Elemmírë 4. část

23. března 2016 v 7:00 | May Darrellová

Elemmírë

Thranduil/Legolas
(Vedlejší pár Elladan/Elrohir/Legolas)
(Náznak páru Thranduil/Elrond)

Poznámka autora: Legolas je obeznámen s otcovou úchylkou na poklady nesmírné krásy, ale přijde mu podivné, co pohledává každý večer v lesích Temného hvozdu?

Postupem bude 18+, takže i tady se dočkáte nepatrné perverze, bez kterého bych to nemohla být já. Ai, málem bych zapomněla, že celá jednorázovka je nejenom slash a věkově omezen, ale také incest!
Což vy jste dost úchylní, takže je vám to jedno.







Probíral se svými myšlenkami na uplynulé dvě noci a vehementně si snažil namluvit, že to všechno byla pravda a ten, kdo se tu pletl, byl otec. Přeci by si nevymyslel takové šílenosti, jak by ho to jenom mohlo napadnout? Musel si promluvit s lordem Elrondem, protože jen u něj se mohl dočkat odpovědí na své otázky. Valar, pomozte mi a dejte mi sílu, ať si otec vzpomene. Co proto mám udělat?
Téhož dne Legolas usnul na pouhé tři hodinky. Převaloval se, házel sebou, až nakonec vstal a unavený se došel zušlechtit. Prsty se mu při zaplétání copánků pletly a při oblékání nové haleny s kalhoty, se dokonce roztřásly.
Naplňoval jej nehorázný vztek a při pomyšlení na otcův výraz se rozklepal hněvem ještě více. Nezáleželo na tom, co králi říkal, měl ho za blázna a dokonce si myslel, že snad Legolas potají pil miruvor, či bafal omamné Mithrandirovo listí. A to ho vytáčelo ještě více.
Neměl zlost jen na Thranduila, ale dokonce sám na sebe. Nechal se strhnout královým sváděním a pokaždé, když mu mysl zabrousila ve vzpomínkách na to, jak si ho otec přivlastňoval a sváděl, rozklepaly se mu kolena a nedokázal ani pořádně logicky uvažovat. Doteky a polibky, které mu král věnoval, se mu do kůže vpálily více, než by si kdy pomyslel a štvalo ho, že se jím nechal tak ovládnout. Avšak větší zoufalost, která mu tělo zaplavila, byl pohled do otcových očí, ve kterých vídal jen mráz a chlad po jakékoliv sympatii. Cožpak se takhle mohl drastiky měnit? Přes noc vášnivý a přes den…
Z Legolasového hrdla vyšel dlouhý povzdech, sevřel svůj nový luk, který mu stále nahrazoval původní a opustil své komnaty. Musel si promluvit s mistrem Elrondem, netušil, jak měl začít a jak vysvětlit to, co se dělo, ale musel to nějak vyřešit. I když byl na Thranduila naštvaný, pořád to byl jeho otec a především král.
Sotva ušel pár kroků a zabočil za další roh, byl tvrdě přiražen ke stěně. Z úst mu ujel bolestný sten a šedý pohled vyhledal tmavé oči dvou Půlelfů. "Princi Legolasi…" začal mírně naléhavě Elrohir a upíral do mladého šedého elfa svůj pronikavý pohled, "na snídani jsme vás neviděli a měli jsme strach, že vás snad otec zavřel do… vězení? Mohl by svého syna zavřít do vězení?" otočil se na vedle stojícího bratra, který pouze pokrčil rameny. Kdo ví, u nevyzpytatelného krále bylo možné všechno a překvapení byla jeho priorita.
"Nemusíte se o mě bát, jen mi… domluvil." Myšlenky mu zalétly na situaci, která se stala sotva před pár hodinami v princově ložnici, kdy věčně ledový král se rozohnil a syčel na svého syna v jasném nepříjemném rozpoložení. "Neměli byste mě ale vyhledávat. Vlastně ani není dobré, když tu teď s vámi mluvím…" sevřel Elrohirovu ruku a sundal mu ji ze své hrudi.
"Máte o nás strach?" zablesklo se tmavovlasému elfovi v očích a Legolas mohl vidět jasný náznak domýšlivosti. "Nemusíte, princi…" naklonil se jemně dopředu, až Legolase ovál teplý dech, "král Thranduil by si nedovolil nic z toho udělat, co říkal. Náš otec je vážený Půlelf ve Středozemi a je mocný bojovník, nepoštval by si proti sobě Imladris. A mimoto, váš otec je silný, ale zapomínáte, že my jsme bojovníci také…" oblízl špičkou jazyka princův dolní ret a poslouchal, jak mladý elf třesavě vydechl. Pousmál se, když viděl, jak na něj reagoval. Než však stihl udělat cokoliv jiného, na konci chodby se objevili dva elfové.
Elrohir pustil Legolase a odstoupil o krok dozadu, společně s ostatními dvěma pozoroval vysokého, stříbrovlasého krále, jak se zastavil v dálce a upíral pohled na druhého tmavovlasého. Dívali se vzájemně do očí, a zatímco Thranduil nezáživně odpovídal, Elrond trhavě gestikuloval a snažil se v druhém vyvolat alespoň částečnou odezvu. Takovou odezvu, která by se mu zamlouvala.
A pak se to stalo… Legolas sjel očima jejich vznešená těla a téměř bez jakéhokoliv zaujetí sledoval, jak se Elrondova ruka sunula po králově paži až dolů k lokti, za který ho stiskla. Princ přimhouřil oči, vystřelil znovu nahoru do otcovy tváře, a když viděl, jak Thranduil s nepatrným úšklebkem na tváři naklonil hlavu na stranu, srdce se mu nevědomky rozbušilo a princ si ani neuvědomil, že ho proťal osten žárlivosti. Zaťal pěsti a se stále upřeným pohledem sledoval, jak si král užíval blízkosti druhého elfa. Nebo mu to alespoň tak přišlo, kdyby mu to bylo nepříjemné, tak by se přeci odtrhl…
Žaludek se mu svíral a ani netušil proč, nenapadlo by ho ani ve snu, že by to mělo co dělat se zklamáním a možná také bolestí s odmítnutí, které ho zaplavovalo jako přívalová vlna. Hlava se mu zamotala, a kdyby se neopřel o stěnu, jistě by se skácel k zemi. Pocit beznaděje a tíživé sklíčenosti pohlcoval každou buňku v jeho těle a nakusoval mu mysl. Vzpomínky, které na otce měl z Temného hvozdu, se mu začaly rozpadat jako domeček z karet, cožpak všechno byla lež a klam? Cožpak otec i přesto všechno, jak byl omámený, nic necítil? Opravdu nic? Ani kousek slabého zachvění, když se podíval do tváře svého syna, ani letmý náznak sympatie, když ocelově šedýma očima přejížděl po mladém těle? …Vůbec nic?
U Valar, …blázním, zmocňuje se mě šílenství, teď to cítím. Cítím, jak se mi chce řvát, ale nemám místo pro jedinou hlásku, cítím, jak se mi chce plakat, ale postrádám byť jedinou slzu. Chci odtud - musím odtud nebo se tu udusím.
Legolas těkal očima kolem, panika ho zachvacovala celého a on nedokázal ani rozumně myslet, natož dýchat. Obrovský knedlík znepřístupnil hrdlo a slzy konečně našly cestu a vyplnily princův šedý zrak. Neviděl, necítil, …nebyl. Připadal si, jakoby se propadal do Hory osudu, jako kdyby ho plameny olizovaly a pohlcovaly. A pak ucítil pronikavý pohled, který ho vytrhl ze všeho utrpení a muk. Následoval směr onoho pohledu a zabodl se do studených očí otce, který ho provrtával skrz naskrz od konce chodby. Taková dálka je dělila, ale přesto princi přišlo, jako by se král nacházel v jeho těsné blízkosti.
Živé vzpomínky opět zaplnily slabou, zoufalou mysl a Legolas slabě zasténal. Zavřel křečovitě oči, aby neviděl ani svého otce, ani mistra Elronda, který na něj shlížel starostlivě a dokonce ani Elrohira, který k němu přistoupil a snažil se na něj mluvit, ale on nerozeznával byť jen jediné slovo. Jeho ztrápené tělo se objevilo znovu v temném lese, oklopen vysokými stromy; cítil horké dlaně, které ho sváděly s každým dalším pohybem, tělo bojovníka, které se k němu tisklo a dopřávalo mu teplo, vroucné polibky, které hladily Legolasovu zmatenou pokožku a dopřávaly mu potěšení. Hbité, chtivé prsty, které vjížděly do stříbrných pramenů a přitahovaly si ho k dalšímu hravému polibku.
"Co se tu děje?" slyšel jako z dálky Legolas a starostlivý tón nešel přeslechnout. Jistojistě to byl mistr Elrond, komu jinému by taky patřil tento hřejivý hlas? Prvotní zoufalost ho opouštěla a nahrazovala ho spíše hořká pachuť po prozření. Jak si, u všech Valar, mohl na svého otce myslet? Jak se mu teď mohl podívat do očí, když ho měl král za naprostého blázna, který… touží po své vlastní krvi? Opravdu toužil po svém otci? Ai, Legolasi, jak jsi to mohl dopustit? Proč jsi jenom do Temného hvozdu za svým otcem chodil?
Hořkost a vztek se v Legolasovi opět probudil; byl naštvaný sám na sebe, že se nechal tak strhnout a snad si myslel - myslel? U Valar, opravdu si na okamžik pomyslel, jaké by to bylo ocitnout se v králově pevném náručí, tak, jako včerejší noci. Jenže teď věděl, že měl otec zjevně zálibu v jiných tmavovlasých elfech, které v prvé řadě nepatřili do jeho vlastní krve. Chtěl se propadnout na místě, chtěl zmizet, zneviditelnit se… zapomenout.
Když otevřel unavené oči, pohled mu padl do temných Elrondových, které se na něj dívaly s bedlivostí, hřejivostí, ale také částečně se zkoumavým podtónem. Vlastně hlavně zkoumavě, až tak, že to Legolasovi začalo vadit. Uhnul pohled, ale moc si nepolepšil, vedle mistra z Imladris stál sám král, a tak pohled zabodl rovnou do země.
"Je vám špatně, princi? Vypadáte bledě, Legolasi…" natáhl Elrond ruku a chtěl ji přiložit na studené čelo, ale princ uhnul stranou.
"Lépe mi být ani nemůže," špitl nazpět Legolas a věnoval Půlelfovi tvrdý pohled vzdoru, možná až moc velký, jelikož se Elrond narovnal a přejel mladého elfa hodnotícím pohledem.
"Možná bych doporučil lék na vaši únavu, Legolasi. Připadá mi, že se co nevidět skácíte k zemi," pronesl lord zcela klidně, avšak koutky úst mu cukly směrem nahoru.
"Kdyby se můj syn věnoval spíše hlídce království, než aby běhal v noci po Temném hvozdě, nemusel by být tak vyčerpaný," promluvil Thranduil téměř bez jakékoliv emoce v hlase. Chlad z jeho slov odkapával a mrazil Legolase v zádech. Princi bylo jasné, na co král narážel, ale ani se na něj nepodíval - nemohl.
Na chvíli zapanovalo ticho, které nakonec přerušil sám Elrond s tím, že prince odvede do svých komnat a poskytne mu zaručený lék, po kterém se mu udělá lépe. A tak Thranduil ustoupil stranou bez jakéhokoliv slova a pouze Legolase sledoval po celou dobu, co princ odcházel společně s Půlelfem pryč. Sotva se mladý šedý elf na vyzvání tmavovlasého posadil do pohodlného křesílka, Elrond se se zamyšleným výrazem otočil zády a jal se něco pod rukama kutit. Co však prováděl, to Legolas nezaznamenal, jelikož se Půlelf dobře skrýval.
"Bolí vás něco, Legolasi? Nebo váš otec měl pravdu a jste pouze unavený?" řekl stále otočen zády a nevěnoval princi ani pohled, dělal svoji medicínskou práci, aby elfovi pomohl. Přesto však mladému pozorně naslouchal; každý mělký nádech a roztřesený výdech, nervózní šustivé mačkání volnějších kalhot, či občasné, skoro neslyšné zasténání. Elrond si byl vědom, že by se Thranduilův syn nejraději odebral pryč - co odebral, utekl.
"Můj otec nemá pravdu v ničem a už vůbec ne ve mně; nebo že bych byl unavený, …či cokoliv dalšího," mumlal Legolas tiše a pohupoval jemně nohama, oči klopě k zemi. Pohrával si prsty s kalhoty a snažil se sám sebe přinutit, aby se mistra Elronda nenápadně zeptal na to, co si tolik přál vědět.
"Chápu. Myslíte si, že má váš otec o vás nedostačující informace, myslíte si, že vás dostatečně nezná a nerozumí vám. To se mi snažíte naznačit?"
"Možná…" připustil neochotně Legolas, "proč jste sem přijel, lorde Elronde? Jestli můžete omluvit moji drzost, tak bych se vás rád na něco zeptal… Já - když jsem vás před chvílí viděl s mým otcem, vypadalo to, že řešíte něco důležitého. To je to, proč jste sem dojel? Je to něco vážného?"
Elrond zatřepal s malou lahvičkou, ve které dřímala lehce načervenalá tekutina. Zkontroloval ještě její obsah, jestli měla vyhovující konzistenci a pak se musel nad Legolasovou otázkou pousmát. V šedomodrých očích se mu jemně zablesklo, načež se mu šibalsky úsměv rozšířil. "Chcete vědět, proč jsem sem přijel, nebo zda k vašemu otci chovám hlubší city, než jako k příteli?" Slyšel, jak se Legolas zakuckal, zjevně svojí vlastní slinou při polykání a pak jak zalapal po dechu. Stále byl k němu otočený zády, ale i tak si mohl téměř představit, jak princ zčervenal a znervózněl ještě více.
"Na to - na to se vás přeci neptám, lorde Elronde. To by mě - t - to by mě ani nenapadlo…" zakoktal se a vrhl zoufalý pohled ke dveřím. Nejraději by odsud odešel, ale bylo by to dosti neuctivé.
Elrond se konečně otočil čelem k mladému a červenajícímu se lesnímu elfovi, opřel se zády o dřevěný stoleček a stále na Legolase upíral úsměvné pohledy. Nemohl si nevšimnout už při příchodu do Temného hvozdu, jak se jeho dva syni k Legolasovi měli, pravda, nejraději by jim vynadal a poslal je zpět do Imladris, ale oba byli již dospělí a jak hodlali naložit se svým životem, bylo na nich.
Když však společně s Thranduilem debatoval na chodbě a nechal se více ovlivnit svými emocemi, zapomněl, kde se nacházel a s kým se to nacházel. Král Thranduil již delší dobu nepatřil mezi ty, při kterých mu plály tváře červeně, avšak nemohl popřít, že choval ke králi hlubokou úctu. Polibky a vzájemné doteky, které si vyměnily již před delší dobu, však byly dávno pryč a teď tu byl ze zcela jiných důvodů - válka klepala všem rasám ve Středozemi na dveře a když se Mithrandir objevil v Imladris, aby mu podal hlášení, že jde vyhledat trpaslíka Thorina Pavézu a aby počítal s jejich příchodem do několika let, souhlasil.
Pohled, který Legolas možná nevědomky vrhal na svého otce, když je viděl pospolu, mohl označit jako ublížený, zoufalý a bolestný. Jasně mohl vidět v mladém elfovi křivdu a vzrůstající bolest. Překvapilo ho, až s jakým rozsahem sklíčení Legolas reagoval a nezabránil tomu, aby se o něj nezačal strachovat. Snad mladý lesní elf nezačne blednout pro neopětovanou lásku?
"Co jste cítil ve chvíli, když jste mě s vaším otcem uviděl, Legolasi?" oslovil jemně prince a srdečně se na něj usmíval, ve tváři se mu usadil něžný výraz a v očích přívětivý, možná až chápavý svit. Chtěl z prince dostat přiznání, které si ani sám Legolas ještě neuvědomoval.
Roztěkaný elf žmoulal nyní cíp od haleny, silně si kousal spodní ret, a když uslyšel Elronda, vyplašeně se na něj podíval. V očích měl jasnou plachost. "Nic," zamumlal potom a uhnul pohledem pryč, "nic jsem necítil. Jen jsem - chtěl jsem… si s vámi promluvit o jisté záležitosti. Nemohl jsem s tím jít za otcovým rádcem a sám ada mě neposlouchá. On - on…"
"Ano, Legolasi?"
"Sám se ujišťuji v tom, že neblouzním já, ale on - můj otec," upřesnil Legolas, "chová se zvláštně, chodí do lesů Temného hvozdu a bloumá kolem…"
Z Elrondové tváře se vytratil úsměv a nahradilo ho zamračení, které se prohlubovalo s každým dalším slovem. "Popiš mě, jak se chová, co u toho dělá?"
Legolas zatěkal pohledem kolem sebe, než spočinul na lordu z Imladris. Nemohl přeci Elrondovi říct, že jej otec již dvakrát svedl. Nu dobře, nemilovali se a ani nic tomu podobnému, ale rozhodně Thranduil zašel dál, než kterýkoliv jiný otec. U Valar, vždyť ho dohnal až k orgasmu a Legolas vyvrcholil přímo pod jeho rukama!
"Tráví v lese celou noc - naprosto celou a… vidím na něm, jak je nepřítomný, jak…"
"…jak upřeně s hlavou vzhůru sleduje nebe? Dovol mi pokračovat, Legolasi," nevěnoval pozornost tomu, že začal princi tykat a pokračoval, "vidíš ho otupeného, omámeného… v očí má nepřirozený svit Ithilu a hvězd a chová se tak, jak by se nikdy nechoval. Hádám tedy dobře, když řeknu, že netrávíš v noci čas lovením pavouků, ale ve společnosti svého krále?" Obočí se mu zvedlo a očekával jakoukoliv odpověď, avšak už téměř viděl, jak Legolas souhlasně přikývne. A to se také stalo.
"Jak - jak to můžete vědět?"
Elrond se mírně pousmál, byl to však smutný projev jeho nynějšího stavu. "Dříve jsem se s tím setkal, takže vím, …co zažíváš celou noc."
Probodl Legolase takovým pohledem, při kterém princ rázem zčervenal. V této jediné chvíli si byl jistý, že Elrond mu nahlédl do vzpomínek a viděl, co se mu stalo po dobu dvou nocí v Thranduilově společnosti. "Víte?" hlasitě polkl, až ho zabolelo v hrdle.
Elrond přikývl. Při pohledu na plachého prince se musel krátce zasmát, pak ale zvážněl. "Musíš pochopit, Legolasi, že to, co se králi děje, je daleko nad naše chápání, dokonce si myslím, že v tom mají prsty samotní Valar."
Legolasovi poklesla brada, koukal na Elronda jako na zjevení. "Valar?" Hlas mu nevědomky přeskočil.
"Co mám tedy dělat, lorde Elronde, jak mu mohu pomoci? Drtí mě se na něj dívat, v jakém je stavu a pak - pak to, jak se ke mně chová přes den, jako bych byl blázen… nevěří mi, myslí si, že blábolím nesmysly, ale já vím, že se to stalo! Vím, že se mě pokoušel neustále svá-," zarazil se hned, co si uvědomil, že se málem prořekl, a tak jen sklapl pusu k sobě a upřel na mistra až vystrašený pohled, že by mu to mohlo dojít.
…svádět. Elrondovi bylo zcela jasné, při čem se Legolas zadrhl a také podle soudě princova výrazu mohl říct, že opravdu podlehl. Nu, za zlé mu to neměl. Tušil, jak se Thranduil musel chovat a také jaké to muselo být pro samotného Legolase. Bylo mu ho však líto, král se ke svému synovi choval tak tvrdě a přitom ho po nocích sváděl a musel mu dopřávat až nadpozemskou pozornost.
"Nic se neděje jenom tak, Legolasi. Měsíc tě k Thranduilovi dovedl s jasným záměrem a myslím si, že pouze ty ho můžeš vrátit mezi nás," přistoupil k mladému elfovi a sevřel mu rameno ve znamení síly, "musíš si uvědomit, že král trpěl skoro po celá staletí a svůj žal a bol se snažil utápět v přenádherných klenotech, které by otupily jeho bolest. Když mu to bylo málo, musel začít vyhledávat to, co je pro elfy nade všechny klenoty, nad všechen poklad Ardy - samotný Ithil a zář Vardy. Měsíc ho však musel pohltit do sebe, a tak když se na něj tvůj otec dívá, ztrácí sám sebe - svoji podstatu a osobnost." Sklonil se obličejem k překvapenému princi, aby si hleděli do očí ze stejné výšky. "Musíš ho přivést zpět mezi nás, nebo bude ztracen navždy."
Legolas zmateně pootevřel pusu, s hrůzou se mu stahovalo hrdlo a hlasivky se svíraly, že nedokázal vyslovit ani jedno slovo. Vyšlo z něj jenom tiché zasténání. Vytrhl se Elrondovi ze sevření a úlekem vstal ze židle, udělal krok stranou, aby se o mistra ocitl dál, ale Elrond ho následoval.
"Vy to nechápete, nemůžu ho přivést zpět. Pokud je to pravda, co mi tu říkáte, a otec musí být zachráněn, tak to musíte být vy!"
Elrond se narovnal do plné výše, díval se do Legolasových očí se soucitem a s jasným porozuměním. Věděl, že měl lesní elf strach a hlavně byl zrazený jak sebou, tak také svým otcem. Bylo neodpustitelné, jak se k němu Thranduil choval přes den.
"Nemyslíš, že to mělo svůj vlastní důvod, že sis otce všiml zrovna ty? Že jsi ho zrovna ty následoval do temného lesa a nabídl mu pomoc? Nemyslíš si, že je to až moc velká náhoda, že zrovna ve svém vlastním synovi uviděl tu největší krásu z celé Ardy?"
Legolas překvapeně zamrkal. "Prosím?"
Elrondovi se přes tvář přehnal smutný úsměv. "Cožpak tě nenapadlo, že Thranduil sledoval nebe jen do té doby, než i Ithil a hvězdy zastínila daleko větší krása? A jeho pohled se zaměřil na tebe. To ty jsi strhl jeho pozornost k sobě, Legolasi."
Princ začal kroutit zběsile hlavou. "Ne… ne! Viděl jste, jak se ke mně chová přes den. Jako po celý život, tak i teď je ke mně krutý a zlý. Nezajímám ho o nic víc, než ostatní."
"Našel v tobě jasnou záchranu. Valar nechtějí, aby se Thranduil ztratil v záři světla… proto jsi ho měl najít, proto ho musíš nyní zachránit."
"Jak? Jak ho mám ale zachránit?" pronesl už tišeji, než doposud. Hlas mu kolísal a měl strach, že se mu brzy zlomí a nebude moci ani hlásky.
"Musíš ho probudit," pronesl jasně Elrond bez jakýkoliv prodlužování.
"Probudit? Lorde Elronde, …snažil jsem se ho probudit celou dobu!"
"Opravdu?" vyklenulo se mistrovo obočí vzhůru a pozorně mladého elfa sledoval. "Víš to jistě, Legolasi? Nezkusil jsi ho oslovit jen pár věty, než si mu poté podlehl?"
Legolas v tu ránu zčervenal, jen párkrát otevřel pusu, aby zaprotestoval, ale další vlna studu, která se mu prohnala obličejem, ho donutila sklopit oči a mlčet. Elrond sevřel malou bradu mezi prsty a zvedl mu tvář k sobě, aby mohl lépe pohlédnout do prchavých očí.
"Probuď ho, Legolasi, vzbuď v něm jeho pravé já, jeho podstatu a jeho osobnost. Jdi za ním večer do hloubi Temného hvozdu a probuď v něm krále a lesního elfa, kterým je. Naléhej na něj, křič na něj, plakej a pros, …dokud neprozře."

Legolas téhož dne nemyslel na nic jiného, než na rozhovor mezi ním a lordem Elrondem. Nikdy se nebál, vždy se vrhal do nebezpečí a chřtánu temného lesa a zabíjel pavouky, vrrky a zatoulané (či nezatoulané) skřety. Jenže teď to bylo jiné, s každým dalším úderem noční hodiny, která se kvapem blížila, cítil, jak se mu hrdlo stahovalo víc a víc. Žaludek měl jako na vodě a srdce mu divoce bušilo.
Svoji službu v obhlídce hvozdu strávil v tichosti a nijak na sebe neupozorňoval, vlastně on na sebe neupozorňoval ani nikdy předtím, spíše teď chtěl splynout s okolím - doslova. Chtěl být sám se svými myšlenkami a touhami a bál se. Bál se svého otce, kterému se vyhýbal a modlil se k Valar, aby ho nepotkal mezi zdmi království. A to se mu úspěšně dařilo.
Též noci stál Legolas před svým oknem v ložnici a upřeně sledoval okolí, tedy spíše vyhlížel jednu konkrétní osobu. Už to chtěl vzdát a jít si lehnout do postele, když ji spatřil. Král se s upřeným výrazem k nebi ubíral k Temnému hvozdu, až se princi ztratil z dohledu.
A Legolas stále stál na místě bez jediného pohnutí.
Thranduil již dávno zašel mezi temně vyhlížející stromy, obehnán jen běsnící tmou. Mladý elf si byl jist, že ho již obklopují světélkující světlušky a král se stále ubírá kupředu, ke svému prokletému místu. Nemohl se však ani pohnout, děs ho zcela ochromil a on před sebou viděl jenom Elronda a jeho naléhavá slova, aby králi pomohl. Jenže nemohl.
Lhal by sám sobě, kdyby řekl, že už nikdy nechce cítit otcovy doteky; laskající prsty, které se vždy majetnicky rozeběhly po princově těle, polibky, s nimiž si ho bral a kterými ho obklopoval nebo dokonale zářící tělo bojovníka, který se o něj třelo samým vzrušením a zoufalou potřebou dostat víc.
Ai, Legolas byl v koncích. Touha a bázeň v něm bojovaly a on stále stál na místě a nechal plynout čas, až samým vyčerpáním ulehl do své postele a nechal se unášet na vlnách snění.
Druhého dne byl častován nejenom pohledy od ledového krále, který se nezapomněl na prince zpupně ušklíbnout kdykoliv, když na něj Legolas pohlédl, ale také lordem z Imladris.
Půlelf se na mladého elfa díval zkoumavým pohledem a zprvu si myslel, že se mezi dvojicí lesních elfů změnila aura k dobrému. Jenže všechno bylo při starém. Postřehl, jak Thranduil vysílal k Legolasovi posměšné pohledy a princ se snažil uhýbat, co to šlo. Jediný východisko viděl, že opět podlehl královu svádění, nebo že do Temného hvozdu ani nešel. Elrondovi bylo mladého elfa líto, věděl, nebo to alespoň podle Legolasového chování tušil, že byl do svého otce zakoukaný. U Valar, vždyť mohl téměř hmatatelně dosáhnout na princovu touhu kdykoliv, když se u něj otec objevil. Pohled mu sjel na jeho syny, kteří si něco tiše šeptali mezi sebou, a přitom jim pohledy létaly k mladému lesnímu elfu. Elrond si povzdychl, kdepak jenom ve své výchově selhal?
Legolas téhož dne vyrazil se svojí družinou do Temného hvozdu. Opět chtěl raději utéci přede všemi a především. Znuděně se rozhlížel kolem sebe, prohlížel si každý kout, zda se někde nevynoří horda pavouků, která by byla potřeba zlikvidovat. Avšak bylo až nepřirozené ticho - až moc velké, takové, které bylo předzvěstí něčeho velkého.
Arien se dávno sklonila na západě a sestoupila ještě níže, aby se zahalila v rouchu tmy. Už tak šeré okolí pod vysokými stromy se změnilo na ještě tmavší a Legolas mhouřil oči mezi tlusté kmeny. Členové jeho družiny poodstoupili na deset metrů, aby tak hlídali větší území. Legolas se únavně opíral o kmen jednoho zvlášť vysokého stromu, dřevěný luk měl přehozený přes rameno společně s balíkem šípů. Všedně poklepával prsty o pokrčenou nohu tak dlouho, dokud mu z hrdla nevyšel dlouhý povzdech. Zakoulel očima, načež se odlepil od stromu a mířil dál, upíraje zrak kamsi dopředu. Pár strážců k němu prohodilo, aby nechodil moc dál, že jejich služba končila a za chvíli by se měli vrátit. Legolas pouze něco prohodil s tím, že se jde pouze rozhlédnout kolem a pokračoval dál.
Jemně našlapoval, skoro se ani nedotýkal zmrzlé zeminy. Kroutil hlavou kolem a snažil se zaposlouchat do toho vlezlého ticha, zda neuslyší vrčení vrrků, nadávání skřetů, či slizké přesuny pavouků.
"Ticho a klid - až moc velký klid," zapřemýšlel se nahlas Legolas. Ani si neuvědomil, že postoupil do hloubi lesa víc, než původně zamýšlel a stromy se znásobily a zhustily. Tmavší šeď ztmavla ještě více a Legolas se začal dezorientovaně rozhlížet kolem. Zastavil se na místě a pak to uslyšel… slabé kroky, které se však v rychlosti ubíraly směrem k němu. Stáhl si proto luk z ramene, zalovil rukou po šípu, napřáhl se tam, odkud slyšel zvuk a ostře sledoval přibližující se nebezpečí.
Ticho přerušené hlasitým prasknutím dřeva zapříčinilo, že sebou Legolas trhl a vypustil natáhnutý šíp, pak mu byl s úlekem luk vytrhnut z rukou a přiražen ke hrudi. Kdosi zatlačil a Legolas tak couval k nejbližšímu stromu, než se o něj tvrdě opřel. Když se k němu druhá tvář přiblížila a mohl tak zpozorovat tmavé oči, s úlevou vydechl. Pak se ho ale zmocnila zlost, než však stačil cokoliv říct, či jen vybuchnout, nedaleko nich se ozvalo klení.
"Málem mě zasáhl, Elrohire, ten šíp skončil přímo vedle mé hlavy!" zasupěl rozčepýřeně starší z bratrů Peredhelů a Legolas nyní věděl, že pokud ten, který k nim mířil, byl Elladan, tak tohle bude zmiňovaný Elrohir.
"Takže jsem se netrefil," odpověděl rozhořčeně Legolas, "zasloužil byste si to, potom, co jste mě vylekal!"
"Elladane, jsi bojovník, měl bys mít větší reflexy," prohodil s pobavením Elrohir, ale ani na svého bratra nemrkl, pohled stále upíral na mírně vzteklého Legolase, kterého svíral lukem v sevření. Bylo vidět, že se mladší dost baví a celá situace ohledně Elladana mu přišla spíše zábavná, kdežto druhý tmavovlasý elf nebyl toho názoru.
"Chtěl bych vidět tebe, kdyby ti ostrý temnhvozdský šíp skončil v hlavě!" stále ještě podrážděně syčel, když k nim přicházel. Zastavil se až vedle Elrohira a nyní i on shlížel na mírně nabubřelého šedého elfa.
"Pokud vím, tak ti tam neskončil, tak to zase nezveličuj!" odsekl mu krátce Elrohir a pak se na Legolase zářivě pousmál.
"Co tady děláte? Cožpak nevíte, že nemáte chodit sami po lese? Je to tu nebezpečné!" mračil se dál mladý princ a sledoval, jak mu byl luk stržen z hrudi a zahozen kamsi za dvojčata.
Elrohir hravě pootevřel pusu v překvapení, načež párkrát zamrkal. "Opravdu? Nemůžeme? Jaké to štěstí, že tu máme vás, princi…" naklonil se k druhé tváři ještě blíž a studoval, jak se princovy líčka zbarvily do růžové, "měli bychom být poctěni, že s námi je tak udatný a silný lesní elf," hlas se mu změnil do tichého šepotu a Legolasovi přejel po páteři mrazík a chloupky na zátylku se postavily. Cítil horký dech na své tváři a upřený pohled tmavých očí, který se do něj vpíjel a nenechával ho, aby uhnul.
"Proč - proč jste mě sledovali?" zamumlal nakonec Legolas. Rozhořčení z prvotního šoku bylo tatam a nahradila ho mírná zvědavost. Věděl však, jaká bude odpověď.
"Není to zřejmé? Abychom byli s vámi, princi. V království je plno… zvlášť vašeho otce je všude plno, a tak jsme si říkali, že bychom potřebovali více soukromí," přes Elrohirův obličej přejel natěšený úsměv, zjevně byl velice rád, že se mu to vyplatilo a ocitl se tu z Legolasem sám. Ruce opustily hruď a vydaly se najít druhé, jemně roztřesené, které sevřely do svých a pak je uvěznili na kmeni nad princovou hlavou. Legolasova halena se tak sama vykasala nahoru a odkryla světlý pupík.
"Lordu Elrondovi by se to zajisté nelíbilo, kdyby to viděl," spustil tiše Legolas a hlasitě polkl, když se ze strany přiblížil i Elladan a jednou rukou se rozeběhl po vzdouvající se hrudi. Zajel pod horní oděv a jal se pokožku laskat prsty. Když zavadil o bradavku, Legolas sebou trhl, avšak mu Elrohir znemožnil jakýkoliv únik, když mu vsunul nohu mezi nohy.
"Našemu otci…" zasmál se krátce, podmanivě s jasným účelem nebohého prince svést, "našemu otci by se nelíbila spousta věcí. Jako vládce Imladris se z něj stal suchar a už s ním není taková sranda."
Elladan sjel prsty dolů k pupíku a pak ještě níž, jednou rukou se snažil rozšněrovat princovy kalhoty, zatímco šedý elf poslouchal Elrohira.
Legolas se sice snažil urputně soustředit na mladšího z bratrů, ale jeho slova mu přišla jen jako zbytečný nadbytek; tolik se soustředil na jeho ústa, která cosi říkala, ale on jediné, co viděl, byly hříšně stažené rty, které patřily králi Thranduilovi. Při představě, která se mu prohnala tělem jako uragán, slabě zasténal. Už před sebou neviděl tmavovlasého elfa, nýbrž stříbrovlasého a horké dlaně a noha, která se mu třela o rozkrok, patřila otci.
"Pamatuji si však časy, když se i náš otec příjemně zabavoval. Však tvůj otec by mohl vyprávět, princi Legolasi," uchechtl se krátce Elladan.
Legolas najednou po této větě procitl. Vzrušení, které cítil nejenom ze své strany, ale i z dvojčat, tu stále bylo, avšak až teď se princ donutil k zastavení a možná i úprku. Vlastně určitě k úprku.
Vykroutil své ruce z Elrohirové a pak se zapřel do bojovníkovy hrudi, načež ho donutil odstoupit. Snažil se tolik nemyslet na svoji tvrdost, která mu nedovolovala myslet logicky, sebral ze země svůj luk a rychle šel pryč. Avšak dvojice byla za ním, slyšel Elladanovy prosby, aby zastavil a Elrohirovo volání, aby se tomu nechal poddat. Luk si přehodil přes rameno a zrovna, když se jal znovu šněrovat své kalhoty, které ani netušil, že mu je rozvázaly, byl silně strhnut Elladanem.
Tmavovlasý elf mu vjel jednou rukou do dlouhých vlasů a přitáhl si ho k polibku, zatímco se Elrohir ocitl za Legolasovými zády. Objal ho svými pažemi v bocích, načež mu začal kalhoty stahovat do půli zadečku. Vyndal mu ze sevření úd, který mu začal zpracovávat po celé délce a když mu odfoukl vlasy na stranu, s touhou se přisál k bělostné pokožce.
Legolas prudce vydechl, cítil, jak se mu proti vůli tělem prohnala silná vlna vzrušení, která mířila přímo do slabin, a jeho penis se zvětšil o několik čísel. Nechal hlavu naklonit na stranu, aby měl Elrohir lepší přístup a znovu zanaříkal. Cítil dvě pevná těla, která se o něj otírala a dráždila, ruce všude po svém těle a jejich polibky, které neustávaly. Lačnili po něm a dováděli ho svým jednáním k jistému vrcholu. Křečovitě sevřel Elladanovy ramena, když se mu tělo začalo třást většími nárazy chtíče. Silně stiskl víčka dolů, aby se nemusel dívat do Půlelfovi tváře, ale když je měl zavřené, v mysli se mu zjevil otec. Zoufale zakňučel - co bylo lepší, vidět Elladanovu nebo Thranduilovu tvář?
"Otevři oči, princi," zašeptal tiše starší z bratrů, "a dívej se na nás. Chci vidět tvůj lesk," otřel se jemně o Legolasovy rty a s potěšením poslouchal další zasténání. Jednou rukou probíral stříbrné vlasy, které výskal mezi svými prsty, zatímco druhou mu přejížděl po boku. Chvíli se kochal do princovy stažené tváře a chvíli zase naběhlému údu. Pak se naklonil a vyhledal zčervenalé rty, do kterých se vpil.
Elrohir pociťoval, jak se mu v náručí Legolas třásl, už se ani nevzpíral a nijak od nich neutíkal. Nemohl, touha to princi nedovolovala a on si užíval každý sten a každé zachvění mladého elfa. Jazykem přejel po zrovna udělaném znamení lásky a přesunul se dál k Legolasové šíji. Doputoval až ke špičatému uchu, do kterého vjel jazykem a se zadostiučiněním sledoval, jak se mu lesní elf zkroutil v náručí. Krátce se zachichotal jeho reakci a znovu opakoval svůj pohyb.
Legolas měl pocit, že samým okamžikem vybouchne. Úd mu tepal bolestí a do toho Elrohir s neposedným jazykem, který mu dopřával tolik chtíče. Prsty u nohou se mu až zkroutily, když mu vjel do ucha a pak objel špičatou linii. Když otevřel oči, zaznamenal zrovna Elladana s širokým úsměvem na rtech, který klesal v kolenou a Legolas se zmohl pouze na bolestné polknutí. Penis mu zmizel v hlubokém teplém hrdle a on se málem zhroutil na zem, kdyby ho Elrohir pevně nedržel.
Nechal pohltit svůj penis do Elladana a hypnotizován vjel prsty do dlouhých tmavých vlasů. Hlava se v klíně pohybovala a dováděla ho k vytouženému orgasmu, lapal po dechu, jak se snažil pohltit více kyslíku. Silné Elrohirovy ruce ho objímaly pod pažemi a hladily ho na hrudi. Občas zavadily o vystouplou bradavku, a tak ji mladší z bratrů promnul mezi prsty. Legolas se třásl a vzdychal, ne však zrovna tiše. Když už si myslel, že nevydrží dál, uviděl, jak se mu kolem hlavy mihla neposedná světélkující světluška, která odlétla do dálky, a když ji Legolas sledoval pohledem, málem se mu zastavilo srdce. Další světlušky se přidaly k té první a nyní létaly kolem vysoké postavy, která stála nedaleko nich, a když vznešená bytost ze spod roucha vytáhla dva ostré dlouhé meče, Legolasem se prohnala další vlna slasti. Nevydržel dlouhé hecování a hlasitě vyvrcholil do Elladanových rtů.
Když se Elladan opět zvedl, dlouhým prstem přejel po princově čelisti a svádivě se na něj usmál. "Jsi tak krásný, Legolasi, …tak krásný," šeptal tiše, zatímco se přibližoval k druhým rtům, ale lesní elf se od něj s hrůzou odtrhl a tlačil mu do hrudi.
"Otec - můj otec!" zašeptal mu nazpět vystrašeně Legolas a hlavou se snažil uhýbat Elladanovi, aby za něj viděl na přibližujícího se Thranduila.
"Je daleko, Legolasi, jsme tu jen my," odpověděl mu za zády Elrohir, který se skláněl nad záhybem mezi princovým ramenem a krkem a vtiskával mu jeden polibek za druhým. Znovu ho začal dráždit doteky a chtivými ústy a nevšímal si tak ničeho okolo sebe.
"Ne, ne… je tady, můj - můj otec, přestaňte!" zvýšil zoufale o něco hlas a snažil se vyprostit z jejich sevření, ale oni ho nenechali uniknout. Drželi si ho pevně a majetnicky a to se čtvrtému elfovi zjevně nelíbilo.
Najednou po obou stranách trojice prosvištěly ostré meče, které se zabodly do nejbližších stromů a se zvukem vibrování se rozléhaly po okolí. Dvojčata se se stále zastřeným pohledem otočila k místu, kam meče dopadly a pak zamířily, odkud útok přišel. Oči se jim zděšeně rozšířily, když zjistili, kdo byl původcem ataku. Nechali klesnout své ruce, kterými se stále dotýkali mladého elfa a jasnou obavou v očích začali ustupovat.
Legolas stál na místě jako přikovaný, slyšel, jak otec něco řekl a dvojčata jenom cosi bázlivě odpověděla a pak když se rozezněl Thranduilův mocný hlas, utekla pryč. Tedy spíše se zrychleně zdekovala pryč, ale vypadalo to, jakoby spíše utíkali. V mladém princi jakoby se elfské krve nedořezalo. Chvíli se s jasným šokem upíral do Thranduilovy tváře, než mu tělem proběhl první chlad a jemu se tak se zděšením připomnělo, že byl stále polonahý. Očima stále upíraje do druhé tváře, se začal soukat zpět do kalhot, a když začal se studem couvat, překvapil ho Thranduilův hlas.
"Neměli se tě dotýkat, Elemmírë, neměli na tebe sahat svými prachsprostými prackami, neměli líbat to, co je dávno mé a mé také zůstane!"
Legolasův šok vystřídala nechápavost, která byla jasně znát v obličeji. Jenže otec si ničeho z toho nevšímal, odlepil se z místa, na kterém stále stál a přistupoval ke zmatenému synovi. Mladý princ si až nyní uvědomil, kde se nacházel. Když mu šedý zrak pobíhal vyplašeně po blízkém okolí, za otcovými zády jasně viděl několik vysokých stromů, které se seskupovaly do magického osmiúhelníku. Uprostřed poletovaly neposedné světlušky, které jakoby vycítily, že se na ně mladý elf zahleděl a vydaly se jeho směrem. Obklopily útlou postavu a Legolas poprvé vyjekl bolestí; poblikávající hmyz až nepříjemně narážel do jeho těla a nutil ho k pochodu. Když se s hrůzou opět podíval okolo sebe, zjistil, že se k otci opravdu přibližoval. Zornice se mu rozšířily, už když byl otci na dva metry, viděl v ocelových hloubkách nepřítomný výraz, který se mu zabodával, jako ostrá dýka, do srdce. Zmocňovala se jej panika, přeci se Thranduilovi nevyhýbal celou tu dobu pro nic za nic, aby nakonec skončil přímo v jeho chřtánu?
"Ne, ne, ne…" šeptal zoufale Legolas a kroutil hlavou ze strany na stranu, otočil se čelem vzad a vzepřel se všemu tomu blyštivému okolo sebe, ale v ten moment, kdy se mu otec ztratil z očí, ho sevřely silné paže bojovníka, jenž si ho přitáhl k sobě.
"Neměli na tebe sahat, Elemmírë, jsi jen můj," zabořil omámenou tvář do voňavých a hebkých vlasů a užíval si tu opojnou chvíli. Neuvědomoval si, že se mu mladé tělo svíjelo v objetí a snažilo se dostat pryč.
"Ne, ada, přestaň - okamžitě přestaň. Nedotýkej se mě!" vyjekl překvapeně Legolas, když si ho pevné paže přitáhly k sobě a pod volnější halenou ho sevřely v pevném objetí, ze kterého se snažil vykroutit.
"To jen já se mohu kochat tvojí krásou, vdechovat tvoji vůni, hladit tvé hebké tělo a slyšet tvé steny. Jsi můj, mírë, …jenom můj."
Legolas se vyplašeně rozhlížel kolem, s hrůzou zjišťoval, že s ním otec začal postupovat do stromového, čarokrásného osmiúhelníku. Kopal nohama a zapíral se rukama o druhé, avšak všechno přišlo vniveč, jakoby se ocitl v sevření tak mocném, které bylo vytvořené samotným nejmocnějším Vala. Když se společně ocitli ve vně kruhu, Thranduil Legolase konečně pustil a princ tak od otce okamžitě uskočil o několik kroků vzad. Stále ho však probodával ostražitým pohledem a sledoval každý jeho pohyb.
Král stál klidně, bez jakéhokoliv záškubu v těle, či byť jen nepatrné mimiky v obličeji. Ruce měl volně spuštěné podél těla a slabý větřík, který se dnešní noci proháněl kolem, čechral Thranduilovy dlouhé vlasy. Pak mu z úst vyšel spád vět, který Legolase roztřásl a vzrušil zároveň. Šokem rozevřel své vyplašené oči na otce a pusu otevřel v jasném údivu. Pak pocítil silný třes těla, který mu rozvibroval každou buňku.
"Dnešní noci se staneš mým, Elemmírë. Dnešní noci si tě vezmu, vnořím se do tebe celým svým tělem a donutím tě, abys pocítil i ty mne. Dnešní noci pomiluji tvé tělo, mírë."


 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Bunny Bunny | 23. března 2016 v 13:00 | Reagovat

Och, zatracená dvojčata, pěkně to Legimu zavařila. Přemýšlím ovšem, jestli bychom za to spíš neměli být rádi - jako správní úchyláci :-D Elrondova poznámka o tom, kde udělal ve výchově chybu, mě dostala. Každopádně Legolas dostal hodně nelehký úkol... Těším se na pokračování a děkuji za přidání další kapitoly :-)

2 anita anita | 23. března 2016 v 18:59 | Reagovat

Pani, tak nakonec se nam Thranduil ztratil v mesicni zari. :D Legolas si asi jeste hodne uzije. :D nemuzu se dockat dalsi casti. :)

3 May Darrell May Darrell | 23. března 2016 v 23:00 | Reagovat

[1]: Moc děkuji za komentář. :)

[2]: Děkuji za komentář. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama