Elemmírë 2. část

16. března 2016 v 7:00 | May Darrellová

Elemmírë

Thranduil/Legolas
(Vedlejší pár Elladan/Elrohir/Legolas)
(Náznak páru Thranduil/Elrond)

Poznámka autora: Legolas je obeznámen s otcovou úchylkou na poklady nesmírné krásy, ale přijde mu podivné, co pohledává každý večer v lesích Temného hvozdu?

Postupem bude 18+, takže i tady se dočkáte nepatrné perverze, bez kterého bych to nemohla být já. Ai, málem bych zapomněla, že celá jednorázovka je nejenom slash a věkově omezen, ale také incest!
Což vy jste dost úchylní, takže je vám to jedno.









Temný hvozd byl jedním z míst, kde se čas zastavil až v takovém měřítku, který rval srdce z hrudi a nutil člověka jen nezávisle stát a upírat pohled na okolní krásu. Bylo až neuvěřitelné, jakou magickou silou působil na nesmrtelného elfa, natož pak člověka.
Temný hvozd byl čarovný už sám o sobě, a když si představíte, že ho v hloubi srdce začínalo otravovat velké zlo, které se sem šířilo jako mor, jeho účinek se tím zesílil. Obrovští nechutní pavouci, kteří se proháněli lesem a útočili na vás, zatoulaní skřeti či velcí vrrci, kteří šíleli po krvi… A pak tu byl hvozd, který žil svou vlastní cestou, který dýchal a byl. A nyní byl nemocný a otrávený, na pouhého smrtelníka působil až drastickým způsobem; omamoval ho svými toxickými výpary a uspával ho věčným spánkem. Co ale dělal nesmrtelným bytostem - to byla záhada, se kterou se ještě žádný živý elf či čaroděj nesetkal a ani nikoho nepotkal, kdo by to mohl vyprávět.
V jedné soukromé ložnici nejmenovaného mladého elfa se tiše spalo. Tedy, ne zrovna tiše… Stříbrovlasý elf ležel rozvalený na posteli a přikrývky zkopané pod sebe. Nebyl oblečen do nočního úboru, nýbrž přesně do toho, v čem chodil celý předchozí den. Jednu ruku měl položenou nad hlavou a druhá mu spočívala v rozkroku. Rozcuchané stříbrné vlasy měl rozprostřené po polštáři, ústa pootevřená v tichém stenu a oči mu za víčky již nějakou dobu neposedně lítaly. Zdál se mu zjevně ne zrovna nepříjemný sen. Ruka se mu v klíně posunula a se stisknutím přejela po intimním místě.
Krásný, tak krásný jako nedosažitelné kouzlo měsíce a hvězd. Z Legolasového hrdla se vydral další táhlý sten, který protnul tichou ložnici a pak doputoval zpět k elfským uším. Převalil se na břicho a ze spánku se začal krouživými pohyby boků vrtět na posteli. Zabořil jednu ruku do prostěradla a křečovitě ji sevřel v dlani. Místnost se zaplnila tužebnými vzdechy, které nabíraly na hlasitosti. Pánev se mu zoufale třela o postel a mladý princ se ukájel ze snu, který se mu zdál. Avšak jeho vědomí nabíralo na síle a spánek dokončoval svoji práci.
…tak vzdálený. Ozval se v elfově hlavě čistě jasný hlas a Legolas se prudce posadil na posteli. Zmateně se rozhlížel kolem sebe, šedé oči těkavě přejížděly po ložnici a chvíli mu dalo práci, než uklidnil své rozbušené srdce a donutil se k logickému myšlení. Zoufale přemýšlel nad svým snem, ale za Valar si nemohl vzpomenout, co ještě před chvílí měl na dosah. Co způsobilo jeho zrychlený dech, bušení srdce a vzrušení? Legolas se vyhrabal z postele a sotva došlápl na chladivou podlahu, zrak mu sklouzl na nahou hruď. Překvapeně chytil dva cáry zelené tuniky mezi prsty a chvíli se na ni díval. Nevšimnul si tak tichého otevření dvoukřídlých dveří a dvou osob, které vešli dovnitř.
"Kdybychom věděli, Vaše princovské Veličenstvo, že jste začal již bez nás, přišli bychom dříve," ozval se pobavený hlas ode dveří, ale jistý podtón smyslnosti se nemohl zapřít. Elladan počkal, až jeho bratr vejde taktéž dovnitř a zabouchl dveře. Opřel se o ně se založenýma rukama a jednou nohou pokrčenou sledoval rudnoucího prince.
Elrohir se mezitím nepatrně přiblížil, v ruce svíral svůj luk a přes rameno měl přehozený balík šípů. Při pohledu na rozcuchaného královského prince mu šibalsky blesklo v očích a nezabránil potutelnému úsměvu. Prohlížel si Legolase od hlavy až k patě a znovu nahoru - a pro jistotu ještě jednou. Bylo to už pár stovek let, co společně s Elladanem viděli králova syna, naposledy, když Legolas cupital za svým adem a držel se ho neustále za dlouhé roucho. Ai, nyní by z Legolase nejraději všechno strhal a podíval se, jak se králův syn dokázal za pár stovek let změnit. Jistojistě tušil, že by to byl pěkný pohled, však také tunika, která nyní odhalovala více, než by měla, potvrzovala Elrohirův spád myšlenek.
Legolas vzhlédl, rychle si přitáhl tuniku k sobě, aby zakryl svoji nahotu a se studem ve tvářích se na ně rozzlobeně koukal. "Co tu - co tu děláte? Tady nemáte co dělat!"
Elladan spustil ruce z hrudi a jednou zaklepal na dveře. "Dveře byly odemknuty, kdo potom má poznat, že si nepřejete společnost? Mimochodem by byla škoda, kdyby alespoň někdo neobdivoval vaši smyslnost, můj princi."
Legolas se pod jeho slovy začínal červenat ještě více, než tomu bylo doposud. Cítil ve tvářích červeň, která mu doslova pulzovala v každé buňce a jasně vysílala ke dvěma zbylým elfům svoji přítomnost. Křečovitě držel rozervanou tuniku přitisklou k hrudi, jakoby si ji chtěl vyloženě přilepit na holou kůži.
"Smyslnost? Nejsem smyslný…" zašeptal červený Legolas a zatěkal očima bokem, aby se vyhnul dvěma temným pohledům, které ho pozorovaly.
Elrohir přistoupil blíž, stále drže luk v ruce. Pozvedl druhou volnou a konečky prstů přejel po útlém boku až k pasu, načež ho sevřel a přirazil k sobě. "Kdo řekl takovou pošetilost? Nejsi smyslný, můj princi?" v očích mu bleskl vzdor, jak něco takového mohl mladý elf říkat? Cožpak si opravdu neuvědomoval svoji krásu a spanilost? Uvolnil stisk a poté pozvedl znovu ruku a mezi prsty nechal projet pár stříbrných pramenů, načež když dojel až ke konci, opakoval svůj pohyb. Tentokráte však zajel hloub, sevřel vlasy v hrsti a přitáhl si Legolasovu hlavu k sobě. "Mohu za mě říct a také za svého bratra, že smyslný jsi až za hranice zdravého rozumu. Nehleď na mě tak překvapeně, princi Legolasi, cožpak jsi neuvítal naši včerejší náklonnost?"
Legolas se vytrhl ze sevření, upustil tak z křečovitých dlaní tuniku, která mu opět rozhalila hruď, a donutil druhého o krok ustoupit. Nevšímal si zkoumavého pohledu, které hodnotilo jeho tělo, a už vůbec si nevšímal druhého elfa, který zatím stál u dveří a celou dobu je pozoroval.
"Jestli - jestli jsem neuvítal vaši náklonnost?" vydechl překvapeně Legolas. "Samozřejmě, že jsem neuvítal vaši náklonnost, jsem princ a jsem - ," hlas mu najednou zadrhl v hrdle a nemohl se znovu rozmluvit, když mu Elrohir přitiskl teplou dlaň na prsa a sjel dolů přes bříško k lemu kalhot. Znovu se na Legolase natiskl a tváří se naklonil vpřed.
Když viděl a cítil, jak se pod jeho dotekem stříbrovlasý elf zachvěl, neubránil se mírnému úsměvu. "Jsi princ a jsi krásný, tak krásný…" šeptal tiše a podmanivě a Legolas si ani neuvědomoval, že přivíral oči a nechával se dál svádět. Vlastně ani netušil, že byl sváděn. Prsty na holé a horké pokožce začaly systematicky kroužit a dělat nesmyslné obrazce, jenom aby nepřestaly v pohybu a tělo se tak nevzpamatovalo a neuteklo.
"…jako nedosažitelné kouzlo světla Vardy, jsi krásný a touží po tobě celé tvé království," pokračoval v tichosti a dráždivém podtónu a stále mu hladil odhalenou část těla, načež se sklonil a vtiskl mu polibek na jednu bradavku, která se v tom momentě stáhla. Chladem či vzrušením, v této chvíli to bylo dočista jedno.
Legolas tiše vydechnul, vyklenul své tělo proti jeho rtům a hlavu zaklonil dozadu. Sotva stačil zavřít oči návalem vzrušení a zašeptat tiše "Elladane", pocítil, jak se mu na záda natisklo další hbité tělo lukostřelce.
"Pleteš si nás, Vaše princovská Výsosti," ozvalo se mu u ucha a když mu hbitý jazyk přejel po špičatém uchu, šokem rozevřel oči dokořán a funivě vydechl. Ruce mu vystřelily nahoru a chytli Elrohirovy ramena.
"Netouží po mě," zašeptal odpověď Legolas na předchozí půlelfovu tezi a musel si skousnout spodní ret, aby zabránil dalšímu stenu, "všichni touží po mém… otci." Slova se mu najednou zadrhla a nějak nešla plynule přes rty. Hlavou se mu prohnala čerstvá vzpomínka na včerejší noc, která byla až moc šílená na to, aby byla pravdivá. Avšak jeho tunika mluvila jasným skutečným činem, který se stal a který nemohl být nijak vyvrácen. Mysl se mu zaplavila omámeným pohledem otce, který k němu přicházel zcela bez jakéhokoliv vědomí. Díval se na něj jako na svoji kořist, jako na někoho, kdo mu náležel a mohl si s ním dělat cokoliv. Vzpomněl si na žhavý polibek, který přeci nemohl patřit jemu - vlastnímu synovi, a pak na horké dlaně, které se dobývaly k jeho tělu se surovostí a dravou rychlostí.
Legolasův dech se zrychlil, když pomyslel na to, že byl včerejší noci otec zcela beze smyslu, nebo alespoň mu to připadalo. U Valar, kdo by políbil své dítě takovýmto způsobem, kdo by rozerval oblečení a pak ho jediným polibkem na tělo donutil zasténat, červenat se a pocítit vzrušení? Legolas od sebe v šoku odtrhnul překvapeného Elrohira. V ten moment kdosi zaťukal na dveře a vešel.
Dvojčata tak hbitě uskočila stranou, aby je od prince dělila nějaká ta vzdálenost a zatímco shlížela nevinně na králova poradce, Legolas se stále utápěl v myšlenkách. Včerejší noc byla až moc zarytá do jeho mladé duše a zvlášť pak doteky, které mu otec věnoval, nedokázal vymazat. Jako kdyby se mu vtiskly do porcelánové pokožky a nechtěly zmizet.
Krásný, tak krásný jako nedosažitelné kouzlo měsíce a hvězd. Opakoval si v duchu Legolas otcova slova. Nikdy neslyšel svého krále takhle mluvit, nikdy neviděl tak strnulý výraz v obličeji a pak tu byl ten přímý pohled, který do Legolase viděl skrz naskrz. Pravda, jeho otec se choval po většinu času jako bezcitný lump, neměl s nikým slitování - jak pro své "přátele", tak natož pro své nepřátele. Každý v okolí Temného hvozdu, spíše na celé Ardě, věděl, kdo a co byl král Thranduil zač a že se s ním nedalo vyjít po dobrém a že svým chováním byl vždy nevyzpytatelný. Ai, však Legolas si otcovu nevyzpytatelnost včera ověřil naživo. Doslova.
"Elladane a Elrohire, váš otec se po vás již sháněl," promluvil konečně poradce a vědoucně si dvojčata prohlédl, když mu padl pohled na princovu roztrženou tuniku, neubránil se vyklenutému obočí, "kdyby tušil, kde se jeho synové nachází, jistě by nebyl potěšen. A pokud jde o krále Thranduila, jistě by nebyl spokojen s tím, co teď vidím i já. Pokud si mohu dovolit menší radu, raději bych se odebral okamžitě pryč z princových komnat, nebo vás zastihne králův hněv… a řev," doplnil si tiše pod imaginárními vousy, "a to by vás ani lord Elrond nezachránil."
Dvojčata na nic nečekala a se sklopenými hlavy odpochodovala pryč. Poradcovy oči nakonec sklouzly zpět na prince, který si již přitahoval tuniku k tělu, aby opět schoval svoji nahotu. Tváře mu stále plály červení od předchozího vzrušení a pohled klopil k zemi, aby se nemusel dívat do rádcových očí.
"Princi Legolasi, měl jsem za to, že i přesto, že bych rád viděl královu hněvivou tvář, když byste mu přivedl elfího muže jako druha, tak jsem vám poradil, že by to nebyl dobrý nápad. Jste princ, očekává se od vás jistá povinnost, kterou nemůžete jinak splnit, pokud se rozhodnete pro mužského partnera."
"Nerozhodl jsem se pro žádného partnera, Canyóro. Vlastně není důvod ani k žádnému rozhodování, mojí povinností je chránit Temný hvozd a naše království. Do toho nepatří…"
"…vášeň? Touha?" přerušil princův proslov. "Omluvte moji troufalost, princi, ale to, co jsem zrovna přerušil, když jsem vstoupil do vašich komnat, se jako ochrana Temného hvozdu nedá počítat. Pochybuji, že nám hrozí od Elrondových synů nějaká hrozba," neubránil se znovu pohledu na Legolasovu roztrženou tuniku vedví.
"Ai," poskočil nepatrně princ, na jeho postavení a celkově klidnou povahu tolik netypické. Avšak když viděl, co si asi rádce myslí při pohledu na jeho stav, tak se cítil ještě zahanbeněji a stud se opět projevil. Co však mohl říct? Nic. Doslova nic. Nemohl se poradci svěřit, že mu oblečení roztrhl otec, který se choval až moc podivně, nereagoval na jakékoliv oslovení a nejevil známky zdravého rozumu. Vlastně když nad tím přemýšlel, tak co by se stalo, kdyby to neutnul sám? Zašel by jeho otec dál? Při tom pomyšlení, co mohl počítat za pojem dál, zrudnul ještě více. U Valar, dotýkal by se ho všude a nejenom na hrudi, ale také v dolních, intimnějších partiích? Co se to s otcem jenom dělo?
"Viděl jste špatně, milý poradce, nic se tu… nedělo. A tohle," poukázal na svůj rozervaný šat, "tohle nebyla práce Elladana ani Elrohira. Za to může moje nešikovnost, omylem jsem se… zachytil o větev stromu a… Valar žel - roztrhlo se to," upřel na rádce pohled a čekal, jak bude reagovat.
Poradce přimhouřil oči, nepatrně naklonil hlavu na stranu a poté se mírně pousmál. "Samozřejmě - nešikovnost. Jste první elf, který oplývá touhle vlastností, můj princi. Měl byste se ale převléci, ostatní vás jistě budou očekávat na snídani, která již za chvíli začne. Otci by se nelíbilo, že by vás viděl v takovém stavu."
I když zprvu pociťoval nepatrný strach, když uslyšel, že by měl otce spatřit za několik málo minut, neubránil se nad rádcovou větou nepatrnému ušklíbnutí. "Otec by si za to mohl sám," utrousil tiše Legolas a rádce pouze pozvedl obočí. Nemohl si nevšimnout princova prvotního rozpoložení a snad i zahanbení? Dělo se tu snad něco, o čem by jako rádce měl vědět?
"Když mě omluvíte, šel bych se konečně převléci," řekl nakonec princ a poradce se s lehkým pokývnutím hlavy rozešel pryč.

Když Legolas vešel do prostorného sálu, který sloužil nejenom jako uvítací, ale také pohostinný, pohledem přejel imladriskou návštěvu. V čele stolu seděl sám král Thranduil, z jedné strany mu seděl věrný poradce Canyóro, zatímco místo na druhé straně oplývalo prázdnotou a zjevně čekalo na příchod prince. Hned vedle poradce seděl mistr Elrond, Erestor, lord Glorfindel a pár dalších elfů - jak z Imladris, tak z Temného hvozdu.
Legolas se rozešel pomalým krokem ke svému místu, míjel svoji družinu, se kterou se za chvíli odebere na prohlídku Temného hvozdu a nejenom ji; hned vedle jeho nepohodlné židle, seděl Elladan a vedle něj bratr Elrohir. Celou cestou se vyhýbal jejich pohledu a byl na sebe pyšný, jak se mu to dařilo. Když říkal otcovu poradci, že nehledal žádnou spřízněnou duši, tak mluvil dočista pravdu. Oči měl pouze pro neustávající a rozrůstající zlo v temném lese a pro nic jiného. Legolasova prvotní povinnost, byl ochrana království. Zvlášť, když král Thranduil byl tolik slepý ke zlu a raději se schovával v prostorách lesních hradeb.
Šedý oči mu nevědomky sjely na otce, který musel zjevně vést velice nezáživný rozhovor se svým poradcem a mistrem Elrondem - alespoň tak princ soudil podle výrazu ve tváři, kterou král oplýval. Celou cestu, co obcházel podlouhlý stůl, nespustil ze svého otce pohled. Nezadržel vzpomínky, které ho opět zavalily nepřipraveného a nezabránil tak růžovějšímu odstínu ve tvářích.
Král Thranduil seděl pohodlně opřený ve vysoké židli, dlaní si zapíral hlavu a občas něco suchopárně odpověděl, jakoby ho nudilo a otravovalo, že musel tenhle rozhovor vůbec vést. Legolas pozoroval přísně stažené rty, které ho ještě včerejší noci líbaly s nenasytností a vášnivostí, prsty, kterými dobýval princovo mladé tělo a… Zakolísal. Princ Legolas z Temného hvozdu opravdu zabalancoval na místě. Stál již za svým místem a tím pádem vedle svého otce, když se mu nohy podlomily.
Ve chvíli, kdy těžce dopadl na židli, si připadal jako nejstarší elf ve Středozemi. Ruce se mu jemně rozklepaly, a aby schoval svoji nervozitu, složil si je do klína pod stůl. Netušil, proč byl zničehonic nervózní a roztěkaný. V prvním okamžiku, co vstoupil do sálu, si chtěl s otcem razantně promluvit, co se minulou noc stalo a možná si chtěl i užít Thranduilovu šokovanou tvář… a pak možná i zděšenou, když by si uvědomil, že líbal vlastního syna a pokoušel se ho svést.
Legolas mírně zapochyboval o tom, zda to vůbec mělo nějaké typické rysy pro svádění. Když byl ještě mladý nezletilý elf, rád se scházel s otcovou svěřenkyní v temných zákoutích, jenže to otec hned utnul a Legolas než aby poslouchal dlouhé přednášky, jak se nehodí, aby se princ scházel s obyčejnou elfkou, ustoupil a raději si našel jiný střed zájmu. Dokonce se několikrát stalo, že si vyměnil pár polibků a hříšných doteků s jedním členem své družiny, ale to bylo už několik let zpátky a Legolas vlastně nikdy nezažil pravou lásku či spalující touhu. Odůvodňoval si to tím, že na tyhle věci bude ještě čas, ale nyní bylo přednější lesní království.
Původní odvaha se však během neuvěřitelně dlouhé cesty k jeho místu změnila a Legolas s nepříjemným překvapením zjistil, že byl opravdu nervózní - což ho rozhněvalo ještě více. Přeci se otec nebude chovat šíleně a on - princ z Temného hvozdu - na to nebude doplácet. Chtěl vědět, co otce včera donutilo, aby svého syna políbil.
"…a jak vidíte, zlo je jenom silnější a hrůzostrašnější. Hlídky, které jsem poslal na obchůzky, se vrátily až po několika měsících - a to jenom ještě polovina!" slyšel zrovna mistra Elronda, který mimochodem řekl mezi tím, než vložil do úst další sousto čerstvé zeleniny.
Otec se vedle něj napřímil, ruce položil na stůl a pohled, který pánu Imladris věnoval, byl jasně sdělující neochotu cokoliv dalšího řešit. Legolas poznal způsob, jakým se Thranduilovo tělo začalo chovat, když byl král znuděn a lhostejně se snažil dávat pozornost, i když by nejraději Elronda spakoval za hranice svého království a nedovolil by mu žádný další příchod, pokud by opět začal vykládat něco o tom, že se museli spojit a společnými silami zakročit. Vlastně, i kdyby si chtěl Elrond pohovořit byť jen o pěkném počasí, tak by neměl šanci.
"To je mi líto, Elronde, ale musíte pochopit naši situaci tady. Velký zelený hvozd už dlouho nenese tento název jenom tak. Dokonce i my máme problémy se zlem a snažíme se ho odsud vymýtit všemi možnými prostředky."
"Vaše zlo tady je jenom začátek, Thranduile!" zvýšil Elrond o něco hlas, což bylo na toho milého půlelfa opravdu zvláštní a Legolas k němu překvapeně vzhlédl. Doteď svoji pozornost věnoval otci a zjišťoval tak situaci, avšak ho vyváděla z míry králova chladnost a jakýkoliv nezájem - bylo přeci nemožné, aby si nic nepamatoval! "Tam venku číhá daleko větší nebezpečí, Středozem se bude muset za chvíli připravit do boje a ty tu sedíš a…"
"Nebudeš mi tu Elronde vykládat, co mám a co nemám dělat. Můj syn tě přijal včerejší noci v dobré víře a můj rádce tě ubytoval společně s tvojí skupinou - co ale nehodlám poslouchat, jsou tvé urážky! Jak tě můj lid přijal, tak tě já mohu zase rychle doprovodit ven."
Elrond si tiše povzdychnul, zvedl ruku a promnul si dvěma prsty kořen nosu. "Přeci mě znáš, Thranduile, nikdy bych tě neurážel a ani bych neznevážil tvého dobrého slova…"
Legolas se musel tiše uchechtnout, když uslyšel mistra Elronda pronést, že by měl snad otec mít nějaké dobré slovo. Většinou to byly kruté a nemilosrdné věty, které bodaly jako šípy a Thranduil se tím ani netajil. Když se na něj otec trhavě otočil, Legolas sklopil pohled na stůl a ani dál nedutal.
"…ale pokud by to nebylo důležité, nejezdil bych osobně."
"Je dobré vědět, že bys poslal jenom jednoho z tvých poskoků, Elronde," pronesl mezi stisknutými zuby a probodával pána Imladris pichlavýma očima.
"Před necelým měsícem jsem měl návštěvu. Po dlouhých letech se v Imladris objevil Mithrandir, Thranduile…" nepatrně se naklonil vpřed, aby byl králi blíž, ale Thranduil stále seděl nezáživně na svém místě a nejevil sebemenší náznak ochoty spolupracovat. Elrond se odmlčel a zatímco na něj král vrhal nelítostné pohledy, tmavovlasý elf mu je oplácel prosebnými. Legolasovi došlo, že se tu jednalo o něco důležitého.
Nakonec se král zvedl z místa a pokynul svému příteli, aby ho následoval. Legolas se díval na jejich záda a nevědomky si okusoval spodní ret. Měl teď snad vstát a dohonit svého otce, nebo to měl nechat na později? Pokud však teď nevstane, už se snad nikdy neodhodlá. Z přemýšlení ho vytrhla až dlaň, která se objevila na Legolasově stehně a jemně ho stiskla. Stříbrovlasý elf překvapeně sklonil pohled dolů, a když si všiml velké dlaně, která mu krouživými pohyby mířila ke klínu, šokovaně zvedl pohled a probodl jím Elladana. Nebo Elrohira? U Valar, vždyť Legolas je ani nerozeznal.
"Jsi tak nezdravě napnutý, princi," zaševelil tiše jako vítr tmavovlasý elf a Legolas pod jeho dotyky strnul ještě více. Když se elfova hlava naklonila, Legolas se zaklonil s červenými tvářemi dozadu. Cítil horký dech, který se mu zapíral do rudých tváří, a příjemné doteky na stehně v něm vyvolávaly zrovna společensky nevhodné reakce těla. Celý rudý párkrát zamrkal, načež Elladanovu ruku strhl ze své části těla a hbitě se postavil.
"Legolasi, zapomínáte na dobré mravy?" promluvil klidně králův rádce, aniž by na Legolase vzhlédl. Upíral pohled do svého talíře a nejevil zprvu sebemenší náznak toho, že by byl svědkem princové rozčarovanosti.
"Samozřejmě, že ne, …chci však zajít za mým otcem, než se odeberu s družinou na obhlídku lesa. Přijdu až na večer a nerad bych ho zdržoval ve večerních hodinách. Když mě tedy omluvíme…" nedořekl větu a hodil poslední pohled na Elladana, který se usmíval jako Ithilien na hnoji. Když odcházel, cítil na sobě dva páry temných očí půlelfů a jedny rádcovy.
Otce nepotkal nikde na své cestě chodbami, dokonce ani v přilehlé zahrádce či menším salónku. Proto tedy zamířil do jeho soukromých komnat. Sotva co zaklepal na dveře, přepadla ho nejistota a bázeň. Při pokynu, který mu dal znát, že mohl vejít dovnitř, se Legolasův žaludek stáhl do sebe. Při pohledu na otce, který seděl za honosně zdobeným stolem a cosi nevrle škrábal na list papíru, znervózněl ještě více. Vlastně teď ani netušil, jak měl začít… u Valar, co měl vůbec říkat?
Srdce mu v hrudi párkrát poskočilo rychleji, než by mělo a hrdlo se mu stáhlo. Měl pocit, že by teď ze sebe nevysoukal ani hlásku, a tak otce jenom pozoroval a při zjištění, že se mu začaly potit dlaně, znejistěl ještě více.
"Legolasi, pro lásku všech Valar, budeš tu stát ještě dlouho? Mám práci, kterou bych rád dokončil," promluvil konečně král Thranduil a v Legolasovi hrklo, když si uvědomil, že na něj musel otec již delší dobu shlížet. Při pohledu do jeho očí si nemohl nevšimnout ledové chladnosti a mrazivé roztrpčenosti. To, co viděl včera, tam nyní postrádal. Měl by být snad za to rád? Ai, no ovšemže by měl být za to rád, přeci by nechtěl znovu cítit jeho horké dlaně na své hrudi a hbitý jazyk ve svých ústech? Legolas na okamžik zakolísal, jak se mu prohnala před očima černota. U Valar, co se to s ním dělo; spíš než jeho otec, tak si teď on připadal jako šílený a ani netušil proč? Pomozte mi, prosím. Neodpustil si rychlou modlitbu k těm nejmocnějším.
"Chtěl jsem - chtěl jsem se jenom optat, zda ses dobře minulé noci vyspal?" vyblekotal ze sebe konečně princ a na jeho podivnou otázku mu byl odpovědí nechápavý pohled.
Thranduil sjel svého syna pohledem. Neušly mu zrůžovělé líce a zrychlený dech, dokonce se na něj jeho syn nedokázal dívat déle než deset sekund, pak zrak stočil jinam. Jedno dokonalé obočí se mu vyklenulo nahoru při pohledu na nervózního prince. Vstal téměř v jedné sekundě, a když udělal dva prudké pohyby směrem k Legolasovi, překvapila ho jeho reakce, když mu tváří proběhlo zděšení. Bylo to však krátké, ale i tak od něj couvnul vzad.
Legolas nechtěl tak přehnaně reagovat, avšak vzpomínky ze včerejší noci pro něj byly dosti v živé paměti a prostě tomu nezabránil. Když k němu otec udělal pouhé dva kroky, jakoby se vrátil o několik hodin dřív a téměř mohl vidět znovu ten nepřítomně omámený pohled.
Avšak Thranduil na něj hleděl s překvapeně povytaženým obočím, které se nyní skoro srovnalo s vlasovou linií. Trvalo to jenom chvíli a údiv se změnil na znovu ten nicneříkající, který dal Legolasovi vědět, že tohle byl opravdu jeho otec a že mu nic nehrozí.
"Ptáš se mě, jak jsem v noci spal?" opakoval po něm klidně Thranduil a nezabránil jemnému úšklebku na tváři, který dával synovi znát, co si o jeho hloupé otázce myslel. "Proč se mě na to ptáš?"
"Já jen, …jestli nejsi unavený," nevšímal si otcova zamračení, které se prohlubovalo, "nebo jestli nepociťuješ nějaké známky nachlazení či horečky? Možná nějaký druh pobláznění?" blekotal na něj Legolas dál, avšak stál před zcela negativní postavou krále a jeho dosavadní zamračení mu dávalo jasně znát, že otec zhola netušil, o čem to princ mluvil.
"Legolasi…" vydralo se z krále klidně, alespoň se o to pokoušel. Měřil si syna zkoumavým pohledem a vůbec netušil, kam tím mířil. "O čem to tu mluvíš? Doufám, že za těch několik stovek let, co jsi na Ardě, se ti rádce alespoň slovem zmínil, že elfům zima neublíží… a rozhodně žádným nachlazením netrpíme - obzvlášť já. Takže… o čem tu mluvíš?" přimhouřil oči. Na tohle opravdu neměl náladu, Elrond si zjevně myslel, že nejlepší, co mohl v posledním tisíciletí udělat, bylo ho navštívit a otravovat ho s jeho obavy o zlu. Jak kdyby tu zlo nečíhalo pořád, však o co se tu jeho lesní elfové celé roky pokoušeli? Chránili si své území hlava nehlava, a když se má náhodou dostat trochu zla mezi lidi, tak se Elrond stane hned ochranářským a mobilizuje všechny okolo sebe. A do toho jeho syn s podivnými otázkami… Tento den nemohl být lepší.
"Mluvím o tom polibku," vypadlo z prince dřív, než se sám stihl zadržet a pomlčet o dalším nevhodném chování, které by akorát otci kladlo otázku, zda byl v pořádku. Legolas najednou začal pociťovat slabé záchvěvy zloby. Nechápal, proč se na něj otec díval tak nechápavě a dělal, jakoby zhola o ničem nevěděl? A do toho jeho zmatenost - ai, otec se nikdy nechoval zmateně, tak co to tu teď hrál?
Když Thranduil po krátkém úžasu, kterému prostě nemohl zabránit, nabral znovu svoji rozvážnost, přimhouřil oči. "Polibek? Jaký polibek máš na mysli?"
Legolas by se normálně pod nebezpečným pohledem i přikrčil, snad by se začal i ošívat, ale nyní spíše začal vidět rudě. Snad se tu z něj otec nepokoušel udělat blázna? Dobře si pamatoval, co viděl… a že viděl a hlavně cítil na vlastní kůži! Horké chtivé doteky, které přejížděly po hrudi, otcova ústa, která byla nyní stažena v přísnosti a neústupnosti, avšak včera ho dobývala, jako muž dobývá svoji milenku. Legolas pod těmi hříšnými myšlenkami nezabránil prudkému nadechnutí, aby snad přívalem nového kyslíku získal i novou oporu v sobě sama.
"Polibek… včera v noci, ty jsi byl - v lese a…" snažil se ze sebe dostat, ale otec ho zarazil.
"Včera v noci jsem v žádném lese nebyl, Legolasi. Nevím, zda ti mozek zatemňuje zlo, které hlídáš v hvozdu a zabíjíš ho nebo ti snad můj poradce dal loknout miruvoru?"
"Ani jedno a ani druhý, ada. Jasně si pamatuju, jak jsem tě viděl v lese a…" tok myšlenek mu přerazil až výraz otce, na jehož tváři se usadil úšklebek. Legolas se opravdu nyní vytočil. Věděl, co viděl a nemusel mu nic dokazovat. Pravda byla šílená, dokonce i jemu se to zdálo celé na hlavu a prostě nesmyslné, ale rozhodně byl včera při zdravém rozumu - alespoň více, než byl Thranduil. Fajn, jak chtěl! I přes to, že byl Legolas již nějakou dobu dospělý elf a očekávalo se od něj, že se tak i bude chovat, neubránil se lehkému nafouknutí tváří. Jenom cosi zamručel pod nosem, otočil se na patě a vztekle vypochodoval ven.
Když dorazil do své ložnice a naštvaně přecházel od místa k místu, aby našel svůj luk, až po pár dlouhých minutách mu došlo, kde jej zapomněl. Jasný důkaz toho, že si ze včerejší noci všechno pamatoval, však jeho ztracený luk v Temném hvozdě byl jasným důkazem! "Dělá ze mě blázna a ještě si to náležitě užívá! Kdo koho líbal, kdo si začal… a kdo to teď nemůže pustit z hlavy? Ai, Valar, pomozte mi na to zapomenout. Začínám si myslet, že šílím já a ne můj otec!" spíše se jeho monolog přibližoval trucovitému mumlání, pak se však změnilo na zoufalejší a prosebnější.
Nakonec si musel vzít náhradní luk, jelikož svůj měl někde ztracený uprostřed Temného hvozdu a rozhodně ho nechtěl jít nyní hledat. K tomu místu se už ani nepřiblíží. Ke družině, se kterou se měl vydat do lesa, přišel již s několika minutovým zpožděním. Nikdo to však nekomentoval a tak se Legolas po zbytek dne trmácel po lese, vyskakoval na větve stromů a přemýšlel tak, až ho rozbolela hlava. Den se pomalu, ale jistě chýlil ke konci. Když se skupinka lesních elfů vracela zpět do vně království, bylo už pozdě. Legolas se ukázal na večeři jen krátce, zaprvé se nechtěl dívat do otcovy tváře, kde by jistě viděl pobavený výraz a zadruhé se vyhýbal dvojčatům.
Vzal do úst sotva pár soust a už se v tichosti klidil do svojí ložnice. Padnul do měkkých přikrývek a oči se mu začaly samovolně klížit. Avšak sotva usnul, měsíc pootočil svoji dráhu a neúprosně zářil do princovy tváře. Legolas cosi tiše zaklel, ospalým krokem se vydal k oknu, aby zatáhl hedvábné závěsy, když v tu chvíli jeho unavený elfí zrak padl na vysokou postavu, kráče do hloub Temného hvozdu. Ospalý či jen unavený pocit byl v tu ránu ta tam. Vztekle zatnul křečovitě pěsti, až mu zapraskalo v kloubech a od samého zamračení se mu na čele prohloubily vrásky.
"U Valar, to snad není pravda…" procedil Legolas mezi stisknutými zuby. O co se to jeho otec pokoušel? Nejprve ho líbá, pak se mu do tváře vysmívá a nakonec… co? Naklonil se jemně dopředu, ale když se mu otec ztratil již mezi stromy, na nic nečekal a nasupeně pochodoval pryč ze své komnaty. Neubránil se pomstychtivému výrazu, když otce znovu načapá na tom proklatém místě a vyčte mu všechno, co mu dnešního rána vykládal.
Schody sbíhal po dvou, div se málem nepřizabil. Dokonce se ke konci nachytal, jak už běžel, a tak jenom znovu zvolnil a nenuceně vešel do tmy lesa, která obklopila mladé tělo a Legolas si ani případné nebezpečí neuvědomoval. Momentálně byl opravdu naštvaný a cítil, jak se mu celé tělo otřásalo pod vlnami vzteku.
Les kolem něj opět zhoustl, nedopřával princi vidět ani na metr před sebe, ale toho si Legolas nevšímal. Na elfa tolik neobvyklé, avšak v této chvíli možná oprávněné - dupal a zlobně si mumlal pod vousem. "Tak prý v lese včera nebyl," hučel suše sám pro sebe do ticha hvozdu, "a jestli mi nezatemňuje mozek zlo - já mu dám zlo, já mu dám miruvor!" soptil tiše dál a nahněvaně se rozhlížel kolem sebe. Najednou se musel zastavit, když si vzpomněl, že si vlastně ani nepamatoval cestu. Včerejší noci šel za světluškami, které se tu zničehonic ukázaly a které ho dovedly až k otci, jenže jak se rozhlížel, tak se rozhlížel, ale nic povědomého tu neviděl.
"U Valar, má někdo nabubřelejšího a namyšlenějšího otce nežli já? Kde jen je?" rozhlížel se okolo sebe a pomalu ho zaplňoval další vztek. "Ada!" zakřičel nahlas do ticha lesa a neodpustil si hnusné zaklení, za které by se ani skřet nestyděl. A pak to uviděl… tedy světlušky, aby byl přesnější. Objevily se zničehonic a létaly kolem něj jako splašené. Obklopovaly mu tělo a Legolas se jimi nechal vést dál do větší hloubi lesa.
Elfí zrak mu konečně padl na vysoké stromy, které tvořily osmiúhelník, ve kterém klečel sám král. Hlavu měl tak jako včerejší noci zakloněnou a bylo jasné, co pozoroval. Co ho na nebi tolik uchvátilo. Světlušky se kolem Legolasova těla rozlétly k Thranduilovi a princ se nakvašeně rozešel vpřed.
"Ada!" zavrčel nahlas Legolas, když míjel vysoké kmeny, které se tyčily do výšky. Udělal pár kroků po zmrzlé půdě a přitom si nepřestávaje nahlas brebentit: "Říkal jsi mi, že jsi tu včerejší noci nebyl, …jaké to překvapení, že se dokonalý král zjevně spletl! Co budeš dělat teď, tvrdit mi, že tu nejsi?!" když došel ke klečícímu otci, položil mu dlaň na rameno a sevřel ho. Chtěl ho tvrdě natočit k sobě, aby král viděl Legolasův úšklebek, kterým ho dnešního rána tak ochotně počastoval, ale Thranduil se zvedl v rychlosti blesku a zcela sám. Bez jakékoliv pomoci. Otočil se tak prudce, že kolem něj zavlál tmavě indigový šat a kamínky, které byly v oděvu zasazeny, pod svitem hvězd silně zazářily. Lehká koruna z bobulí a listí hověla v králových vlasech, ve kterých se odrážel svit měsíce.
Legolas překvapeně vyjeknul, když mu otec sevřel tvrdě paži a donutil ho přijít blíž. Světlušky nejenom že obklopovaly Thranduila, ale také prince, který se na otce díval s úděsem v očích. Těkal po otcově tváři, která byla stejná jako včerejší noci. Nebyl to ten samý král, který si užíval jeho blekotání dnešního rána, tohle byl opět ten zmámený a nepřítomný lesní elf. Legolasovi se svit v otcových očích nezamlouval, znovu v nich viděl žár měsíce a hvězd, jakoby za tu chvíli, co se král díval na jejich krásu, se mu tam vtiskly.
"Ada," oslovil ho Legolas už ne tak nebojácně jako předtím. Pohled do jeho očí a celkově do tváře mu znovu připomněl včerejší noc, kdy se ho dotýkal a dováděl ho pomalu, ale jistě k… šílenosti? Bylo to opravdu tak? Byl vzrušený? Legolas jemně zatřepal hlavou, aby vyhnal drzé a nestoudné myšlenky z hlavy. "Ada, prober se… slyšíš mě? Tohle nejsi ty!" pozvedl jednu ruku a sevřel opět otcovo rameno, za které s ním jemně zatřásl.
Thranduil z něj nespouštěl pohled, i když se Legolasovi zdálo, že se na něj opravdu nedíval, spíše se díval skrz něj, nebyla to pravda. Král studoval každou píď, každou prohlubeň mladé tváře a nedokázal odtrhnout pohled od té krásy. Když se mu vpil pohledem do šedých očí a viděl v nich svit měsíce a hvězd, neodolal. Pozvedl ruku, vjel mladšímu elfovi do stříbrných vlasů, sevřel mu prameny v dlani a přitáhl si ho k sobě.
Legolas šokem rozevřel pusu, když ho otec znovu políbil a hbitý jazyk mu téměř v okamžiku vjel dovnitř, opět prozkoumávaje to, co už bylo objeveno minulou noc. Jedna ruka mu pročesávala vlasy, zatímco mu druhá vjela pod halenu a dráždila ho na holé kůži, přes kterou Legolasovy přejížděl vzrušivý mrazík. Líbali se již dlouho na to, aby princi došel dech, ale když se chtěl odtrhnout, otec ho nenechal. Tisknul ho stále k sobě, jakoby ho nechtěl pustit ani o jeden milimetr. Nakonec se mu musel silně zapřít do hrudi, aby jej alespoň na moment od sebe odtrhnul a sotva nabral kyslík do plic, ústa mu byla opět zacpána druhými.
Nemohl od sebe otce odtrhnout, nemohl nijak vzdorovat… pomalu, ale jistě ho přemáhal strach smíšený s narůstající vášní. A možná spíše to druhé mladého elfa tolik vyděsilo. Vjel otci do vlasů a silně sevřel prameny v hrsti, načež zatáhnul a Thranduilova hlava se zaklonila. Legolas uslyšel bolestný sten, avšak splnilo to svůj účel, král se odlepil od jeho úst.
Koruna, která byla doteď usazena na králově hlavě, se svezla po stříbrné záplavě k zemi. Kutálela se po chladné zemině a na dobro se rozloučila s několika bobulemi, které jí činily tak uchvacující a tak… přírodní. Listy se dopadem pochroumaly a pár se jich uvolnilo. Skutálela se až pod mírný kopeček k jednomu vysokému stromu, následována hrdelním výkřikem mladého elfa.

 

15 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 anita anita | 16. března 2016 v 19:22 | Reagovat

Super pokracovani, nemuzu se dockat dalsiho. Copak se asi Thranduilovi deje? O_O  :-D

2 Bunny Bunny | 16. března 2016 v 21:26 | Reagovat

No nazdar, tohle je rozhodně hodně napínavé. Buď Thranduil lže, ale to si nemyslím... nebo zlo v lese dělá ze všech Elladany a Elrohiry! :-D
Opravdu by mě zajímalo, jak by se Thranduil tvářil, kdyby věděl, jaké zalíbení dvojčata našla v jeho princátku... Doufám, že za ztrátou koruny bude taky stát rádcův miruvor :D
Děkuji za další kapitolu :-)

3 May Darrell May Darrell | 17. března 2016 v 10:10 | Reagovat

[1]: Děkuji. :)

[2]: Valar ví, co v tom bude. :D Děkuji za komentář. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama