Vánoční čas: Velký pátek 2. část

14. června 2017 v 10:00 | May Darrellová

Vánoční čas: Velký pátek


Přijela vám na Vánoce vaše dcera ze školy a přivezla s sebou i svého snoubence s kamarádem - to jste možná přežili, ba dokonce jste přežili i to, co se stalo později, ale když konečně začínají vyplouvat na povrch všechna tajemství, tak to nemusíte vzít tak, jak by se od vás očekávalo.


Česká povídka z prostředí Prahy a okolí, vánoční čas, homosexualita, postupem slash 18+

Vánocemi všechno začalo a Velikonočním pondělím všechno skončí. Veškeré rozuzlení a konečné vztahy se rozhřeší na poslední svátek Vánočního cyklu. Děkuji všem, kteří cyklus četli, a snad se vám budou líbit i poslední části Vánočního cyklu.




Marek nemohl ani popravdě říct, kdy se naposledy cítil šťastný. Snad to bylo v době, kdy se seznámil s Nelou a začal s ní randit? Nebo to snad byla chvilka, kdy mu pověděla o těhotenství či kdy se brali v kostele? Ano, tenkrát si matka Nely vydupala, aby se svatební obřad konal na svaté půdě kostela, kde si slíbili věrnost, dokud je smrt nerozdělí. Když nad tím tak přemýšlel, tak se jednalo o pouhé okamžiky, které ho dělaly šťastným a na které rád vzpomínal. A sotva začínal pociťovat, jak se jeho život ubíral opět do momentů, kterých si chtěl užívat, tak se mu rázem všechno kazilo. Vlastně Nela mu je zkazila, protože jedinou osobu, kterou mohl vinit, tak byla ona. Nechtěl si ani na moment připustit, že by mu Eliška chtěla ublížit ještě víc, než jak už mu ublížila. Tohle musela být jenom nějaká Nely zvrácená hra nebo pokus, jak jejich dcerku využít!
Tohle se mohlo stát opravdu jenom jemu. Nejenom, že si sotva začínal pomalu zvykat na skutečnost, kdy přišel domů a čekal tam na něj čtyřiadvacetiletý klučina, ale také na svoji nemoc s problémy dýcháním, když mu život do cesty připravil další tvrdou ránu. A ne ledajakou, ale přímo milovaný klub blízko Staroměstského náměstí, který se vyskytoval na Jakubské. Po cestě zpátky se s Janem v autě dohadoval, co by měli udělat. Bylo zcela jasné, že neměl tolik peněz pohromadě, aby Elišku vyplatil, a proto nebylo pochyb, co je nyní čekalo. Chápal, proč byl Jan tak rozčílený, vždyť i on byl z toho na prášky a to ani nemluvil o tom, jak se snažil celou dobu poklidně dýchat. Už od nástupu do auta a rozloučení se s Nelou, cítil, jak se o něj pokoušel další záchvat. Snažil se ho ignorovat a raději se zaměřovat na Jana a jejich společný problém, ale bylo to čím dál víc obtížnější. Snažil se zoufale myslet na poslední záchranné nitky, jak si klub nechat, ale nemohl přijít na rozumnou odpověď, kde vzít tolik peněz? Když už si myslel, že to déle nevydrží, Jan ho konečně odvezl domů. Sotva tak zajel jedním kolem na chodník, až pod nimi zaskřípal štěrk, okamžitě vystoupil ven a zabouchl za sebou dveře. Chytil se jednou rukou střechy, načež se sklonil do otevřeného okénka, aby tak na Jana mohl dobře vidět.
Než se spolu rozloučili, tak mu chtěl říct ještě jednu věc, kterou nechtěl, aby se dostala na povrch. Především tedy, aby se o všem dozvěděl Šimon. Nedal by za to ruku do ohně, ale řekl by, že by se mu pokusil pomoct, kdyby o všem věděl. Ne že by to chtěl před ním zatajovat, ale přeci jenom nemusel vědět určité věci a nechtěl ho tím zatěžovat. Musel se věnovat škole a příležitostné práci v klubu a nemusel ještě ke všemu řešit jeho problémy. "Byl bych rád, kdybys o všem před Šimonem pomlčel," řekl nakonec a jen sledoval, jak Jan stále křečovitě držel volant od auta a přitom se na něj mračil. Nejraději by se na něj utrhl, že nebyl jediný naštvaný - i on by nejraději do něčeho praštil, ale byl rád, že se sotva držel na nohou. Cítil, jak se už od soudu celý třásl a jak se snažil oddalovat svůj záchvat, ale čím déle tu setrvával, tím více to bylo horší.
Jan se zamračil ještě víc než předtím. Dovedl pochopit, proč chtěl Marek všechno před Šimonem tutlat. Nechtěl být drzý a ani to nemyslel nijak zle, ale toho kluka nemuselo zajímat, jak si Marek vedl před soudem. Přeci jenom to nebyla jeho věc a Marek se s tím musel vypořádat sám - oni se s tím museli vypořádat. Nemohl si pomoct a musel se tomu jenom sarkasticky ušklíbnout: "Nechceš, aby se to ten tvůj zajíček dozvěděl, to chápu, i když teda nedovedu pochopit, proč bys mu to koneckonců nemohl říct. Snaží se hrát na dospělého a je mi jasné, že by se tě po všem snažil utěšit," šklebil se dál, "možná bys mu to měl nakonec říct. Žijete teď spolu, ne? Takže se ho to také týká…"
Marek rychle zatřepotal hlavou, aby Jana zarazil v hloupém myšlení. Dobře, sice tak hloupé nebylo a možná měl Jan v něčem pravdu, ale Šimon nemusel vědět všechno. Byly věci, které si musel vyřešit sám a už rozhodně nemusel běžet za nějakým teenagerem pro útěchu. I když tím teenagerem byl milující a ochotný, čtyřiadvacetiletý kluk, který byl do něj zamilovaný a snažil se mu neustále pomáhat. "Nežijeme spolu," vyvrátil nakonec Janovi jeho mylnou dedukci, která mohla být s hravostí pravda, "jenom - jenom u mě sem tam přespává, to je všechno." Snažil se tu snad před ním obhajovat?
Jan se musel uchechtnout. "Jenom u tebe přespává? No tak, Marku, podle toho, co jsi mi doteď sám říkal, tak je u tebe pečenej vařenej," sledoval, jak se Marek nakonec odtrhl od auta a jenom s tím, že se o tom už nehodlal bavit, rozešel se poněkud vrávorajícím krokem směrem ke svému domu. Viděl, jak neustále šmátral rukou do strany, jakoby se snažil něčeho zachytit. Proto v rychlosti vystoupil z auta a jen poslepu za sebou zabouchl dveře, pak se rozešel směrem ke kamarádovi. "Marku, je ti dobře? Marku!" snažil se zaujmout jeho pozornost, aby se na něj otočil, ale Marek šel stále vpřed. Proto na nic nečekal a rozeběhl se za ním.
Marek se snažil přes ty zatracené, černé tečky, které měl před očima, jít stále vpřed a dostat se alespoň do obývacího pokoje, kde by padl na gauč a snažil se svůj stav rozdýchat. Bylo však těžké jít po svých, když pořádně neviděl a netušil, kam šel a do toho ještě ten posraný přerývavý dech, který se mu neustále zhoršoval a on měl pocit, že se každým okamžikem začne dusit. Bylo mu teď jedno, jak vypadal a že se choval jako nějaká patnáctiletá puberťačka, ale potřeboval nějaký pytlík, aby to mohl s klidem rozdýchat a potřeboval ho hned! Nereagoval na Jana, kterého slyšel za sebou a mezitím se po příjezdové cestě dostal až ke hlavním dveřím, do kterých omylem vrazil. Jenom za sebou slyšel Janův starostlivý hlas, načež se nechal vtáhnout pod ochranné křídlo.
Nechal se Janem obejmout, zatímco mu kamarád prohledal kapsy od džínů, aby z nich vylovil klíčky. Snažil se ignorovat jeho ruku, která mu přejížděla po stehně a dokonce zabrouzdala ke kapse na zadku. Jen s polknutím, nad čím tu tak nevhodně přemýšlel, mhouřil oči na Janovu ruku, než ze sebe vydoloval: "J - Jane, jsem - jsem v pohodě… nemusíš… nemusíš…" dostával ze sebe těžce, zatímco se chytil kamarádovy ruky, když ucítil další vlnu nevolnosti.
Jan ignoroval Markovy řeči, protože věděl, že by nejraději odmítl jakoukoliv pomoc. A bylo mu jasné, že nejenom od něj, ale také od Šimona. A ani se mu nedivil, Marek byl jako jakýkoliv jiný muž, který se chtěl o všechno postarat sám a zejména si nechtěl přiznat pocit slabosti či dokonce, že by něco nezvládal sám. Už tak přišel o svoji rodinu a ani nechtěl vědět, jak se musel právě teď cítit, natož ještě Chapeau Rouge. Když se mu konečně podařilo nalézt klíčky od domu, tak jen rozhodně odpověděl: "Pomůžu ti dovnitř, Marku, neblbni, sám bys to nezvládl. Pojď," chytil ho pořádně za pas a přitáhl si ho znovu k sobě, načež odemkl dveře a vtáhl ho dovnitř. Nechal dveře otevřené, protože měl co dělat, aby Marka udržel na nohou.
"Nepotřebuju tvoji pomoc, jenom… jenom si lehnu a budu - budu v pohodě," dýchal ztěžka Marek, zatímco se přidržoval Janovy silné ruky, na které cítil nabíhat se žíly. V té chvilce mu myslí proběhl obraz na Šimona, se kterým se ještě dnešního rána oddával daleko příjemnějším věcem. Bylo mu tak ještě dobře, když netušil, co se bude odpoledne všechno dít a nejraději by se do té doby vrátil. A nejenom do doby dnešního rána, ale rovnou o několik týdnů zpět, kdy stačil Šimona poznat. Udělal by tentokrát něco jinak, kdyby měl tu možnost? Nechal by Lukáše, aby mu to prošlo tak snadno a nechal by se Šimonem svádět? Mohl si namlouvat cokoliv, ale měl pro Šimona slabost. Ten kluk byl… byl… nemohl ani pořádně vyslovit, co všechno k němu cítil, protože jenom při zmínce jeho jména, se v něm všechno bouřilo a on se nemohl rozhodnout jenom pro jednu odpověď. Měl ho rád, měl ho zatraceně moc rád (daleko víc než Nelu, která mu jen poslední měsíce ubližovala), miloval ho a snažil se mu důvěřovat. I když v něm pořád jen viděl čtyřiadvacetiletého kluka, který by měl mít jiné starosti, než se uvázat se čtyřiatřicetiletým mužem v rodinném domě. Vlastně jejich vztah nebral za plnohodnotný, protože se ve skrytu duše obával toho, že se jednoho dne Šimon sebere a odejde s tím, že mu tohle nestačí - a on už teď věděl, že by mu nebránil v odchodu.
Jan pozoroval Markův stav, který se mu vůbec nelíbil. Nejenom, že byl právě naštvaný na Nelu, její intrikaření a Elišku, ale také na Markovu nemoc. V hlavě se mu neustále míhala představa na Marka s Lukášem a jen se přitom vždy napnul ještě víc. Na jednu stranu byl na kamaráda naštvaný, že mu rovnou neřekl pravdu, přeci jenom se mu jako blbec přiznal, že ho Lukáš přitahoval a že by si možná dal říct, kdyby… kdyby… Zatraceně! Kdyby neměl Soňu a dítě a byl by svobodný, ale o tom přeci nemohl přemýšlet, když měl rodinu a… a ten kluk Marka znásilnil! Jak se mu Lukáš mohl jenom podívat do očí a jak ho mohl s takovým klidem svádět? Copak neměl žádnou soudnost? Užil si s Markem a pak se mu zachtělo jeho? Měl to ten kluk vůbec v hlavě v pořádku, když chodil s Markovou dcerou, ale přitom ji za jejími zády podvedl přímo s otcem? Měl chuť toho kluka opravdu chytit pod krkem, přehnout si ho přes koleno a dát mu pár výchovných ran. Copak bylo tohle normální? A proč ho to teda dokonce v jednu chvilku vzrušilo? On, Marek a… Lukáš?
Zaskřípal zuby a raději svého nebohého a nic netušícího kamaráda pustil. Tím se tak chudák Marek svezl na zadek na zem, přímo uprostřed chodby. Musel se začít sám nad sebou stydět, že přemýšlel nad něčím tak absurdním a hlavně ohavným! Lukáš Marka zneužil a on si slíbil, že pokud ještě někdy Lukáše uvidí, tak mu dá pěkně za vyučenou - hlavně kvůli svému kamarádovi. "Promiň, promiň," omlouval se okamžitě, když Marka pustil ze sevření, zohnul se k němu, a když se ho snažil vytáhnout zpět na nohy, překvapeně stačil jenom vyheknout, když ho někdo tvrdě odstrčil bokem. Nechápavě si tak třel bolavé rameno, do kterého ho někdo surově bouchl a jen sklopil pohled na tmavovlasého mladíka, který se tu náhle objevil.
Šimon měl sto chutí po Janovi rovnou vystartovat. Zejména tím, že ho viděl tak blízko se sklánět k Markovi, že si až myslel, že se mezi nimi odehrávalo bůhvíco. Jenže pak, co do Jana tvrdě uhodil, až se muž jen odvrávoral pár kroků pryč, mohl jasně vidět, jak Marek zatínal ruce do pěstí, mhouřil před sebe oči a snažil se lapat po dechu. Bylo to znovu tady! To byla hned druhá myšlenka, která mu proběhla hlavou. Marek měl opět po delší době jeden ze svých záchvatů a jeho hned napadlo, že to nemohlo být jenom tak a jediné, co mu přišlo na mysl, byl soud s Nelou. Vrhl rychle jeden ze svých nenávistných pohledů k Janovi, kterého neměl rád od první chvíle, co ho viděl s Markem sedět na Silvestra na baru a jen na něj vyjel: "Co se tady zatraceně stalo? Proč - proč je na tom takhle?" sjel očima zpět k Markovi, ke kterému se zohnul a tentokrát to byl tak on, kdo se ho snažil dostat zpět na nohy. Věděl, že se Jana ptal na zcela jasnou otázku: co se asi tak mohlo stát, že Marek dostal opět záchvat?
Jan, drže se za bolavé rameno, jen přelétával pohledem ze Šimona na svého kamaráda a zase zpět. Ani na vteřinu ho nenapadlo, aby na Šimona vyjel. Už před nějakou dobou mu došlo, že ho ten kluk nemusel a mohl jen hádat dvakrát, proč tomu tak bylo. "Musel - musel přede mnou už nějakou dobu skrývat, jak mu je a až teď… a až teď…"
"A až teď - co?!" vyjel Šimon nasupeně na Jana, načež se na něj jen na vteřinu otočil, ale hned se vrátil zpět k Markovi, který na zemi sípal a stále se mu podlamovaly nohy, "až teď sis všiml, že se dusí a nemůže se nadechnout? Co jsi za kamaráda, když si ani nevšimneš, jak na tom je?! Přines nějakej zasranej sáček, musíme ho donutit, aby přes něj dýchal!" když chvilku Jan nic nedělal, tak jen na něj zařval, aby se vzpamatoval, načež viděl, jak se konečně rozeběhl do kuchyně.
Markův dech se zrychloval čím dál víc, až se místy zalykal. Měl pocit, že se každou chvilku udusí, v obličeji musel být rudý jako rak a dokonce si ani neuvědomoval, jak moc se začínal potit. Ve spáncích mu divoce pulzovalo a před očima viděl jen černé tečky, které mu na moment připomínaly Šimona. Zvedl rychle ruku, když uslyšel Šimonův hlas, který se hádal s Janem a stiskl mu paži. "Nepotřebuju - nepotřebuju…"
"Zmlkni, Marku!" okřikl Šimon i hnědovlasého muže, když slyšel, jak se ho zjevně snažil upokojit. Sám byl v obličeji bílý jako stěna, když viděl Markovu rudou tvář a pomalu, ale jistě ho ovládal strach. S rozšířenýma očima se začal rozhlížet po pokoji a hledal Jana, který byl stále bůhví kde. Jednou rukou ho svíral v pase, zatímco mu druhou začal přejíždět po zpoceném obličeji. "Jestli se mi teď snažíš nalhat, že ti nic není, tak mě vážně nasereš, zlato! - Kde je ten idiot?" otočil hlavu opět směrem ke kuchyni, když v tom se ve dveřích konečně objevil Jan a v ruce držel hned několik pytlíků. Na nic nečekal a sotva, co k nim přišel, tak po nich chňapl a jeden přiložil Markovi k ústům, pak jen sledoval, jak přes něj začal dýchat. Hladil ho po mokrých vlasech tak dlouho, dokud neviděl, že se jeho stav nezačal zlepšovat. Jenže se nic takového nedělo a Markův záchvat byl pořád stejný, snad ještě horší. Cítil, jak se mu chvěl v náručí a jak sebou občas trhl. Sípal a chrchlal čím dál častěji a on neviděl žádné zlepšení.
Stočil vyděšený pohled k smrti k Janovi a jen na něj zařval: "Proč se to nezlepšuje?! Mělo by se to zlepšovat!"
Jan pouze bezradně pokrčil rameny, načež sledoval, jak se Šimon s Markem opět sesunul k zemi, a tak si k nim přiklekl a když se snažil k Markovi stáhnout ruku, Šimon mu ji odstrčil stranou, aby se ho ani nedotkl. Chápal Šimonu žárlivost, ale zrovna teď nebyla moc namístě, když se tu jednalo o Markovo zdraví. "Nevím, proč to neúčinkuje, myslel jsem, že doktor říkal, aby použil… sáček," zašeptal nakonec a jen vrhl na Šimona lehce nevěřící pohled. Marek mu několikrát říkal, že pokud by nepomáhal sáček, tak by musel přejít k něčemu, čeho by se chtěl vyvarovat. Diazepam. Ten jediný by mu pomohl od úzkosti a stresové situace. Sice by byl po něm jako hadrová panenka a každý by si s ním mohl dělat, cokoliv by uznal za vhodno, ale pokud by mu to pomohlo…
Sjel očima nakonec na chudáka Marka, který sípal v Šimonově objetí a nemohl se ani nadechnout. "Musíme mu dát Diazepam. Vím, že by to Marek asi neschválil, ale není zrovna v pozici, kdy by si mohl diktovat podmínky. Jestli mu ho nedáme, tak… tak… žádný sáček už mu nepomůže," vyměnil si se Šimonem pohled a jen viděl, jak toho kluka vyděsil ještě víc. Pochopil, že jim oběma bylo nyní jasné, že neměli na výběr. Hned na to viděl, jak Šimon opatrně Marka položil na podlahu a vrhl se do obývacího pokoje, odkud slyšel rámus, jak se snažil najít potřebné léky, které by mu zachránily život. Jelikož už klečel na zemi, tak se jen zohnul k hnědovlasému muži a podložil mu hlavu rukou.
Šimon by nikdy neřekl, že se bude kdy takhle bát. Nikdy se v jeho životě nestalo nic tragického, pokud tedy nepočítal svého otce. Avšak o jeho stavu neměl žádné informace, dokud mu to neřekla Monika, proto neměl ani šanci se na jedinou vteřinu bát. Kdežto teď mohl na vlastní oči pozorovat, jak se Markův stav zhoršoval a on s tím nemohl nic dělat. Cítil tak nechutnou a zoufalou bezmoc. Přehraboval se v konferenčním stolku, kde naposledy viděl, kam Marek mrskl léky s tím, že je nikdy nebude muset užít. Když konečně sevřel krabičku s medikamentem v ruce, tak se málem přetrhl, jak pospíchal zpět na chodbu. Přiklekl si okamžitě k Markovi a ani si nevšiml, že to byl tentokrát Jan, kdo ho držel a kdo mu podpíral hlavu. Viděl jen před sebou sípajícího Marka a měl sto chutí do něčeho praštit. Ruce se mu při rozbalování léků třásly, a když jednu pilulku konečně dostal ven, tak ho zastavila roztřesená dlaň.
Marek skoro poslepu chytil Šimonovu ruku, načež si ji oddálil od úst. "Nechci… nechci to…"
Šimon se nestačil divit. Bylo mu popravdě jedno, jestli ty prášky chtěl nebo ne. Hlavní bylo, aby se mu udělalo lépe a pokud ho to zachrání a bude se moci znovu volně nadechnout, tak to do něj narve klidně i násilím. "Přestaň, Marku!" vytrhl se mužovu slabému sevření, "jestli si myslíš, že bych tě nechal raději zdechnout, tak na to můžeš rovnou zapomenout! A jestli tě budu muset zachránit léky, tak to udělám, než abych o tebe přišel! Miluju tě, slyšíš?!" pronášel s jemnou hysterií v hlase a neuvědomoval si, že na něj Jan celou tu dobu upřeně koukal. Sevřel pilulku Diazepamu mezi prsty a pak ji Markovi vsunul do úst, načež ho donutil, aby ji spolkl. Sledoval, jak se Markova tvář jemně nakrčila odporem, bylo vidět, že do sebe nechtěl cpát žádné tlumící léky, ale nemohl dovolit, aby se mu něco stalo. Sotva, co Diazepam spolkl, tak se mu dech do několika minut ztlumil a už tolik nefuněl.
Markovy ruce klesly k zemi, až Šimona přestal tak křečovitě svírat. Cítil, jak měl dech daleko klidnější a nelapal tak po kyslíku. Pořád měl sevřené hrdlo, kterým musel rvát vzduch obohacený o kyslík, ale už to nebylo tak namáhavé. Nohy se mu uvolněně natáhly a dlaněmi se chladil o studenou podlahu svého domu. Mlhavým zrakem matně viděl Jana, který jen klečel vedle nich a nespouštěl z nich oči, zatímco nad sebou viděl Šimonovu vyděšenou tvář. Copak toho kluka mohlo něco tak vyděsit? Copak se o něj opravdu tak bál? Koutky úst se mu namáhavě roztáhly do nepatrného úsměvu. Byl sice jako opilý a naprosto neschopný, ale pořád se ještě donutil, aby řekl: "Snad… n - nebál… o mě?" Odpovědí mu však byl jen vroucí polibek, ve kterém mohl cítit strach a úzkost. Nechal se jím krátce políbit, než si ho Šimon vzal do náruče a odešel s ním k pohovce. Byl sice proti, ale po prášku nemohl ani mluvit, natož, aby se začal bránit.
Šimon odnesl Marka na pohovku, a když přes něj přehodil tenkou deku, tak vrhl na Jana pohled, aby ho následoval zpět na chodbu. Když se tak ocitli jen mezi čtyřma očima, tak na nic nečekal a spustil: "Přijdu sem a najdu tě tady, jak ho necháváš se dusit na podlaze!"
Jan dal ruku před sebe, aby nanejvýš rozohněného mladíka zastavil, když se k němu naštvaně přibližoval. Nebyl daleko od věci, když si pomyslel, že mu chtěl nejspíš jednu vrazit. Ten kluk se před ním celý napínal a křivil tvář ve vzteku. Vzájemně se dívali do očí, jelikož byli v podobné výšce. Nemohlo ho nenapadnout, jak byl od Šimona Lukáš odlišný. Ano, sice měl pěknou postavu a dokonce na svůj věk poměrně dobře stavěnou a svalnatou, ale nemohl se rovnat Šimonovi. A pokud nepočítal rozměry těla či výšku, tak to byla zase barva vlasů či očí. Zatraceně - a málem by zapomněl, vždyť hlavní jejich rozdíl byla povaha. Lukáše by někdy na místě zabil nebo ho pěkně ztřískal, ale Šimon… Šimon byl jiný, bylo vidět, že i když byl stále mladý a občas bylo znát, že pocházel z bohaté, pražské rodinky, tak mu na Markovi záleželo.
Když ho zaraženost konečně přešla, hlavně díky tomu, jak na něj Šimon vyjel, tak se stihl dokonce i zamračit. Vlastně se ho to i dotklo, Marka měl rád, byl to jeho dlouholetý kamarád (kterému věnoval i francouzský polibek, za účelem se dozvědět něco víc o své sexuální orientaci) a nesnesl by, aby se mu něco stalo. Nebral některé věci vážně a dokonce i zlehčovat to, co Marka jindy popouzelo, ale co se týkalo jeho zdraví, bral naprosto vážně. "To snad nemyslíš vážně?! Myslíš si, že bych ho nechal se udusit? Je to můj přítel, znám ho déle než ty!"
Šimon se ušklíbl a jen sarkasticky pronesl: "Vážně? Proto jsi jenom nad ním stál jako svatý u křížku a nic jsi nedělal?"
"Snažil jsem se mu pomoct!" obhajoval se Jan, až zesiloval nezáměrně svůj hlas, "a pokud si dobře vzpomínám, tak by tě ani nenapadlo mu dát ten zasranej prášek! Zatímco bys tady bulel, tak by Marek - au! Zatraceně!" vyhekl překvapeně, když se do něj Šimon zničehonic opřel rukou a nazlobeně ho přirazil zády o stěnu. Tohle evidentně nikam nevedlo. Už od začátku, co se potkali na záchodcích Chapeau Rouge, tak byli jako dva kohouti a Janovi to začínalo připadat směšné. Možná na něj ten kluk žárlil, ale nedovedl pochopit proč. Vždyť měl Marek oči jenom pro něj, tak o co mu šlo?
Nakonec si jen krátce povzdychl, dívaje se do vzteklých očí: "Poslouchej, evidentně nebudu mluvit jenom sám za sebe, když řeknu, že se my dva moc nemusíme, že? Marek byl celou dobu v pohodě, jestli chceš slyšet tohle. Nikdy bych ho nenechal… v takovém stavu. Jenom mě překvapilo, jak se náhle začínal dusit, musel to přede mnou už nějakou dobu skrývat a já jsem si toho všiml až, když jsme byli tady. Nechtěl, abych ti o tom nic řekl, asi se bál, že by to tvoje dětská dušička nepochopila," ušklíbl se na vteřinu a jen cítil, jak ho Šimon zatlačil dlaní ještě víc na zeď, "ale myslím si, že bys to měl vědět. Přeci jenom spolu žijete a jde o něj a… prostě by ti to neměl tajit. U soudu Nela nic nevybojovala, místo toho použila Markovu dceru, aby se dostala k penězům. Prý Eliška dala nějakou výpověď, kde požaduje odškodný a…"
Šimon klesl rukou dolů a jen nevěřícně na Jana hleděl. Ani ve snu by ho nenapadlo, aby Nela využila Elišku. Vždyť mohla být na Marka naštvaná, jak chtěla, ale udělat něco takového? Už dávno pochopil, že žena jako Nela se nikdy nevzdávala. Vlastně si to jenom ověřil tehdy na Nový rok, když mu namluvila, že se k ní Marek vrátil a že chtěli další dítě. Teď se za to mlátil do hlavy a cítil se trapně, že věřil nějaké ženské namísto toho, aby šel a promluvil si hlavně s Markem. "K - kolik? Kolik chce?" vypadlo z něj nakonec šeptem a přistihl se, že se bál odpovědi. Došlo na nejhorší a opravdu budou muset prodat klub? Proto měl Marek jeden z další záchvatů, avšak tentokrát takových, od kterého ho žádný obyčejný pytlík nezachránil?
Jan zůstal opřený o zeď, zatímco se na tmavovlasého mladíka díval. Když ho však při pohledu na něj začínaly napadat nemravné myšlenky na to, jak se Šimon svýma rukama dotýkal Markova těla či ho svými rty dostával do extáze, tak musel odvrátit hlavu stranou. Zadíval se tak do míst, kde byl obývací pokoj a kde tedy právě ležel jeho dobrý kamarád. Měl by se cítit hrozně, když Marek pomalu nevěděl o světě, Soňa jela k doktorovi, jelikož ji nebylo už od rána dobře a k tomu ještě museli vyřešit Chapeau Rouge. Prohrábl si proto hnědé vlasy, načež stočil zrak zpět k Šimonovi. "Tři sta tisíc. V hotovosti," pověděl nakonec narovinu a jen si povzdychl, když uviděl, jak se Šimon zatvářil.
Šimon vytřeštil oči a jen ještě víc pootevřel pusu. "Tři sta tisíc?! A ví vůbec o tom? Neudělala to Nela za jejími zády?" Poslouchal, jak mu Jan odpověděl, že soud musel mít všechno ověřeno notářem. Bylo mu už teď jasné, že Marek tolik peněz pohromadě prostě neměl. Pro něj to sice nebyla kdovíjak velká částka, ale to jenom kvůli rodičům. Už jednou šel za otcem, aby Markovi pomohl, a když si jenom ověřil, že už mu nabízel pomoc, ale Marek o tom nechtěl evidentně ani slyšet, tak to bude muset udělat jinak. Moc dobře viděl, jak mu na Chapeau Rouge záleželo a že k němu měl opravdu citové pouto, proto nechtěl, aby ho prodal. Vyprovodil nakonec Jana pryč z domu, spíše ho vyhodil a vrátil se zpět za Markem. Schválně se mu nezmiňoval o tom, že mu Jan všechno vyslepičil a nechával si to pro sebe. Nechtěl ho zbytečně stresovat, zvlášť teď, když mu hrozil další záchvat.
Velký pátek tak ani nijak neslavili. Vlastně ani nebylo jak ho slavit, protože mu přišlo, že se Marek vzpamatovával ještě z rozvodu. Samozřejmě na něm viděl, jak se před ním přetvařoval a zejména se cítil navýsost uraženě, že mu dal Diazepam. O tom se s ním ale nechtěl bavit, protože by to udělal klidně znovu, kdyby musel.
O víkendu, aniž by to Markovi řekl, jel domů, aby navštívil rodiče. Matce raději nic neříkal, ale s otcem si vážně promluvil a poprosil ho, aby mu půjčil částku, kterou musel Marek Elišce splatit. Věděl, že by s tím Marek nesouhlasil, a proto všechno dělal za jeho zády. Otci slíbil, že mu všechno později vrátí, jelikož to nebyla nijak malá částka. Jenže to ještě netušil, jak to Markovi bude muset říct a bylo mu jasné, že na to dřív či později dojde. Buď mu dá vědět soud, nebo Nela. Doufal jenom, že nebude moc naštvaný a on to tak přežije ve zdraví. V neděli, den před velikonočním pondělím, nakládal maso do velké mísy. Ruce měl celé ulepené od pikantního koření, když mu začal vyzvánět mobil. Snažil se rychle maso odložit do mísy a umýt si ruce, ale do kuchyně najednou vešel Marek s tím, že to za něj zvedne. Málem se přerazil, když za ním pospíchal, aby ho od svého mobilu dostal co nejdál.
Marek jen povytáhl obočí, když na Šimonově displeji uviděl blikat jméno pana Jordána. Že by si tatínek hlídal svého synáčka? Musel se tomu nepatrně ušklíbnout, než jen směrem k Šimonovi prohodil: "Tvůj otec, Šimone. Že by se chtěl ujistit, jestli ti tady nic nechybí?" sledoval mladíkovu lehce čekající tvář a netušil, co se mu zase honilo hlavou. Měl k němu nataženou upatlanou ruku a čekal, až mu předá mobil, ale to nehodlal udělat. Sotva přijal hovor, tak se na něj zcela nečekaně Šimon nalepil a chtěl mu mobil vytrhnout z ruky, ale on se nenechal. Natahoval se tělem dál a přitom zdatně držel mobil u ucha, když se mu konečně zadařilo něco málo povědět. Než mu však Jordán stačil odpovědět, tak mu byl telefon z ruky vytrhnut. Zadíval se na Šimona s lehkým uražením, kdy neměl zdání, proč se zase choval tak podivně? Copak měl ten kluk zase za problém? Docela rád by mu někdy viděl do hlavy, aby věděl, co si myslel. Chvilku se díval, jak se Šimon bavil se svým otcem, než ten kluk drze odešel pryč z kuchyně! Určitě nechtěl, aby slyšel, co si povídal - jakoby ho to snad zajímalo!
Šimon držel v jedné ušpiněné ruce mobil, zatímco si z té druhé slízával pikantní koření. Jen se na Marka lehce pootočil, když odcházel pryč z kuchyně. Jasně viděl, jak se tvářil, ale čím později se to dozví, tím lépe. Stejně mu bylo jasné, že se mu to nebude líbit. Vyběhl rychle schody do prvního patra a pak se otci znovu ozval: "Tati? Promiň, musel jsem poodejít od Marka, aby mě neslyšel."
Václav na druhé telefonní linky pouze pozvedl obočí. "Uvědomuješ si, Šimonku, že se to nakonec stejně dozví? Zbytečně to před ním tajíš a děláš to akorát ještě horším. Volám ti proto, že můj advokát dlouho nelelkoval a dal věci do pohybu. Zkontaktoval soudního zástupce bývalé manželky tvého přítele a všechno konečně vyřešil. Měl by sis ale nachystat, jak mu to řekneš, Šimonku, než na to přijde sám nebo mu přijde rozhodnutí od soudu."
Šimon se opřel bokem o stěnu, načež si chtěl prohrábnout vlasy, když si uvědomil, že ji měl ušpiněnou od nakládání masa na zítřejší den. Pokud věděl, tak měl přijít nejenom Markův kamarád Jan, ale také jeho žena. Dokonce volal i Lukášovi, aby mu dal kontakt na Elišku, se kterou si chtěl promluvit a přimluvit se za Marka. A ještě ji vytknout, jak Markovi na Silvestra jednu ubalila. Nechtěl se mezi ně stavět a ani mu nedělalo dobře, když věděl, že mohl za jejich hádky. Bylo mu jasné, jak se musela Eliška cítit při pomyšlení, že se dal její otec dohromady s jiným klukem, ale nechtěl Marka opustit. Možná byl v této chvíli sobecký, ale byl do něj příliš zamilovaný, než aby si jenom představil, že by ho měl nechat jít. Eliška mu to však nezvedala a on se nakonec přestal snažit. Jak by to dopadlo? Kdyby přišla na zítřejší grilování, tak by se stejně akorát všichni znovu pohádali a bylo by po zábavě.
Stočil pohled ke schodům a jen svému otci do telefonu odpověděl: "Já vím, tati, řeknu mu to, ale… ale ne teď. Nechci, aby byl na mě zrovna teď naštvanej. Zítra - zítra chystáme grilovačku," pověděl nakonec o něco tišeji, "nechtěl… nechtěl by ses tady zastavit?"
Václav se do telefonu jemně pousmál. "Těší mě tvoje pozvání, Šimonku, ale víš, že mi delší cesty nedělají dobře. A kromě toho, nemohl bych tady nechat tvoji maminku… a s sebou ji také raději nevezmu, protože oba dva dobře víme, jak naposledy na tvého přítele zareagovala. Jen si to užijte - a Šimonku? Přijeď s ním někdy znovu k nám. Maminka si bude muset na něj zvyknout, pokud o tebe nebude chtít přijít."
Šimonovi zacukaly při té chvilce koutky u úst, když si představil, jak matka měla z Marka málem infarkt. Bylo mu ho líto, když musel vidět její horší část osobnosti, která mu vyčítala jeho sexuální orientaci. A ke všemu, když to byl právě on, kdo koho zviklal ke stejnému pohlaví. Rozloučil se se svým otcem a zamířil zpět do kuchyně, aby dokončil svoji práci. V momentě, co vešel do místnosti, tak si nemohl nevšimnout Marka, který se opíral o kuchyňskou linku se založenýma rukama na hrudi a probodával ho pohledem. Jen se zvednutým obočím přešel k místu, kde měl na prkně rozporcované kuřecí maso, vepřové a hovězí steaky a započal dokončovat svou práci. Záměrně Marka škádlil a dělal, že si ho vůbec nevšímal. Periferním viděním však sledoval, jak ho Marek neustále probodával očima a v duchu se začínal pobaveně ušklíbat. No dobře, sice mu moc do smíchu nebylo, když si vzpomněl, že měl před ním nemalé tajemství, ale i tak byl ten chlap naprosto k sežrání. A on nemohl být šťastnější, že to byl právě on, kdo si ho pro sebe ulovil. Neříkal, že se nechtěl bavit - byl stále mladý a život měl před sebou, ale nebyl zase jeden z těch typů, kteří museli každou noc vymetat jeden klub za druhým. Chtěl stabilní vztah a nevadilo mu, že ho měl právě s mužem, který byl o deset let starší.
Marek se mračil jedna báseň. Když Šimona hypnotizoval už moc dlouho a ten kluk na to nijak nereagoval, tak jen ze sebe napůl naštvaně řekl: "Co to mělo znamenat?" Nechtěl znít hrubě nebo až moc agresivně, protože takový nikdy nebyl a ani s tím nechtěl začínat, ale ten kluk ho opravdu dopálil. Aby mu vytrhával mobil z ruky a utíkal telefonovat pryč do jiných částí domu? No dobře, sice přijal Šimonův hovor, ale to ještě neznamenalo, aby se choval tak dětinsky, směšně a podezřele.
Šimon jen rozverně zamrkal očima. Přiložil poslední kus masa do obrovské mísy a pak se jal omýt ruce ve dřezu. "Co co mělo znamenat?" pověděl nakonec nechápavě a dělal ze sebe hloupého.
Marek se začal mračit snad ještě víc než předtím. Měl Šimona rád, zatraceně, vždyť se do něj opravdu zamiloval, ale někdy ho opravdu štval. Pořád byl mezi nimi jistý věkový rozdíl, který nemohli zapřít, a hold to někdy bylo vidět. Třeba teď. Jakoby před sebou viděl Elišku, která se snažila dělat lumpárny, při kterých ji nachytal a snažil se jí promluvit do duše. Jenže Šimon nebyl jeho syn a nebyli ani nijak do rodiny. Trávil s ním dost času; snad několik hodin každý den, dokonce spolu i začali bydlet, i když to ani jednou jeden z nich nenavrhl (avšak Šimonovy věci v jeho domě toho byly dost velkým důkazem) a milovali se každou noc několikrát, aby si dokázali svoji lásku. Ne, Šimon nebyl žádným dítětem, na které měl křičet, kázat mu či mu dávat výchovné lekce - tak proč byl tedy tak naštvaný? Copak to nebyl vztek, co právě teď cítil? Mohl si ho zaměnit snad s… se žárlivostí? Nebylo by to poprvé, co by místo vyznání lásky zjistil, že si našel někoho jiného.
Sundal si ruce z hrudi a jen přešel k tmavovlasému mladíkovi blíž. Tím se mu tak ocitl za zády, které jen hněvivě sledoval. Avšak v očích se mu blýskala žárlivost, která byla zatím tím druhým naprosto neobjevena. "Co měl znamenat ten telefon? Vytrhneš mi ho z ruky a pak s ním utečeš pryč?"
Šimon se konečně s umytýma, avšak mokrýma rukama otočil čelem vzad a s lehkým úsměvem se opřel zadkem o linku. Úsměv, který měl na tváři, Marka spíše ještě víc rozdráždil a on si toho byl vědom. "Nemáš mi zvedat hovory. To se nedělá. Jestli tě to ale zajímá, tak mi otec volal kvůli matce, chce, abychom se za nimi zastavili na návštěvu. Spolu," dodal ještě, aby upřesnil to, že tam s ním Marek půjde také.
Markova zloba se najednou stáhla do pozadí, když Šimona slyšel. Dokonce přestal být i zvědavý na to, co museli ti dva spolu tak naléhavě a tajemně vyřešit, že to nemohl slyšet a jen na toho kluka začal zírat s jemnou obavou ve tváři. Netoužil zrovna dvakrát potom, aby musel znovu vidět Šimonovu matku. Přiznejme si to, byl jeden z těch chlapů, kteří měli naprostou smůlu na tchýně, a on jen nechtěl víc píchat do vosího hnízda. Chápal, že mu dávala všechno za vinu; jak už ohledně Šimonovy sexuální orientace, tak toho ostatního, ale nechtěl být opět pod jejím ostřížím zrakem. Připadal si pak jako malý kluk, který… bože, vlastně si připadal úplně stejně, jako když mu Eliška tenkrát přivedla domů Lukáše. "Aha," dostal ze sebe nakonec a už si tolik ani nevšímal Šimonova úsměvu, "tak - tak to asi nebude možný. Budu teď pořád v práci a - a… Můžeš svým rodičům říct, že jsem polichocený, ale…"
Šimon zvedl své ruce, natáhl se jemně vpřed a s pobaveným úsměvem si přitáhl Marka k sobě. Pak se jen vyhoupl na linku, zatímco si hnědovlasého muže vtěsnal mezi nohy. "Ale, ale, copak to slyším? Že by se tu někdo snažil vyhnout mým rodičům?" sledoval Markovu růžovoučkou tvářičku, přičemž mu zrak sklouzl na pravé líčko, kde na něj mrkala hnědá piha.
Marek se nechal obejmout a dokonce se nechal přidržovat Šimonovýma nohama za boky. Nevšímal si toho, že se atmosféra kolem toho kluka najednou změnila v poněkud napnutou a sexuchtivou, spíše se zaměřoval na fakt, že by se měl opět vidět s Jordánovými. Nechtěl, aby to Šimona mrzelo, ale pravda byla taková, že nezačali zrovna dobře a už vůbec se jim nemohl podívat do očí potom, kdy u nichpřespal naprosto na šrot, kdy si nic nepamatoval. A ke všemu, když paní Jordánová mohla jasně říct, co celou noc dělali. "Takhle to není, Šimone, rád - rád je uvidím… třeba - třeba tvého otce, přijde mi jako hodný a rozumný muž, ale…"
"Ale ne moji matku, chápu," zamumlal o něco tišeji Šimon se stále lehkým úsměvem na tváři, "jenom klid, vím, jak ses předtím cítil, když jsi byl u mě a nechci, aby na tebe zase křičela, takže jestli si to nepřeješ, tak se s nimi nemusíš vidět, dobře?" zvedl ruku, aby si přitáhl Markovu hlavu níž a on se tak mohl vášnivě přisát ke kůžičce na krku. Marek mu už jednou říkal, aby mu nedělal žádné cucfleky, zvlášť když to mohl kdokoliv vidět v práci. Prý nebyl žádný dvacetiletý puberťák, aby si ho tady značkoval pro sebe. A to rozhodně nebyl, pomyslel si Šimon s úšklebkem v duchu, ale chtěl, aby všichni zítra viděli, koho Marek byl. Zatímco si ho jednu rukou přidržoval za zátylek, tak druhou sjel k oblasti zad, po kterých sjel dolů k zadečku. Jen ho několikrát stiskl v dlani, než sjel dopředu a začal mu rozepínat džíny.
Marek jen polkl, když mu ten neřád pečoval o krk, na kterém cítil mírný tlak. Už teď mu bylo jasné, že pokud se podívá později do zrcadla, tak tam uvidí načervenalé znamení, které se mu bude vysmívat do tváře. Už jednou mu říkal, aby to nedělal, protože nebylo moc příjemné takhle přijít do práce a poslouchat Karlovy vtípky o tom, že musela být Nela v noci až moc divoká. Když mu pak naštvaně vpálil do obličeje, že to nebyla Nela, protože se s ní rozváděl, tak si Karel nedal říct a místo toho se snažil zjistit, která to ženská ho sbalila? A aby toho nebylo málo, tak dokonce viděl i Janovy pohledy, který si toho nemohl nevšimnout. Nevšiml by si toho maximálně tak slepý! A teď ještě ke všemu měli tu blbou velikonoční grilovačku!
Nechal cucflek cucflekem, když uslyšel Šimonův tón hlasu. Samozřejmě, že poznal, že byl zklamaný, ale moc dobře si pamatoval, jak to mezi ním a Jordánovou naposledy probíhalo. Nedalo mu to, a proto řekl: "Jestli ti na tom záleží, tak bychom se mohli později domluvit a zajet za nimi, dobře? Stejně to dost dobře nejde, abyste byli pořád ve válečné…"
"Pšš!" začal Šimon Marka tišit, "nechci mluvit teď o mamce. Vlastně teď nechci vůbec mluvit," šeptal vzrušeně, když započal hnědovlasého muže třít přes džíny, než se do nich snažil dostat, "chci, aby sis mě vzal. Chci tě v sobě cítit, Marku," odtrhl se od ulíbaného krku a zaměřil se na mužovy rty, které ho vyzývaly k políbení. Byl šťastný, byl tak nehorázně šťastný jako nikdy předtím a za všechno teď mohl s ironií vděčit Lukášovi. Věděl, že by se sám neodvážil a nic Markovi o svých citech neřekl, protože věděl, že byl ženatý a měl dítě. Avšak Lukáš udělal sice dost hnusnou věc, díky které u něj klesl, jak jen mohl, ale přesto získal toho, po kterém tak toužil; získal svého pana podnikatele.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Michiko Michiko | 14. června 2017 v 10:41 | Reagovat

Uaaaa, to je tak sladké, bylo mi trochu lito Jana, je hodný. A hrozně doufám, že si Lukáše výchová a pohlídá. Já vím Soňa je Soňa, ale přeci jen v téhle povídce toužím po Lukášovi a Janovi hihi. Moc děkujeme za další díl, tesim se na pokračování a jsem ráda, že pokracujes. :-D  :-D  :-D

2 oxi oxi | 14. června 2017 v 13:36 | Reagovat

Ahoj,a ja blahova myslila že jsi na dovolene ,tak tiše zavidela a jsi musiš makať za dva,no a jinak ja doufam že Eljška zjisti co Lukaš provedl Marečkovl a jak mamka  k tomu postavila a upusti od finančnich naroku.pa

3 Michiko Michiko | 16. června 2017 v 10:36 | Reagovat

Jen mě ještě tak napadlo, jak si psala že je Soňi blbě, jen doufám že její vztah s Janem nebude ztmelovat další dítě, já stále naivně doufám, že si vybere Lukáše, vždyť je jasný jak moc ho vzrušuje ta představa a že po něm touží. Třeba se sejdou na grilovacce a rozdaj si to u Elišky v pokoji :D stejně už ho neobývá :)

4 Abequa Abequa | 17. června 2017 v 23:28 | Reagovat

Ty krádo... no jako mazec, jsem zvědavá jaká bude grilovačka a předpokládám, že pan Jordán už vše zaplatil a Markovi jen dojde rozhodnutí... Mazec jsem zvědavá zda se někdy Marek s Eliškou usmíří nebo ne...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama