na spánek a proti životu. Připadal si jako sešlý salát.
Najednou se dveře otevřely, ale nikdo jídlo tentokrát nepřinesl. Dozorci stanuli před ním, popadli ho za paže a vyvlekli ven. Sice byl na tom hůře, ale žil a to bylo hlavní. Vláčeli ho za sebou jako kus hadru. James šoupal nohama o zem a nesnažil se ani chodit, neměl sílu: jak fyzickou, tak psychickou. Když uviděl číslo svého pokoje, na okamžik sebou trhl, jakoby ho polil pot. Nechtěl dovnitř, nechtěl vidět znovu ty stěny, cítit ten smrad a být jako v kleci.
Co mu síly ještě stačily, snažil se vzepřít, ale dozorcům to přišlo spíše komické. Nakonec dveře otevřeli, Jamese dovlekli a hodili na postel.
"Snad si to pro příště rozmyslíš," uchechtl se jeden z nich, než oba odešli. James se otočil na bok směrem ke spoluobyvateli, stočil se do klubíčka a snažil se vypadat tvrďácky. Rány na břiše, zádech a na obličeji ho ale stále bolely, i když už byly pouze podlitinami.
Joe zavřel oči, aby se na mladíka, který ho propaloval pohledem, nemusel dívat. "Omlouvám se," řekl nakonec, "nevím, jestli ze mě mluví ta samotka, kde jsem byl, ale upřímně… se omlouvám. Neměl jsem tak vystartovat. Nevadí mi..." zasykl, když se pohnul o něco více a modřina na břiše se ozvala, "když je někdo gay, já jen… jsem tu sám a neprávem a nemůžu s tím nic dělat."
Mladík mlčel. Díval se na něj pronikavýma očima, ve kterých nebyl snad žádný život. Jakoby do Jamese viděl, až do jeho mysli, tu pravdu, kterou neříkal, ale jenom si ji myslel. A přitom si Joe pomyslel, že ho obalamutil, hovno… on věděl všechno. Alespoň mu to tak přišlo.
Po několika málo minutách usnul, únava jej dohnala ke spánku.

Mohl se vzbudit následujícího dne odpoledne. Prošvihl snídani a oběd, ale to mu bylo jedno. Pořád ho bolelo celé tělo a připadal si, jakoby ho přejel parní válec. Spolubydlící byl naštěstí pryč, zjevně měl další prohlídku a tak nelenil a zabušil párkrát na dveře. Potřeboval urgentně zavolat svému kamarádovi a zjistit nějaké novinky.
Dozorci ho odvedli k telefonu a poté se vzdálili. James předtím, než vytočil číslo, se porozhlédl kolem. Telefon se nacházel ve společenské místnosti, kde bylo zhruba kolem deseti lidí. Nikdo z nich nebral Jamese v úvahu.
Vytočil číslo a nechal ho dvakrát zazvonit, než na druhém konci uslyšel známý hlas.
"Mellrow," ozvalo se unaveně.
"Royi? Royi!" začal tiše, avšak intenzivně. "Tady je James."
"Jamesi," slyšel, jak se jeho přítel podivil, "zkoušel jsem ti několikrát volat, ale vždy mi řekli, že jsi..."
"Já vím, byl jsem na samotce."
"Dva dny! Volám ti už dva dny, myslel jsem, že se tě už zbavili nebo něco."
"Ne," zasmál se James a na chvíli se odmlčel. Vzpomněl si na incident se svým spolubydlícím a na jejich vzájemnou chvilku. "Byl jsem - prostě se mě potřebovali zbavit, hm… tak, co jsi zjistil?"
"Nu," Roy se odmlčel, James slyšel listování jako v nějakých papírech, "pokud něco v Rochesteru vyvádí, dost dobře to mají pokrytý. Žádný špatný komentáře, žádný negativa. Máš vidět, jak jejich ředitel vystupuje v médiích."
"To si dovedu představit," uchechtnul se James.
"Jenom… je tu jeden incident, bývalá zaměstnankyně dělala nějaký problémy. Už tam pět let nepracuje, když jsem ji vyhledal, nechtěla se mnou vůbec mluvit, prý abych vypadl."
"Jak se jmenovala?"
"Dolores McCairrowá, byla zaměstnankyní celých osm let, pak jí vyhodili za porušení přestupku a nekázeň. Nechápu, co po osmi letech teda mohla udělat…"
"Hm," Joe se odmlčel, "a to je všechno? Žádný cesty k tomu, kdo sem převedl tak nehorázný sumy, na co to používají? Upřímně, s tolika penězi by to tu mělo být ze zlata, ale kdybys viděl, jak to tu vypadá!" postěžoval si.
Roy se odmlčel, jakoby si v hlavě přehrával, co má Jamesi odpovědět. "Ne. Nic jsem nenašel."
Bývalý agent zaklel, načež poděkoval příteli a zavěsil s tím, že kdyby se náhodou něco dozvěděl, aby mu okamžitě zavolal. Už se chtěl porozhlédnout po společenské místnosti, když v tu chvíli uviděl, že jsou dveře do kanceláře pana ředitele otevřeny dokořán. Nenápadně se podíval po dozorcích, kteří se zatím věnovali něčemu jinému, rychle jako kočka přeběhl ke dveřím, vplul do místnosti a zavřel za sebou. Porozhlédl se kolem, nikde nikdo.
Kancelář zela prázdnotou, avšak i tak byla přeplněna papíry, které byli poházené jak po stole, tak mimo stůl. Ředitel měl jistě naspěch, pomyslel si James. Přešel ke stolu a listoval papíry. Účty, výdaje, příjmy, dary, dary… dary. James se zamračil.
"Věnováno Ústavu Rochester v hodnotě padesát tisíc, a tady má další," mumlal si pro sebe, zatímco očima sjížděl popsané listy. Výpisy z bank účtu, sponzorské dary, dary od Spojených Států Amerických. "Každý měsíc kolem sto tisíc," zašeptal znovu, "na co, proboha?"
Najednou silně bouchly dveře, Jamesi vypadly lejstra z ruky a vyděšeně vzhlédl. Naproti němu, stále s jednou rukou nataženou na klice, stál ředitel.
"Nepoučil jste se, pane Joe. Samotka vám zjevně vehnala více síly, než by naopak měla," jeho klidný hlas zaplnil ředitelnu. James couvl od stolu, jakoby chtěl popřít, že tam vůbec byl a prohrabával se mu věcmi.
"Byly s vámi jisté nepokoje, pane Joe. Byly na vás stížnosti… za nekázeň a napadení spolu pacienta."
"Za napadení? Bránil jsem se!"
Ředitel se pousmál. Přišel ke svému stolu a očima přelétl po papírech, které měl rozházené po stole, aby zhodnotil situaci, co James viděl a co ne.
"Bránil jste se tak, že jste ho musel zmlátit do bezvědomí? A bráníte se i teď? Co jste tady hledal?"
"Odpovědi."
"Odpovědi na co?" pozvedl obočí.
James mlčel. Ředitel mu nic neřekne, to věděl jistě a rozhodně se už nechtěl opakovat, chtěl vědět pouze jedno, mít na něj nějakou páku, využít ji a zdejchnout se ven. Rozhodně nebyl žádný blbec, věděl, že sám proti vládě jít nemůže. Vláda byla nedostupná, neobvinitelná a rozhodně si nedělal žádné iluze.
Nakonec se starší muž zasmál. "Myslíte si, že se odsud dostanete, pane Joe? Že tu najdete nějaký zásadní důkaz, který vám nahraje do karet?"
"Teď jste mi na to odpověděl, pane. Nějaký takový důkaz zjevně existuje, že?"
"Neexistuje zhola nic, protože nic takového ani není. Vše je ve vaší hlavě, pane Joe. Vidíte, nakonec jste tu opravdu oprávněně. Měl byste se přinutit začít myslet, co je pro vás opravdu dobré."
"Vypadnout odsud!" obešel stůl k řediteli a postavil se přímo před něj. Jejich obličeje byli několik málo centimetrů od sebe, mohli cítit dech toho druhého, vidět zblízka zornice odhodlání a posměchů. "Jestli si myslíte, že někdy přestanu, tak nepřestanu! Každou minutu, každou hodinu, každý den a každou chvíli, kdy budu mít příležitost, budu zjišťovat pravdu. Protože vždy, když někde budete, s vašimi kamarádíčky s vlády, tady nebo u sebe doma, věřte, že já nepromarním ani minutu, abych nezjistil, o co tu doopravdy jde. Tak si hlídejte váš zadek, - protože já odsud vypadnu, nevím, jestli zítra, za měsíc nebo za rok, - ale vypadnu!"
Řediteli se roztáhly koutky úst v úsměvu. Mezera mezi nimi se snad ještě ztenčila. "Hodně štěstí."

O dva dny později, James seděl ve společenské místnosti. Nechtěl přímo říci, že se sblížil s jedním pacientem, ale jakési přátelské pouto to bylo. Svého spolubydlícího neviděl už den, celý ten čas byl na pozorování, jak všichni tady rádi říkali.
Bývalý agent seděl na dřevěné, nepohodlné židli, naproti němu jeho kamarád, z větší části spíše jen pacient Ústavu. Mezi nimi byl malý dřevěný stoleček a na něm šachy. Jamesi přišlo, že se tu zblázní, avšak tohle byl ještě blbější nápad. Hrát hru s bláznem. Jak jej to jen napadlo? Pacient naproti němu se stále ošíval, jakoby měl třesavku. Obě ruce měl položené na stolku vedle šachové hry a občas jimi bouchl, až James nadskočil. Jeden herní tah, hlavně od jeho bláznivého kamaráda, trval nejméně deset minut. A to si nevymýšlel, opravdu tomu tak bylo.
"Gery, můžeš proboha už hrát?" sesunul se James o píď níž po židli. Jmenovaný Gery zarytě hleděl do hry, kousal si spodní ret, až mu James mohl vidět kapičky krve na povrchu. Když se Geryho ruka zvedla, Joe zatajil dech, ale pak ji zase položil.
"Panebože!" vylítl Joe. "To i moje sestra hrála líp a nevím, kdo byl z vás větší blázen!"
Gery se na něj smutně podíval a stále si u toho kousaje ret. "Gery se omlouvá, Gery se omlouvá," zamumlal s kvílením, jakoby vnitřně trpěl. Uhodil pěstí do stolu. "Gerymu je to líto!" uhodil druhou pěstí do stolu. Ošil se a pohodil hlavou.
James si povzdychl. "Tak myslím, že vyhráváš nad mojí sestrou. Seš větší blázen."
Gery se na něj zazubil, až mu vylezly zežloutlé zuby.
Všichni pacienti, kteří byli v hale, sebou trhli, když se v dálce ozvala silná rána. A všichni sebou trhli, když se ozval řev a klení ne v angličtině, ale v latině. James protočil oči, jeho spolubydlícího zjevně pustili na pokoj a něco se mu nelíbilo. Chtěl to nechat plavat, ale když viděl, jak halou probíhají další dozorci, aby ostatním šli pomoct, vstal i on. Na začátku chodby k pokojům stáli již někteří pacienti a nakukovali, co se to děje. Musel se mezi nimi prodrat, aby alespoň něco viděl. "Co se tu děje, ví to někdo?" zkusil se zeptat, ale bylo mu jasný, že mu nikdo rozumně neřekne, o co tu šlo.
"Pomaloval to, …všechno. Všechno to pomaloval," řekl mu jeden pacient nedaleko něj.
"Co pomaloval?" vypadlo z něj nechápavě.
Nakonec se prodral i zbylým davem dopředu a rozešel se rychle ke svému pokoji. Až když byl ve dveřích svého apartmánu, zděšeně zůstal stát. Jeden dozorce si ho všiml, a tak jej popadl za ruku a snažil se ho vyvést ven, ale James se zuby nehty držel dveří.
"O co tu jde?" vypadlo z něj. Jeho spolubydlící stál v koutě, v ruce dřímaje kus střepu z rozmláceného skla, chudák měl pořezané ruce, krev z něj valila, ale tomu vůbec nevěnoval pozornost. Celá zeď za ním, na té straně kde spal, byla pomalovaná červenou a černou fixou. Jamesi to přišlo jako rovnice, neznámé věty a dokola opakující se čísla.
"Šest, šest, šest," zašeptal tiše James, tak tiše, že ho nemohl ani dozorce, který jej držel, slyšet. Přesto ho ale spolubydlící zaslechl. Oči z ostatních přesunul na Jamese. Divoký pohled se do něj zaryl jako blesk do stromu. Číslo velké jako on sám, podtrhovalo vše, co bylo načmárané na zdi; šest, šest, šest.
"Okamžitě ho odsud vyveď!" zahřímal dozorce, který stál těsně u Jamesova spolubydlícího a snažil se mu nějak sebrat kus střepu. James netušil, jak se mu to povedlo, jediné okno, které tu bylo, bylo zadělané tlustými mřížemi, přes které se rozhodně nemohl dostat. Byly dost daleko od okenní tabule.
Hnědovlasí, podsaditý muž vedle něj jen něco zahřímal, pevně mu stiskl ruce k tělu a začal Jamese odvádět pryč.
"Dej ho na samotku!" uslyšel Joe ještě z pokoje. Začal sebou škubat a kopat kolem sebe.
"Nepůjdu na samotku! Nic jsem neudělal, - slyšíte mě?! Nic jsem neudělal!" Snažil se vymanit ze sevření, ale bylo mu to prd platný. Dozorce ho táhl směrem k samotce a on nechápal proč.
"Pomohl jsem ti," ozvalo se mu těsně u ucha, když se James otočil, dozorce jen funěl a díval se dopředu na cestu.
"Pomohl jsem ti, Jamesi, teď ty pomoz mě. Udělej co je třeba, máme dohodu," znovu uslyšel blízko sebe tiché vrčení, které rozhodně nepatřilo dozorci.
"Cože?" řekl najednou James do ticha chodby a do dozorcova funění.
"Zmlkni!" zařval na něj dozorce, jeho svaly se napnuly a James na něm viděl, že má děs vepsaný v obličeji. "Ten kluk nás tu všechny zabije, nevím, co si od toho všichni slibují, ale já tu dlouho nebudu - tohle nemám zapotřebí," funěl a táhl Jamese na samotu. "Nemám chuť se nechat zabít, nejde ho krotit věčně, nejde to," mlel si stále a ani si neuvědomil, že mluvil nahlas. James jen tupě zíral před sebe a poslouchal, co dozorce říkal. "Ten kluk je monstrum, pokud odsud neodejde on, tak já ano."
Najednou se zastavil před tlustou mříží, za kterou byl jiný muž, který je pustil dovnitř, popošel pár kroků a mrskl s Jamesem do prázdného pokoje s kovovými dveřmi. James při zamykání uslyšel opět dozorce a toho druhého.
"Co se stalo? Zase ho napadl?" zeptal se ten druhý.
"Říkám ti, že tu dlouho nebudu. Oni vědí prd, jak ho zkrotit, spíše mám pocit, že on manipuluje s nimi," zaklel ten první.
James naštvaně zasyčel, sevřel ruce v pěst. Tak oni to vědí, co se mezi ním a jeho spolubydlícím stalo, vědí to, že to nebyla jeho vina, byl tu neprávem. Vlastně jak v ústavu, tak na samotce.
"Co udělal tentokrát?"
"Pomaloval celou zeď! Úplně celou, Frankie mi řekl, že se odněkud dozvěděl tajné spisy Ústavu. Na velitelství je teď šílenství, kontrolují, jestli jim něco nechybí."
"Jak by něco mohl ukrást nebo zjistit? Je pořád nadopovaný a je zavřený v pokoji!" nechápal druhý muž.
"Je to démon! Zkurvenej démon! A oni se s ním tak mazlí, měli ho zabít hned, jak ho vláda vystopovala."
"Je to jenom kluk," bránil ho.
"Kluk?" zasmál se. "Promiň, Kyle, ale tohle není žádný kluk. Kluk to přestal být v momentě, co ho posedl ten hajzl. Říkám ti, měli ho zabít hned, …dřív, než on zabije nás."
James vydechl děsem, sjel zády po kovových dveřích na zem. Nohy skrčeny u sebe a ruce položeny vedle něj na zemi. Co to mělo kruci znamenat? To snad ani nebyla pravda. Tak tohle je ono? Tomu měl věřit?
Že vláda posílá peníze na testování… čeho? Nešlo mu to ani přes ústa, natož aby věděl, jak o tom přemýšlet. Tohle bylo absurdní, někdo si z něj dělal blázny, ředitel.

Celý týden mu na samotku nosili jídlo, celý týden tu byl uvězněný a ani sám nechápal proč. Když po týdnu pro něj přišel dozorce, myslel si, že mu opět přinesl jídlo, místo toho otevřel dokořán a do ruky si vzal paralyzér.
"Jestli něco zkusíš, Joe, jsi tuhej. Tak běž," popohnal ho a odstoupil od něj. James se tak vydal na cestu zpět. Chtěl jít do svého pokoje, ale dozorce ho místo toho zavedl do kanceláře pana ředitele.
"Jamesi," uvítal ho se širokým úsměvem ředitel Ústavu. Pokynul mu, ať jde dál, zatímco se dozorce vytratil pryč. James stál před zavřenými dveřmi v ředitelně a sledoval druhého muže, jak přešel ke stolečku s alkoholem a nalil dvě whisky. Když jednu podal Jamesi, bývalý agent se zasekl.
"Neboj, není otrávená. Nemusíš mít strach," zazubil se na něj. James si nakonec sklenku vzal a zhluboka se napil. Mozek se mu příjemně uvolnil a tělo nažhavilo.
"Omlouvám se za způsobené potíže, byl jsem pracovně pryč a netušil jsem, …co se tu stalo. Nikdo mi nic neřekl, až jsem přijel. Aron je trochu… impulzivní, viď?" pousmál se. Když od Jamese neměl žádnou odezvu, řekl: "Minule jsi byl výřečnější," nalil si další sklenku a dolil i Jamesi. "Nemáme tě v úmyslu tu trestat, ale napravovat. Dozorci to jen přehnali a jednali ukvapeně. To však znáš," mrkl na něj.
"Už můžu jít?" řekl nakonec James.
Ředitel povytáhl obočí. "Už? Myslel jsem, že si budeš chtít popovídat se sestrou."
James se na něj důvěřivě podíval. "Se sestrou?"
"Ano," zasmál se ředitel, "nemusíš být ke mně tak chladný, nejsem přeci tvůj nepřítel. Pozor by sis měl dávat na jiný," mrknul na něj znovu, "tvoje sestra, Victorie Joeová, nyní Marcová. Věděl jsi, že se vdala? Oh, jak bys mohl…"
"Protože jsem tu zavřený a nechcete mě pustit!"
Ředitel se zasmál. "Už si se nám rozpovídal. Výborně. Takže, tvoje sestra, ano… je na drátě," kývnul ke svému stolnímu telefonu. James na nic nečekal, přistoupil k telefonu a do sluchátka řekl: "Viky?"
"Jamesi! Konečně!" vykvikla překvapeně a úlevně jeho sestra. "Proboha, kde jsi? Ten chlápek mi vykládal, že jsi v blázinci!"
"V blázinci," uchechtl se James a otočil se čelem na ředitele, aby se na něj mohl ušklíbnout, "to je výstižné."
"Byl za mnou Roy, prý tě tam vláda šoupla kvůli…"
"Jo, jo… to je pravda," koukl ještě jednou spěšně na ředitele, nemohl moc mluvit, ale potřeboval se dozvědět nějaké novinky. "Byl za tebou a říkal ti něco?"
"Ne, volal mi. Zdrhnul hned potom, co tě sebrali, odjel s tou svojí přítelkyní někam na Bahamy."
"Odjel? Ale… měl mi - ehm - říct nějaké věci, které se měl dozvědět tady v Americe. Tak jak to, že je…"
"No tady rozhodně není, Jamie, volal mi z bahamského čísla, mimoto jsem slyšela tu jejich hudbu, papoušky a moře. Pochybuju, že by to schrastil někde tady," uchechtla se Victorie.
"To je hajzl," ulevil si James. Za ním se ozvalo odkašlání. "Ehm, jak se daří tobě?"
"Mě? Fajn, je mi fajn. Nejsem přeci v blázinci. Mimochodem, zmeškal jsi moji svatbu. Ollie vypadá opravdu dobře," mlaskla si. "Přijdu tě navštívit."

Po dalších třech dnech, co James strávil v Ústavu pro osoby s psychickými problémy, byl zoufalejší a zoufalejší, naděje, ho pomalu, ale jistě opouštěla. Sice měl srdceryvný projev u ředitele, že se nikdy nevzdá, že bude pořád bojovat, ale konalo se hůře, než se pouze říkalo.
Ray se mu vůbec neozýval, sám mu zkoušel několikrát volat, ale nikdo mu to nezvedal, dokonce mu linka hlásila, že je volané číslo nedostupné, Rayův mobil nikdy nebyl nedostupný. Nechápal, co se to dělo, copak to nebyl jeho přítel? Bože, zažili toho tolik, že to všechno nemohl spočítat, ani kdyby tu seděl do rána. A že teď měl času habaděj.
Sestra se mu již od té doby také neozývala a byl tomu rád. Nevěděl by, co by tu jinak dělala. A svého spolubydlícího neviděl od té doby, co pomaloval zeď. Dělali s ním zřejmě bůhví co a bylo mu to jedno. Co mu ale jedno nebylo, kde se v něm vzalo tolik matematických rovnic a zvlášť to ďábelské číslo? Bylo mu jasné, že tomu klukovi prostě hráblo, že i blázen může mít světlé chvilky, ale tohle bylo již přehnané. Naháněl mu hrůzu, vážně. Když se mezi nimi událo to, co se stalo jednu noc, nevěděl, co od něj očekávat. Mohl jen doufat, že by si nedovolil něco víc.
Když James přišel na pokoj, čekalo ho nemilé překvapení. Zády k němu a čelem k oknu, stál jeho spolubydlící. Díval se nepřítomně ven z okna a nevěnoval Jamesi jedinou pozornost. Nebo si to alespoň Joe myslel.
"Už jsi zpátky," zhodnotil situaci James. Setkal se ale s ignorací a nezájmem, nebo ne? "Byl jsi pryč dlouho, chtěl jsem už..."
"Co, Jamesi?" otočil se na něj chlapec, tedy mladý muž a pozvedl arogantně obočí. "Chtěl jsi něco udělat, tak jako jsi udělal před osmi lety? Tvoje sestra ti byla zjevně vděčná, …a je doteď."
James poslouchal jeho slova, jak vychází z úst a každým dalším, mu tuhla krev v žilách. To nemohla být pravda, to přeci… Jak by se to dozvěděl? O co mu kurva šlo?!
James se razantním krokem rozešel k němu, ruku již natahoval v úderu. Dech se mu adrenalinem zrychlil a zornice rozšířily. A ten kluk se pouze pousmál.
Když už byl kousek od něj a ruku měl v letu, druhý, ten mladší, jej zastavil. Dal mu ruku za záda a srazil ho k zemi na břicho. Lehnul si na něj svojí váhou. Jamesi bylo do breku, nechápal, co se stalo… proč takhle reagoval, viděl pouze to, co mu ten kluk řekl a rána na jeho duši a srdci se znovu otevřela. Tak dlouho pečlivě hojená a strčená do podvědomí a ten kluk mu ji jedinou větou serval. Rozpáral mu ji, až znovu tekla lítost, hněv, smutek a žal.
"Co se stalo, Jamesi? Překvapil jsem tě?" James nic neříkal, cítil, jak mu horký dech lechtaĺ na uchu, ruku, která tiskla tu jeho k zádům, zatímco tou druhou mu svíral bok. Cítil tělo na svém… a také cítil tu bolest.
"Zajímalo by mě pouze jedno, …odpustila ti? Nebo tě zatracuje doteď? Odpustila, …viď? Ale ty tomu přeci nevěříš. Ne, …nevěříš," cítil, jak se nad ním usmíval. Přímo ho ten úsměv pálil do hlavy.
"Jaký to bylo, Jamesi? Sledovat, jak tvoji sestru unáší a nic s tím neudělat? Tvůj otec na tebe spoléhal, byl jsi přeci hlava rodiny, když on tam nebyl. A tvoje matka… myslíš, že ta ti to někdy odpustila?"
"Matka odešla, když jsem byl malý!" zvýšil hlas, spíše už skoro řval.
"A proč asi odešla?" zašvitořil ten démon. "Nemohla se už na to dívat. Jediný syn, který zapříčinil, že jeho sestru unesli."
"Byl jsem dítě, nemohl jsem za to!" zakřičel znovu a zazmítal se v sevření. "Byl jsem dítě!"
"Dítě, který se vykradlo v noci z domu za kamarády, nezamknulo dům a nechalo si ukrást vlastní sestru?! Rodiče tě varovali, Jamesi, že se v okolí pohybuje únosce, viď? Ale ano, …varovali tě," zopakoval znovu, když James prudce kroutil hlavou.
"Byl jsem jen dítě," řekl znovu, o něco jemněji a plačtivěji. "Nemůžu za to."
"Jaký to byl pocit, co? Když jsi tam stál, sám, v kuchyni, odstrknutý od rodičů, kteří se hádali. Tvůj otec se tě za to zřeknul a tvoje matka… raději odešla."
"Neodešla kvůli mně."
Ten mladší ho převrátil jediným prudkým pohybem na záda a díval se mu do prosících očí. James chtěl, aby to už všechno přestalo, aby on už přestal. Kde se to dověděl, copak ho mohl tak znát? Mluvil snad ze spaní?
"Pomohl jsem ti, vzpomínáš?! Nedávno. Pomohl jsem ti a teď je řada na tobě! Dostaň mě odsud ven!"
"Ven?! Seš cvok, - patříš sem!" odporoval bývalý agent. Tlaková smršť se objevila znenadání, malý stolek s lampičkou, se zvedl do vzduchu a vší silou napálil do dveří za Jamesem, kterého kusy třísek poškrábaly na obličeji.
"Pomohl jsem ti! Pomohl jsem ti!! Ego adiuvi te!!" zařval na něj vší silou, až mu od úst odlétly sliny. James zavřel zděšením oči, ale když mu přistály na obličeji štíhlé prsty a nehty se mu zaryly do masa, otevřel je. "Máme dohodu!" zaryčel mladík.
Tohle není člověk, - co je zač, pomyslel si zděšeně Joe. Oči mu žhnuly jako právě vyvržená láva, tvář měl zkřivenou tak, že to ani nebylo fyzicky možné. Prsty mu přejížděly od tváře, přes krk až dolů na břicho, za sebou nechávaly rozervané triko a bolavé rány. James tiše skučel a zrychleným dýcháním se mu hrudník zvedal častěji než obvykle.
"Nic jsem s tebou neuzavřel," podotkl tiše James, "byl jsem zdrogovaný a ty jsi - ty jsi..." nevěděl, jak pokračovat. Prostě ho zneužil, pomyslel si.
"Ne," zavrtěl hlavou prudce, "ty ne, Jamesi - ústa nic neřekla, ale mysl," dotkl se mu spánku jedním prstem, "ta říkala něco jiného. Chtěla se dostat ven, přímo řvala po svobodě. Toužila se nadechnout a jít, kam se jí zlíbí."
Sklonil se a přiložil svoji rozžhavenou tvář k agentovi. Měl snad horečku, takhle hořet ještě nikoho nikdy neviděl. Potil se, vlasy měl s poloviny mokré a triko na sobě jakbysmet. Poté přitiskl svoje rty na ty jeho. James ucítil kyselou chuť od slz a hořkou po prášcích. Odpudivě pokrčil horní ret, ale druhému to nevadilo, nehty zajel více do masa na vzdouvající se hrudi a se slastí poslouchal, jak James zahekal bolestí. V tu ránu se otevřely dveře, vešli čtyři dozorci, ale jakmile se k nim přiblížili, neviditelná síla je odhodila ke zdi. Jeden z nich dopadl tak nešikovně, že dřevěná tříska od stolku projela jeho zády a dozorce začal chrchlat krev. Zbylí se na sebe pouze šokovaně podívali a s paralyzéry a zbraněmi se vydávali pomaloučku k nim.
"Vidíš?" prohodil napůl pobaveně mladík. "Stále ti pomáhám, dohoda je dohoda."
Jeden dozorce se zastavil a ruka se mu zvedla a namířila na jeho kolegu, který šokovaně přihlížel.
"Okamžitě toho nech, ty zrůdo! Slyšíš?!" zařval jeden z nich pln děsu.
"Budu odpočítávat, pak tě zabiju," řekl klidně ten, který mířil zbraní. "Pět, čtyři…"
"Okamžitě toho nech, Hanku!" zařval ten, na kterého bylo mířeno, a pozvedl také zbraň.
"Tři, dva…"
"Hanku!"
"Jedna."
Dva výstřely se ozvaly v místnosti a zvuk se rozlehnul chodbou dál. Oba se skáceli mrtví na zem. Zůstal pouze jeden.
"Zrůdo! Ty zrůdo!!" zařval poslední a na nic nečekal, utekl pryč.
Mladík se nakonec postavil, trhavě a až nepřirozeně. James toho ihned využil a odplazil se dozadu. Když narazil na jednoho mrtvého dozorce, vyhekl překvapením, zvedl se na nohy a přejížděl si tu strašlivou scénu očima. Poté se obrátil na svého spolubydlícího.
"Kdo… jsi?"
Mladík se křivě pousmál, rukou ukázal na zeď, kde bylo červenou fixou napsáno ďáblovo číslo.



Pandemonium II.

10. srpna 2015 v 13:00 | May Darrellová

Pandemonium II.

Pozn. aut.: Druhý díl k povídce Pandemonium, doufám, že se bude líbit. :)

Džungle

3. srpna 2015 v 13:00 | May Darrellová

Džungle

Killian Jones/David Nolan


Ano, vidíte dobře, milí čtenáři (pokud tu jsou ještě nějací).
Ještě jednou se omlouvám, ale byla jsem z pracovního hlediska pryč v zahraničí a až nyní jsem se vrátila. Tento článek je však přednastaven, jelikož si nejsem jista, kdy v srpnu budu mít volno k psaní.
Doufám, že se vám bude jednorázovka na Once Upon a Time líbit, je sice kratší, ale už delší dobu mi leží v hlavě, vlastně od té doby, co vyšel premiérový díl na tuhle sérii a nebyla jsem schopna ji napsat.
Proto přeji příjemné čtení,
s pozdravem MD