Zářivá bledost Ithilu

4. března 2016 v 11:00 | May Darrellová

Zářivá bledost Ithilu

Thranduil/Elrond
(Vedlejší pár Glorfindel/Erestor)

Pozn. autora: Ai, a proč zářivá bledost? Protože i v bledosti se dá najít jiskra zářivého tepla.
A proč právě v Ithilu? Protože měsíc doprovází náš příběh.

Omezení 12+










Stalo se tak dávno před výpravou toho, jenž nesl Prsten do Mordoru.

Stalo se ještě dávněji před příběhem půlčíka z Kraje, který Prsten objevil a pomohl dobít Osamělou horu.

Událo se při svitu měsíce, který vedl svoji bledou ruku osudu po žalu zdeptaném tělu knížete z Beleriandu.

Všechen třpyt, všechna zář a všechny odlesky barev či tvarů Ihilu dopadaly na bledou tvář Pána Imladris. Pohled na něj byl jako pohled na ten nejdokonalejší obraz na Ardě; ovšem ve měřítku smrtelníků, pro ostatní elfy to byl pohled jako na každého jiného elfa.
Avšak uctívali jeho moudrost, klaněli se před jeho dobrotou a láskou pro ostatní rasy. Nezáleželo, zda jste byli smrtelníkem, cizím elfem či trpaslíkem - každému se dostalo pomoci v Posledním domáckém domě. Listy stromů ztrácely svoji životnost, jejich lesklá barva ustupovala do šedi nočních mur a děsů. Cestičkami se hnalo všechno popadané listí a prázdné větve stromů surově a se škodolibostí vrážely do tváří imladriských elfů.
"Údolí chřadne, …opouští ho život. Prsten Vilya ztrácí svého hostitele."
Silný poryv větru zvedl do vzduchu hustý déšť listí, které se vznesl vysoko nad hlavy a ovanul Erestorovu tvář. Shlížel dolů z balkónu a s pohledem upřeným na všechno utrpení, které je zastihlo, se jeho obličej zahalil do mraku úzkosti.
"Nemluv takhle, Glorfindeli z Gondolinu - žádám tě o to jako přítel příteli," otočil se tak prudce, až kolem něj zavlály dlouhé tmavé vlasy. Stanul čelem ke zlatovlasému bojovníkovi, ale ani si ho nevšímal, jeho ztrápené oči padly na manželskou postel, na které leželo nehybné a bledé tělo. Tvář mu ozařoval pouze jasný měsíc, jako kdyby chtěl dodat na jeho vážnosti… a utrpení.
"Jako přítel příteli, Erestore? Cožpak se musela stát až taková tragédie, abys mě zval svým přítelem?" za normálních okolností by v hlase Erestor slyšel jemnou aroganci a uštěpačnost, ale ne teď, ne dneska… ne za těchto okolností, kdy i legendární Pobíječ balrogů truchlil. "I když bych si chtěl užívat tohoto kouzelného okamžiku, a Valar ví, že chtěl, můj žal je příliš silný."
Erestor nezabránil rychlému pohledu do té sličné tváře, kterou znal po mnoho tisíciletí a která ho popichovala od chvíle, kdy se setkali poprvé. Okamžitě uhnul rychlým pohledem zpět na svého pána a milostivého lorda. Dlouhými a hebkými prsty přejel po bledé tváři a přitom prosil všechny Valar, aby mu jeho knížete vrátili. Nikdy si nepřipadal tak ztracený a nicotný jako nyní.
Bledá tvář se nepatrně pohnula, nevnímatelný tik v obličeji sebou škubnul. Řasy se zatřepotaly a na okamžik lord Elrond otevřel oči. Žalem prosycené tůně se ale ihned zavřely a z hrdla se mu vydral těžký vzdech.
Erestor sjel dlaní na pánovu hruď a křečovitě mu sevřel šat, cítil hnusné slané slzy, které začaly stékat po jeho bledých líčkách a když už si myslel, že to nevydrží a zasténá žalem, byl silně přitisknut na tvrdou hruď bojovníka. Erestor hlasitě zalapal po dechu, ale nebránil se, nechal se konejšit v teplém náručí a kňučivě sténal.
"Poprvé si poradce neví rady, Glorfindeli - jen do mě, vyčti mi mé chyby a nech řvát svoje ostří meče…"
"Ne, Erestore. Musel by přijít sám balrog a rozmáchat se tu svým ohnivým bičem, abych vytasil svůj meč. Na tebe nikdy - podívej se na mě, tak podívej se!" zvýšil jemně hlas, až se na něj Erestor podíval svýma truchlivě zakalenýma očima. "To, co se děje lordu Elrondovi, není tvoje vina. Nemáš ani v nejmenší na tom podíl - tohle jsi nemohl rozhodnout ty, ale pouze sám Elrond. Celebrían odešla zraněná do Země neumírajících a náš pán si vybral svůj konec, tohle je pouze jeho volba a ničí jiná - rozumíš mi?"
Erestor jemně kývnul hlavou v porozumění, avšak bylo to jenom gesto, které jak Glorfindeli, tak poradci stejně škodolibě říkalo, že pachuť hořkosti tu bude stále. Hořkosti a neutuchajícího žalu.
Poradce nevydržel upřený modrý pohled dlouho a plaše se od druhého elfa odtrhl. Sklopil znovu pohled ke svému pánu a slzy mu zalily oči. "Kdyby - kdyby tu byl tak někdo, kdo by Elrondovi dal chuť do života a sílu bojovat."
"Sjíždějí se všichni elfové z okolních říší, aby mohli stát v těch nejtěžších chvílích s Elrondem. Myslím, že přijedou všichni, nikdo nezůstane bokem. A možná nám Valar dá sílu a zaplní Elrondovo srdce jasnou září, aby znovu procitnul."
Erestorovy oči se zapřely do modrých hlubin, jak v nich hledal vysvětlení a pak, když zcela nechápavě pootevřel pusu, Glorfindel se pousmál. "Uniklo to tvým bystrým očím elfa, Erestore? Nebo jsi byl příliš dlouho mezi knihami, abys doopravdy viděl svět kolem sebe?"
"Nevím, o čem to mluvíš…"
"Mluvím tu o jasné záři v Elrondových očích, srdci, které se mu vždy rozbušilo rychleji a vůni chtění, která obklopila jeho auru. Cožpak sis opravdu nikdy nevšiml?"
Glorfindel viděl v tmavých očích zmatenost, čirou nevinnost ze všeho, co se jenom vzdáleně podobalo lásce. Jak by nezkušený Erestor mohl vycítit něco tak hluboce skrytého a silného, co jejich pána vždy přimělo zadržet dech proti své vůli? Ai, Valar, Elrondův poradce byl tak nevinný, že si ani nevšiml… a nebylo to jediné, co bylo temným očím neviditelné.
Zvedl ruku a dlouhými prsty se dotkl dlouhých vlasů, sotva mezi polštářky ucítil tu hebkost, musel se pousmát. I přes všechen žal a bolest se kvůli poradci usmíval, avšak s leskem úzkosti v očích.
Erestor sklopil zrak dolů a o krok ustoupil, plaše se rozhlédl kolem sebe a ostýchavě jen něco zamumlal. Pak se narovnal v zádech a Glorfindel znovu poznal toho samého suchého a ledové poradce, kterým vždy býval. Jedno ale teď věděl jistě, přes všechnu Erestorovu moudrost poznal to jediné, co mu unikalo - lásku.
"Chápu, Glorfindeli, tvé kousavé poznámky jsem pochopil."
"Vskutku? - Všechny?"
"Ach ano, …vím, co jsi mi tím chtěl naznačit, a říkám ti, že Elrond svoji ženu a matku svých dětí miloval tuze a hluboce. Nikdy by se nezamiloval do nikoho jiného…"
"Ai, Erestore… vidím, že jsi opět pochopil pouze polovinu mých, jak ty říkáš, kousavých poznámek."
Erestorova tvář se zkrabatila a nad nosem se mu udělala vráska, ale Glorfindel pokračoval: "Nemluvím tu snad o podvodu nebo zradě na Celebrían - ne, tohle, co Elrond celou dobu skrýval, bylo daleko čistší a nevinné, ale zároveň dravé a spalující. Dokážu si představit, jak pro něj muselo být těžké žít tak dlouho v klamech a lhát si sám sobě."
"Opravdu? Slavný Glorfindel z Gondolinu snad taky někdy trpěl?" neodpustil si štiplavou poznámku, které však hluboce litoval, když se mu mysl znovu zaplnila spícím lordem z Imladris, "omlouvám se, Glorfindeli, ale tohle není zrovna dvakrát dobrá chvíle pro naše handrkování. Kdo je to - znáš ji a pokud ano, mohl bys ji přesvědčit, aby dorazila k Elrondovu lůžku a zaplavila ho nadějí a láskou?"
"Znám ho, ano Erestore a znáš ho i ty."
Erestorova ústa se překvapením otevřela. Otočil se prudce čelem ke zlatovlasému bojovníkovi a ani si neuvědomil, co udělal - štíhlými prsty sevřel křečovitě Glorfindelovu tuniku a koukal se na něj zdola prosebnýma očima, aby pokračoval. Nemohl však čekat, musel to vědět hned!
"Tak ho přinuť! Prosím tě, Glorfindeli, přinuť ho, ať nám vrátí našeho lorda do Údolí. Imladris upadá, listy jsou smutné a žadoní, kůra se ze stromů slupuje seschlá a hnijící…"
Glorfindel vzal jemně chladné dlaně do svých a donutil ho, aby sklopil ruce. "Tohle nemohu. Jak by sis to představoval, abych na něj vytáhl svůj meč a pohrozil mu? Ne, Erestore, …tohle musí udělat sám od sebe, protože jediné, co náš pán Elrond potřebuje je jeho druhé srdce."
Do třetího dne uviděl Erestor na omšelé a zalesněné cestě dlouhou výpravu, která se táhla až do dálky, kam jeho oči sotva dohlédly. Zpozoroval mezi nimi jak Paní Galadriel a Pána Celeborna Lóthlorienu a jejich osobní gardu, tak samotného krále lesních elfů v Temném hvozdě Thranduila, Haldira a jeho bratry z Lórienu, Legolase syna Thranduila, a plno dalších, kteří přišli podpořit údolí Imladris v těžkých chvílích.
Stál na posledním schodku, když Galadriel ladně seskočila ze svého oře a její choť ji následoval.
"Erestore, …ráda vás vidím v tuto žalostnou chvíli. Jak mu je?"
"Ach, Paní Galadriel…" neubránil se chvění těla, když se díval do jejích očí a překvapeně vzhlédl, když ucítil kolem svých beder silnou paži, která si ho přitáhla k sobě. Studem se chtěl odtrhnout, ale když se jeho tělo rázem zklidnilo, nebránil se tomu. Nebránil se Glorfindeli.
"Umírá, má Paní, hodinu od hodiny je mu čím dál hůře a jeho bledá tvář již začíná prosvítat. Ithil tomu možná dopomáhá, že jeho obličej vypadá tak křehce a tak nemocně," ujal se slova Glorfindel a shlížel nejenom na Galadriel, ale pohledem sklouzl ke králi Temného hvozdu, který stále seděl na svém velkém oři a sledoval ho upřeným pohledem. Všimlo si snad jeho oko bojovníka skryté touhy a bolesti, když se král podíval nahoru k Roklince, nebo snad jenom chtěl vidět naději? Dá králi Thranduilovi čas a prostor a pokud se nic nestane, vezme věci do svých rukou už jenom pro lorda Elronda a také pro poradce Erestora, kterého si nyní nevědomky tiskl k sobě.
Erestor se jemně vymanil z pevného sevření a následován návštěvou, se ztratil v Posledním domáckém domě.

Dlouhý šedý šat lemovaný zářivými korálky, které se na měsíčním světle leskly, pod rychlým krokem létal za kráčející postavou a vlnil se jako samo moře. Dlouhé prsty držely svůj oděv vepředu nahoru, aby měl dost prostoru na své dlouhé kroky. Hnědá koruna z větviček stromů a červených bobulí dávala každému znát, že procházel král. Avšak i když by neměl svoji korunu usazenou na hlavě, jeho důstojnost, vznešenost a razance by to zcela jasně vynahrazovala.
Jediným prudkým pohybem rozrazil dvoukřídlé dveře do soukromých komnat pána Elronda, zabouchl je za sebou dalším prostým mávnutím a pak se rozešel směrem k posteli. Chladně ledové oči studovaly nehybnou a bledou tvář, která tiše a spokojeně odpočívala na lůžku. Avšak tohle nebylo nijak uspokojující - půlelf nespal, jeho duše se odpoutávala sama od sebe od těla a on začínal blednout.
Měsíc se vkrádal do průzoru okna a paprsky olizovaly neměnnou tvář, zaplnily každý jeho pór a každý záhyb. Vjely mu do tmavých, rozprostřených vlasů po polštáři a nejenom ony, ale také dlouhé chladné prsty, které se jimi probíraly a snažily se jim vtisknout život. Pak sjely po spáncích až na mrazivou tvář a nakonec přejely přes konturu rtů.
Zrovna se chtěl odtáhnout a poodstoupit, když se ze rtů vydralo cosi jako slabé, téměř neslyšné zasténání. Elfí uši to však zaslechly, tělo válečníka a vladaře se znovu natisklo k loži, a zatímco druhou rukou vyhledal chladnou dlaň a sevřel ji, druhá stále kroužila po tváři a polštářky prstů ho líbala.
"Elronde, …neztrácej svoji barvu, neztrácej sám sebe. Máš tu syny a dceru, která tě potřebuje. Máš tu celou rodinu a Imladris drží s tebou, …tak jako Temný hvozd. Uzdrav své srdce a svoji duši, nech Maiar Ithilu odstoupit a žij, …miluj a dýchej krásu přírody."
Jemný dotek rtů byl téměř jako dotek lehkého vánku, zlehka se rty dotkl nehybných Elrondových a pokusil se mu vdechnout svůj život. Prsty i s dlaní přiložil na jeho tvář a otočil si nehybnou hlavu k sobě, pak polibek zopakoval. Druhou rukou probíral temné vlasy a tolik se snažil, aby pán Imladris procitnul. Nakonec se od něj odtrhl a narovnal se. Dlouhé plavé vlasy mu sjely přes ramena a měsíc je nechal utopit ve své záři.
"Věděl jsem, že přijdete, …králi Temného hvozdu," ozval se u dveří tichý hlas a když se Thranduil otočil, stanul před zlatovlasým Glorfindelem z Gondolinu. Měřil si ho nicneříkajícím pohledem, ale bojovník spatřil prvotní bolest, která se za šedýma očima drásala ven a chtěla ovládnout Thanduilovo zlomené srdce. Plavovlasý král však stál hrdě a vzpřímeně shlížel na druhého, jemně roztřesenou ruku skryl za cíp svého roucha a snažil se tvářit tak klidně, až mu to málem Glorfindel zbaštil.
"Prokazuji mu tu úctu stejně jako každý jiný, Glorfindeli z Gondolinu, je to pán a lord tohoto poklidného místa a zaslouží si…"
Glorfindel se neubránil nepatrnému úšklebku. Na moment spočinul na bledém Elrondovi a poté se vrátil pohledem ke králi. "Ai, králi, přiznejte si… milujete jej a trpíte zdaleka víc, než my ostatní."
Král mlčel, v očích mu zablesklo cosi, co si Glorfindel přiřadil k souhlasu, avšak na to hned ho propichoval temně šedýma očima.
"Jen si to přiznejte, …celou dobu jste cítil to samé, co lord Elrond," ignoroval moment překvapení na Thranduilově tváři a pokračoval, "viděl jsem osobně, jak se můj pán choval, když vás spatřil tenkrát o letním slunovratu v Temném hvozdě a pak později tady v Imladris. Kdykoliv, kdo se byť jenom o vás slovem zmínil, jeho oči pookřály, zasvítily a srdce mu zaplesalo rychleji, protože v hloubi věděl, že jste jeho spřízněná duše. A mlčel celou tu dobu, ignoroval své pocity… Miloval svoji ženu Celebrían a milovat ji ani nepřestane, avšak u vás - u vás to bylo něco jiného. Řekněte mi králi, cítíte to také tak? Díváte se na pána Imladris tak, jako on na vás?"
Prohlížel si Thranduilovu tvář a dokonce se přistihl, že na moment přestal dýchat. Až tak byl nedočkavý odpovědi. A pak konečně král lesního království promluvil: "Nenáleží mi, abych cítil něco z toho, co jste mi tu popsal, Glorfindeli. O svoji lásku jsem přišel v Gundabad a můj syn přišel o svoji matku…"
"Ano, …to je mi líto, slyšel jsem o vaší tragédii, avšak neodpověděl jste mi? Neptám se na to, jestli vám náleží něco cítit - nebo ne. Ptám se vás, zda ho milujete?"
Král chvíli mlčel, jeho nitro se stáhlo do sebe a on nezabránil rychlému pohledu za rameno, jakoby se chtěl přesvědčit, zda tam Elrond stále nehybně ležel a nemohl je slyšet, pak se rozešel k bojovníkovi. Postavil se vedle něj, upíral pohled stále vpřed, aby na Glorfindela neviděl, nechtěl vidět jeho výraz v obličeji a zlatovlasý elf shlížel na jeho dokonalý profil tváře.
"Každá moje buňka v těle, každý můj nerv a žíla, všechno to, co mám, dýchá pro něj. Není žádného stříbra, zlata, perel či rubínů, co by zakrylo jeho krásu. Dokonce ani hvězdný svit světla a hvězd naší královny Vardy, či záře Ithilu, nedokáže to, co on, když vstoupí do místnosti. Co myslíte, Glorfindeli z Gondolinu - miluji jej?"
Nečekal na jeho odpověď a odebral se pryč. Glorfindel stál ještě několik dlouhých minut na místě a díval se na svého přítele, který ležel na lůžku a nevnímal - nebo snad ano?
"Ano," odpověděl s úsměvem zlatovlasý elf, "miluje vás, Elronde."
Modré oči najednou zaznamenaly pohyb prstů, zrychlený dech a jemný třas těla. Když Glorfindel přistoupil o něco blíže k posteli, úsměv se mu rozšířil štěstím a radostí. Elrondova hruď se začala nadzvedávat v rychlejším rytmu, prsty u rukou jemně vibrovaly a oči mu za víčky lítaly. Měsíční světlo ustoupilo z nehybné tváře a odhalilo jemný nádech růžové barvy na líčkách. A pak - pak se Elrond zhluboka nadechl, jako kdyby se znovu narodil. Elfí duše se mu zahojila a probrala se z dlouhé ztráty bolesti a žalu. Pán Imladris byl zpět.

Po pár týdnech, co se Elrond již skoro zotavil, mohl konečně opustit své soukromé komnaty a zvolna se procházet po Posledním domáckém domě. Jeho kroky byly ze začátku dost nejisté, avšak postupem času zvládal již delší procházky. Do tváře se mu vlila již zdravější barva, rty měl znovu načervenalé a oči mu znovu zářily odleskem pokojného štěstí - a přesto netušil proč. Rozhodl se, že dobrovolně vybledne, ztratí svoji elfskou krásu a opustí tento svět, avšak se tak nestalo. Proč se najednou zotavil, co mu zabránilo pokojné smrti?
Snažil se promluvit se svým poradcem Erestorem, ale ten sám nechápavě kroutil hlavou, že tomu nerozumí, ale rozhodně si stěžovat nebude - modlil se několikrát denně k Valar, aby se Elrond vrátil a vskutku, Valar ho vyslyšeli.
Dokonce si odchytl Lindira, ale jediné, čím mu odpověděl, byl zpěv - doslova, začal prozpěvovat přímo před jeho očima své díky Valar a Elrond se raději klidil pryč. Už ztrácel své naděje, když jeho elfí zrak spočinul na tajemně usmívajícím se Glorfindelovi, který ho bedlivě pozoroval při každém kroku a Elrond se již pod jeho stetoskopem začal cítit nepříjemně. Když se tedy i zlatovlasého bojovníka zeptal, jediné, co mu Glorfindel odpověděl, bylo: "Ai, Elronde - i když ses nám vrátil a pro nás pro všechny jsi ten nejmoudřejší půlelf ve Středozemi, tak v jistých oblastech jsi stejně slepý jako tvůj roztomilý poradce!" Pak se zvonivých smíchem odešel pryč a jediné, nad čím se Elrond pozastavil, bylo: "Roztomilý poradce?"
Imladris se vracela krása nevšedních dnů; koruny stromů zmohutnily a zezelenaly, ptáci se začali vracet do svých hnízd a celé údolí obživlo a jenom vzkvétalo. Elrond se procházel po zahradě, stále se však ještě rychle unavil, a tak si sedl na pohodlnou lavičku uprostřed několika stromů. Roucho měl barvy šedi, jakoby chtěl Elrond nevědomky dát najevo, že se jeho duše zcela nezhojila. Dlouhé tmavé vlasy měl rozprostřené na zádech a v dlaních svíral knihu, kterou si sem vzal po cestě z knihovny. Po chvíli ji musel položit do klína, avšak stále ji držíc. Byl tak zabrán do čtiva, že si ani neuvědomil příchodu druhého elfa, který ho chvíli pozoroval s lehkým úsměvem na rtech. Chvíli tiše stál, než udělal několik kroků vpřed, až stanul na metr od sedícího tmavovlasého pána Imladris.
Elrond si stále ničeho nevšímal, možná byl zahloubán natolik do knihy a možná sám do sebe. Ani lehké odkašlání a vyslovení jeho jména ničemu nepomohlo. Druhé odkašlání a lehká dotčenost stojícího plavovlasého krále, avšak i tak se nic nedělo. Elrond byl jako duchem nepřítomný - doslova.
Tmavovlasý elf překvapeně vyjekl, když mu byla kniha vytržena z rukou a zmohl se jenom na prudký pohyb hlavou nahoru. Jaké překvapení pro něj bylo, když se díval do lehce rozhořčené tváře Thranduila, který držel knihu v natažené ruce za sebou, jak se snažil udělat rychlý chvat. Ještě teď mohl vidět, jak se stříbrné vlasy kolem úzkého obličeje vlnily a tmavě modré roucho tančilo kolem těla.
"Ai, Thranduile - vyděsil jsi mne!" řekl ještě stále lehce zadýchaný Elrond a snažil se uklidnit svůj dech. "Nemůžeš se ke mně takhle tiše blížit, …ještě před pár dny jsem byl - jsem byl…" tvář mu potemněla, když si vzpomněl na rozhodnutí ohledně svého konce. Byl jsi téměř jist, že už byl skoro mrtev, cítil chlad měsíce, který ho k sobě volal stále hlasitěji a on jej ochotně následoval a pak - pak se všechno začalo rozzařovat a on viděl všechno tak lehce, jakoby nevážil ani pírko. Vrátil se zpět. Netušil, co se stalo, jaká silná a neodbytná ruka osudu ho přitáhla. Všichni se okolo něj radovali, smáli se - ten večer ještě uspořádali oslavu na počest jeho návratu, a když přejížděl všechny ty známé tváře a v rohu místnosti uviděl stát krále Temného hvozdu, který ho se založenýma rukama pozoroval, posmutněl ještě více.
Shoda nešťastných náhod mu vyrvala z náruče ženu a matku jeho dětí a teď se měl ještě vrátit a dívat se, jak se na něj král lhostejně díval s ledovým postojem, který mu tak dokonale šel? Proč nevybledl a neztratil se ve vzduchu jenom jako dým? Proč se musel trápit dál, …měl udělat své další rozhodnutí?
"Neměl bys tu sedět sám, Elronde. Je tu zima a tvé tělo je stále unavené a neodpočinuté, potřebuje se ještě doléčit. Ostatní mají o tebe starost."
"Ach ano. Ostatní - samozřejmě," sklopil pohled k zemi a díval se na špičky svých bot. Musel se odmlčet opravdu na dlouho, jelikož ho překvapil pohled do Thranduilovy tváře. Král před ním klečel na kolenou a jeho knihu měl položenou v klíně. Byli nyní ve stejné rovině, a tak se jeden druhému díval do očí.
"Děje se něco? Od té chvíle, co ses… probral, trávíš čas sám. Jsem potom nucen zvládat Celebornovu přítomnost, když mě nikdo nezachrání a řekněme, že kdo by chtěl poslouchat jeho neustálé přednášky a ódy na Lóthlorien. Moje maličkost snese všechno, ale tohle je i na mě dost," rozpustile mu cukly koutky úst nahoru - avšak i tohle byla dost velká změna oproti kamenné masce na obličeji, kterou většinou nosil.
"Nic se neděje," zalhal Elrond a konečně si dovolil uhnout pohledem stranou. Přeci jenom když lhal, nedokázal se dívat někomu do očí. Thranduil se tváří přiblížil a studoval Elrondovu mimiku.
"Lžeš mi, poznám to," řekl nakonec a sledoval překvapený pohled druhých očí, "ale chápu, že se mi nechceš svěřit. Přeci jenom je to tvoje soukromí a nemám do toho co zasahovat. Jenom bys měl vědět, že po celou dobu, co jsi blednul, tvůj ledově klidný poradce se málem složil…" sledoval, jak se Elrond rychle postavil a učinil taktéž a zatímco tmavovlasý elf udělal krok stranou, Thranduil mu cestu zatarasil, "…legendárně vychloubačný Glorfindel z Gondolinu nepřestal otravovat nikoho, jenom aby se dočkal od každého sté odpovědi, že ti není pomoci, tvoje dcera přestala se všemi komunikovat a uzavřela se na celý čas ve své komnatě a tvoji synové…" zatímco Thranduil pálil jedno palčivé slovo za druhým, Elrondovy oči se zalívaly slzami. Snažil se je zastavit, tvrdě si kousnul dolní ret, aby myslel raději na bolest, než na to, co mu krutý král Temného hvozdu předhazoval.
"…tvoji synové se začali utěšovat navzájem - a myslím, že si umíš představit, jakým stylem to vypadalo. Galadriel nepřestala zírat do svého Zrcadla, …"
Elrond sklopil hlavu k zemi, nedokázal se na krále již dívat. Slzy mu stékaly po tvářích a on se je již nesnažil skrýt. Cožpak musel být tak nešťastný, …to ho Valar tolik nenáviděli?
"…a já jsem celý ten čas seděl u tvé postele a snažil se tě vrátit zpět mezi dýchající elfy. Usiloval jsem o tvůj život, modlil jsem se několikrát k Valar, aby mi tě vrátili. Snažil jsem se mými doteky a polibky zvrátit tvé rozhodnutí a uspěl jsem - nakonec a jeden půlelf se vrátil mezi nás."
Elrond nestačil zvednout ani šokovaně hlavu, když mu Thranduil položil horkou dlaň na krk a přitáhl si ho k polibku. Překvapením se mu rozšířily zornice, srdce dvakrát vynechalo úder a líčka mu nevědomky zrudla.
Král ho líbal zprvu jemně, hladil svými rty spodní ret a poté ho vsál a natáhl. Načež se mu znovu vpil do úst a jazykem se dostal až do horkých útrob. Elrond se nezmohl ani na žádný odpor, byl tak zkoprnělý a tak rozhozený - netušil, zda měl být nadšen touhle situací, či překvapen, že Thranduil jeho city opětoval. Pak ucítil na své hrudi jemné doteky a nemohl zabránit, aby nevzdychl do králových úst.
Thranduil se na něj natlačil a donutil ho couvat, až nesmělého Elronda opřel o kmen stromu. Odtrhl se od jeho úst a vlídně se na něj pousmál, v očích mu zazářil jasný svit, když s láskou vjel do tmavých vlasů. Nechal mezi polštářky prstů protékat prameny a přitom nepřestával sledovat šedomodré oči, které se na něj ještě stále udiveně koukaly.
"Když jsi říkal, že Glorfindel všechny otravoval - myslel jsi tím sám sebe? Donutil tě, abys mě přivedl zpět?"
"Ne," zašeptal tiše, téměř neslyšně, "nedonutil. Udělal jsem to sám… a rád. A udělal bych to znovu."
S tím se vpil do druhých úst a donutil Elronda, aby pro něj znovu zasténal.

Štíhlé a dlouhé prsty křečovitě svíraly kamenné zábradlí balkónu. Tmavovlasá hlava se upírala jemně dolů a pohled směřoval na dvojici elfů, kteří si navzájem vyznávali lásku. Při tomto pohledu Erestorova líčka zrůžověla, pusu měl nespolečensky otevřenou dokořán a v momentě, kdy ke všemu za zády uslyšel hlas, překvapením nadskočil a otočil se.
"Víš, že špehovat se nemá, Erestore?" usadil se na bojovníkově tváři šelmovský úsměv. Poradce zčervenal víc a nezabránil těkavému pohledu po místnosti.
"Nešpehoval jsem, jen jsem - jen jsem… Jak si vůbec můžeš myslet, že jsem lorda Elronda špehoval?" vyštěkl na něj najednou popuzeně. Když se Glorfindelův úsměv ještě více rozšířil, Erestor chtěl nakvašeně odejít, ale byl chytnut za paži a přitáhnut k druhému.
"Už chápu, proč si tě Elrond vybral za svého poradce. Ai, Erestore, však máte stejné nedostatky."
"Nedostatky, říkáš? Jaké mohu mít nedostatky?" přimhouřil oči a čekal další uštěpačnou poznámku.
"Zjevně budu muset tak jako Thranduil přistoupit k náležité ukázce, než stále naznačovat. Vidím, že to u našeho namyšleného krále Temného hvozdu prošlo," na okamžik se zazubil a pak si šokovaného Erestora přitáhl ještě blíž k polibku. Jejich rty se setkaly ve výboji vzrušení a nezaměnitelného chtíče.









Poznámka autora: Původně jsem chtěla, aby povídka obsahovala 18+ mezi Thranduilem a Elrondem. Nakonec jsem od toho opustila, jelikož by mi to přišlo moc urychlené a prostě by se to k jejich jemnému a něžnému začátku nehodilo - aby na sebe hned hupsli. :D Takže tak.
A Glorfindela s Erestorem jsem tam přiřadila jen jako doplnění k ději. :)
 

40 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 majuar majuar | Web | 4. března 2016 v 14:34 | Reagovat

Naprosto tě chápu, tohle zakončení bylo... příjemné, hodilo se. Taky mi občas dělá u povídek problém se rozhodnout, jestli děj dovést až k +18 scéně nebo to utnout ve chvíli jemné a romantické.
Ale moc fajn čtení, nějak mi to dneska přišlo hodně vhod, děkuju :) A shipnout k někomu Erestora... to taky nebyl marný nápad :D :D

2 anita anita | 4. března 2016 v 14:55 | Reagovat

To bylo opravdu kouzelny. Nadherne napsany a popsany. :D a mas pravdu k jejich romantickemu zacatku by to byl opravdu velky spád.  :)

3 Bunny Bunny | 4. března 2016 v 16:29 | Reagovat

Ač jsem čuně k pohledání, musím souhlasit, že sem by se cokoliv 18+ nehodilo.
Příjemný hořkosladký zákusek po obědě...
Kde bychom byli bez přemožitele balrogů... :-D A líbí se mi, že ať se děje, co se děje, dvojčata vždycky ví, jak řešit problémy. :-D
Děkuji za hezkou oddechovku

4 May Darrell May Darrell | 5. března 2016 v 10:11 | Reagovat

[1]: Moc děkuji za komentář, potěšil. :)

5 May Darrell May Darrell | 5. března 2016 v 10:14 | Reagovat

[2]: Děkuji za názor a za komentář. :)

[3]: Právě, 18+ by to akorát pokazilo. Ach ano, zlatý Glorfindel :3 :D
Ai, taky sis toho všimla? Dvojčata vždy skončí spolu, - jak to jenom dělají? :D

6 Hatake Jane Hatake Jane | 5. března 2016 v 21:41 | Reagovat

tys mi smazala koment co sem rano psala? :(

7 May Darrell May Darrell | 5. března 2016 v 22:12 | Reagovat

[6]: Oh - ne, proč bych to dělala? 8-O

8 Hatake Jane Hatake Jane | 6. března 2016 v 9:21 | Reagovat

Je možný že se to neodeslalo nebo já nevim. :) Napíšu to znova zkráceně. Povídka se mi moc líbila bylo fajn že pro změnu  se něžnost vystřídala s tim že na to hned hupnou. Nemusí být v povídce sex aby byla dobrá :D Ze začátku povídky sem se bála že Glorfindel s Erestorem ukradnou pozornost na sebe to se naštěstí nestalo a vztah hl páru se mi líbil. A takhle to podle mě má být Glorfindel s poradcem ne s někým jiným :D kez by si někdy udělala aragorn/frodo nákou něžnou povídku...mám výstřední páry já vím :DDD tak to rozhodně nebylo zkráceně :D Pa J.

9 diana diana | 6. března 2016 v 9:46 | Reagovat

To bylo kouzelné. :-) píšeš opravdu skvěle.

10 May Darrell May Darrell | 6. března 2016 v 12:26 | Reagovat

[8]: Tak to nevím, ale i mě se nic na správě blogu nezobrazilo. ;)
Jsem ráda, že se povídka líbila. Nu, mám v plánu ještě dost povídek, ale nevím, jak to budu stíhat psát. Osobně raději taky vyhledávám neobvyklé páry (jak který teda) :D Uvidíme, jak to budu stíhat psát. :)

[9]: Moc děkuji za komentář. :)

11 Hatake Jane Hatake Jane | 7. března 2016 v 8:52 | Reagovat

Nic proti may ale vše co píšeš jo neobvyklý :D :-P

12 May Darrell May Darrell | 7. března 2016 v 11:26 | Reagovat

[11]: Náhodou něco ne. :D Ale i kdyby ano, tak mě přeci znáš nějakou dobu... ;) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama